Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2008)

Prastará je představa – či spíše myšlenka – „plnosti“, kterou v evropská tradici najdeme třeba téměř na samém počátku filosofického myšlení (u Anaximandra), ale najdeme ji už zaznamenanou sanskrtem třeba ve starých komentářích k Védám (dnes o tom mluvil v Meteoru prof. Jaroslav Vacek, přesné znění si ještě vyhledám). Takovou „plností“ se podle Anaximadra vyznačuje ARCHÉ, „z níž všechno vzniká a do níž všechno zaniká“, a to aniž by z ní ubývalo nebo do ní něco přicházelo a v ní přibývalo. Tato představa či myšlenka je zřejmě také nějak přítomna v pozadí slova „dokonalost“, i když v českých kořenech tohoto slova je přítomna představa či myšlenka pohybu, který skončil, tedy dění, jež „dokonalo“ nebo „bylo dokonáno“. To je nepochybně nová, dodatečná příměs k myšlence plnosti již na počátku, tedy i k starořecké myšlence ARCHÉ. Zvláštní je ovšem ještě starší staroindická myšlenka, že i to, „co vznikne z plného“, je „také plné“. To už v myšlence ARCHÉ výslovně obsaženo není, aspoň jak se nám zdá: to, co vzniká z „počátku“, nemusí nutně být „plné“. Ale je toto naše zdání vskutku oprávněné? Především by bylo třeba vyjasnit, co to znamená „plné“ (eventuelně také „dokonalé“) – my dnes máme tendenci to spojovat s jakousi uceleností, celkovostí; hromada není a nemůže být „dokonalá“ ani „plná“, protože k ní vždycky něco můžeme přidat, ale můžeme z ní také něco ubrat. Staří Řekové spojovali „vznik“ (a to znamená skutečný vznik, nikoli náhodně se naskytuvší sestavu jinak spolu nespojených a nesouvisících jednotlivostí, „předmětů“) se zrozením, s FYSIS (řecké slovo je etymologicky spjato s FYEIN a FYESTHAI, tj. s aktivním rozením a pasivním narozením, „narozováním se“), ale měli za to, že takto „zrodem“ vznikají i studánky a potůčky, říčky i řeky, že tak vznikly i oceány, ale také horstva atd. Přesto už jim bylo zcela zřejmé, že takto se „nepravým způsobem zrodilo“ (= pseudo-zrodilo) ne všechno, že dochází také k nejrůznějším nahodilostem a tedy pouhým hromadám. Odtud byl pro filosofa jako Hérakleitos nezbytný další krok, totiž dotazování po tom, co vlastně je předpokladem a základem toho, aby se něco v pravém smyslu „zrodilo“ jako sjednocené (integrované) do „plnosti“, tedy do „celkovosti“ a tím „celku“.
(Písek, 081108-1.)

Platón (428–347)

… smrtelná bytost hledá, aby trvala pokud možno stále a byla nesmrtelná. To je jí možno jedině tímto způsobem, plozením, poněvadž vždy zanechává jiného mladého jedince místo starého. Vždyť se tak děje i v té době, v které jeden každý z živoků, jak se říká, žije a zůstává týž – například o člověku se mluví jako o témž od dětství až do stáří; nazývá se týmž, ačkoli v sobě nemá nikdy týchž složek, nýbrž se stále omlazuje a staré ztrácí, což se týká jak vlasů, tak masa i kostí i krve a veškerého těla. A nejen co se týče těla, ale i co do duše nejsou chování, povaha, názory, žádosti, radosti, bolesti, strachy u jednoho každého stále tytéž, nýbrž jedny vznikají, druhé zanikají. Mnohem pak podivnější než toto je to, co se děje s našimi poznatky: nejen že jedny nám vznikají, druhé zanikají a nejsme stále tíž ani co se týče poznatků, ale i s jedním každým z našich poznatků se děje totéž. Neboť tak řečené opakování předpokládá, že vědění mizí; zapomínání jest totiž mizení vědění, a opakování, jež přivádí nový obsah paměti místo mizejícího, uchovává vědění, takže se zdá totéž. Tímto způsobem se uchovává všechno smrtelné, ne tak, že by bylo stále naprosto totéž, jako je božstvo, nýbrž tím, že mizející a stárnoucí zanechává něco jiného, nového, takového, jako bylo samo. Tímto způsobem, Sókrate, má smrtelný rod podíl v nesmrtelnosti, jak tělo, tak všechno ostatní; nesmrtelné však jinak. Nediv se tedy, že všemu je vlastní odnož přirozeně drahá; vždyť jde o nesmrtelnost, a proto každého provází tato péče a láska.
(Symposion, přel. Fr. Novotný, Praha 1993, str. 53 – III, 206d-208b.)

