Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2008)

Od dob Parmenidových a jeho školy se vžilo nezdůvodněné a jen málokdy přezkoumávané přesvědčení, že „jsoucí“ a „nejsoucí“ jsou kontrérní pojmy (podle Kozáka rozlišuji adjektiva kontrérní a kontradiktorický: oba termíny poukazují na rozpornost, ale první ukazuje na rozpornost či protichůdnost ve „věci“, tedy na „protivu“ či „protivnost“, druhé na rozpornost v jazyce a v myšlení, tj. na tzv. „protimluv“). Eleaté stavěli své tvrzení na nesprávném předpokladu, že jsoucí může být pouze jsoucí, takže ani v něm, ani na něm nemůže být nic nejsoucího, a stejně tak že platí, že nejsoucí je pouze nejsoucí, takže na něm nemůže být nic jsoucího. Tento nepochybně falešný předpoklad, založená na gramatice a nikoli na povaze skutečností, je nerozlučně spjat s popředním času a časovosti: právě proto musí Parmenidés zdůraznit, že vpravdě „jsoucí“ nikdy nebylo a nikdy nebude, ale že vždy jest (jinak by totiž něco ze jsoucího mohlo již nebýt nebo ještě nebýt, takže aktuálně přítomné jsoucí by nikdy nemohlo být celé a úplné). Vskutku jsoucí musí být proto neměnné. My však tento předpoklad nemůžeme sdílet, nýbrž naopak jej musíme odmítnout. Vskutku „jsoucí“ může být pouze „dějící se“, a proto je neoddělitelné od změny. Podle toho zda „jsoucí“ budeme chápat jako „vyskytující se, takže se rozhodneme zcela pomíjet, zda to, co označíme za „jsoucí“, je pouhá hromada (která se může podle okolností sypat nebo hrnout, padat nebo se rozpadat apod.) anebo něco, co se děje jaksi uspořádaně, zevnitř sjednocovaným způsobem, který ovšem může být nesčetnými způsoby a vlivy narušován a ničen, budeme mluvit buď o skupinách či množinách, vposledu nahodile vzniklých, nahodile se měnících a nahodile zanikajících, nebo o vnitřně integrovaných událostech (na rozdíl od oněch nahodilých a tedy „nepravých“ jim prozatím budeme říkat „pravé události“ – problémem tzv. částečně nepravých událostí – např. dějinných, ale mnohých jiných – se budeme zabývat zvlášť). A zejména se budeme muset důkladně zabývat otázkou, zda skupině několika jsoucen (pravých či nepravých) můžeme bez jakýchkoli pochyb a problémů přisoudit „jsoucnost“ nebo dokonce „bytí“ v přísném smyslu.
(Písek, 081124-2.)

Parmenidés (~540-470)