Platón (–427-347)

3. Tento tedy obraz, milý Glaukone, připojme celý k tomu, co bylo řečeno nahoře: prostor, jevící se zraku, jest jako ten žalářní příbytek a světlo ohně v něm hořícího je síla slunce; k tomu pokládej výstup nahoru a dívání se na věci nahoře na vzestoupení duše do pomyslné oblasti a nechybíš se mého mínění, když si je přeješ slyšeti. Bůh sám ví, zdali jest pravdivé. Nuž jak já to vidím, jest to tak: v oboru poznání spatřuje se na konci a to jen stěží idea dobra, když však jest spatřena, jest o ní souditi, že ona jest všemu původcem všeho pravého a krásného, neboť i ve světle viditelném zrodila světlo a jeho pána, slunce, i v oboru pomyslném, kde jest sama paní, poskytla lidem pravdu a rozum; ji musí spatřiti ten, kdo chce rozumně jednati, ať v soukromí ať v obci.
(0612, Ústava, Jan Laichter, Praha 1921, str. 253.)

Platón (-427-347)

Sókr. Nuže tedy podívejme se i na toto. Jest něco, čemu říkáš „věděti“?
Gorg. Ano.
Sókr. A což „věřiti“?
Gorg. Arciže.
Sókr. Zdalipak tedy se ti zdá, že věděti a věřiti, vědění a víra, je totéž, či že to je něco jiného?
Gorg. Já se domnívám, Sokrate, že něco jiného.
Sókr. Ano. Dobře se domníváš; a poznáš to z tohoto. Kdyby se tě totiž někdo otázal: „Zdalipak jest, Gorgio, některá víra nepravdivá a některá pravdivá?“ odpověděl bys, jak myslím, kladně.
Gorg. Ano.
Sókr. A což, jest nepravdivé a pravdivé vědění?
Gorg. Nikoli.
Sókr. I tak je tedy zřejmo, že to není totéž.
Gorg. Máš pravdu.
Sókr. Avšak jistě i ti, kdo získali vědění, i ti, kdo uvěřili, jsou přemluveni.
Gorg. Tak jest.
Sókr. Chceš tedy, abychom uznali dva druhy přemluvy, jeden, který dává víru bez vědění, a druhý, který dává vědění?
Gorg. Ovšemže.
Sókr. Nuže kterou přemluvu o věcech spravedlivých a nespravedlivých způsobuje rétorika na soudech i v jiných shromážděních? Tu, z které vzniká věření bez vědění, či z které vznikaá vědění?
Gorg. To je přece zřejmé, Sokrate, že tu, z které vzniká věření.
(Gorgias, př. Fr.Novotný, Praha 31992, str. 23 – I, 454c-e.)

Platón (-427-347)

Sókr. … Avšak zde u nás, milý Menóne, je tomu právě naopak: nastalo jakoby jakési sucho v oboru moudrosti a skoro se zdá, že moudrost odešla z těchto míst k vám. Aspon jestliže chceš se takto otázat někoho ze zdejších lidí, každý se dá do smíchu a řekne: „Cizinče, bojím se, že se ti zdám jakýmsi šťastným tvorem – jenž aspoň ví o zdatnosti, zdali jí je možno učit či jakým způsobem se jí nabývá – avšak já jsem tak dalek toho, abych věděl, zdali je jí možno či není možno učit, že nevím ani to, co vůbec je zdatnost.“
Nuže takto je tomu, Menóne, i se mnou samým; sdílím v této věci bídu svých spoluobčanů a vyčítám sobě, že vůbec /74/ nemám vědění o zdatnosti; a o čem nevím, co tj., jak bych mohl vědět, jaké to je? Či zdá se ti možné, aby ten, kdo vůbec nezná, kdo je Menón, o něm věděl, zdali je krásný nebo bohatý nebo urozený či naopak? Zdá se to to možné?
Men. Jistě ne. Ale ty Sókrate, doopravdy nevíš, ani co je zdatnost, a mám tuhle zprávu o tobě přinést i domů?
Sókr. Nejenom tu, příteli, ale také, že jsem se dosud, jak se mi zdá, esetkal ani s někým jiným, kdo by to věděl.
(Menón, in: Euthydemos – Menón, př. Fr.Novotný, Praha 21992, str. 73-74 – 71a-b.) 05-02