... Teď již zbývá jen o jedné cestě
zpráva: že jest, a při této cestě jsou velice četná
znamení, že ono jsoucí, jež nevzniklo, nezajde také,
že je jediné, celé a pevné i neukončené.
Nebylo nikdy a nebude – jest nyní najednou celé,
souvislé, jedno. Neb jaký pak pro ně chceš vyhledat původ?
Jak pak a odkud by vzrostlo? Že z nejsoucího by bylo,
nedovolím, bys říkal a myslil, vždyť říci a myslit
nelze, že není. A jaká as nutnost by přiměla jsoucí,
aby, počavši z ničeho, dřív nebo později vzniklo?
Tudíž musí buď veskrze být nebo naprosto nebýt.
Ani že z nejsoucího by jiného vzniknout cos mohlo,
nesvolí důkazu síla, a proto bohyně práva
neuvolňuje jsoucí z pout, aby vzniklo neb zašlo,
nýbrž je drží a rozhodnutí teď záleží na tom:
jest nebo není? Nuž takto již rozhodnuto, jak nutno:
jednu pominout cestu, již nelze myslit ni vyřknout,
pravdivá není – a druhou pak za jsoucí uznat a správnou.
Jak by pak jsoucí později bylo a jak by dřív vzniklo?
Jestliže vzniklo, pak není a stejně, má-li kdys býti.
Tak tedy vznikání zhašeno jest a zapadl zánik.
Jsoucí nelze též dělit, neb celé jest veskrze stejné,
není ho zde trochu více, což mohlo by spojení bránit,
ani zas trochu méně; je veskrze jsoucího plno.
Proto souvisí zcela, neb se jsoucím jsoucí se stýká.
Jsoucí je bez pohnutí – jeť sevřeno mocnými pouty –,
bez počátku a bez ustání, neb vznik a též zánik
daleko zahnány byly, je odvrhl pravdivý důkaz.
Zůstává stejné a na stejném místě, o sobě samo
leží a zůstává tam, neb mocná Nutnost je drží
v poutech hranice, která je dokola svírá, /69/
protože nesmí být bez konce; vždyť mu ničeho není
třeba, a bez konce jsouc, by všeho potřebno bylo.
Toutéž věcí je myslit, a o čem se myslí, neb věru
bez jsoucího, v němž je vždy myšlení vyřčeno, nijak
myšlení nemůžeš nalézt, vždyť není a nebude nikdy
jiného nic mimo jsoucí, neb Sudba je sevřela pouty,
aby bylo vždy celé a bez hnutí; proto ...
(Zl. B 7 a 8 ze Sexta, Simplikia aj.)
(3478, Zlomky předsokratovských myslitelů, přel. Karel Svoboda, Praha 1962,
str. 68-69.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Zdá se, že Aristotelés, aniž to na příslušném místě (Met IV 1 1003a, str. 96, při vymezení „ontologie“) hned a přímo vyslovil, měl za to, že jako „jsoucí“ lze pojímat pouze to, co je „jedním“, to znamená „celkem“; je to zřejmé o několik řádek dále (IV 2): „O jsoucnu se mluví v mnoha významech, ale vždy ve vztahu k jednomu a k jedné podstatnosti ...“ (tamtéž). V tom je však nesnáz, neboť jde v našem případě zřejmě o dvojí význam slova „jest“ a jsoucí“ (dvojí z těch „mnoha“). Problém je dokonce už v oné „mnohosti“ (a dobře to viděl již Parmenidés, i když jeho řešení je pochopitelně neudržitelné): máme-li před sebou skupinu tří věcí (skutečností), a necháme-li momentálně stranou, zda tyto tři „věci“ samy jsou každá „jedním“, je nesnadné se rozhodnout, zda můžeme o trojici těch věcí vypovídat, že „jest“, stejným způsobem, jakým vypovídáme o každé z nich jednotlivě, zda „jsou“. Jakmile totiž počítáme (či vůbec kvantifikujeme), připouštíme tím nějakou mnohost, a tím eo ipso předem popíráme možnost, že ona mnohost je „jedním“. Ale navzdory tomu, že „tři věci“ jsou – jak je od počátku vymezeno – tři a nikoli jedna věc, je možno pravdivě konstatovat, že tu před nám opravdu jsou tři věci, takže ona trojice je skutečností, o které můžeme právem říci, že „jest“. Z toho je zřejmé, že toto „jest“, které platí o trojici nebo jiné mnohosti nějakých „věcí“ (které ovšem tvoří nějakou skupinu, ať už původně a samy od sebe, nebo proto, že tak byly vybrány a sestaveny), je míněno v jiném smyslu, než když takové „jest“ vypovídáme o nějakém „celku“, tj. o mnohosti, která je nějak sjednocena sama od sebe, přesněji „niterně“, je „vnitřně sjednocena“, „vnitřně integrována“. Takto niterně integrovaná mnohost má jinou povahu než mnohost, která vznikla nahodile nebo uměle výběrem zvenčí. Právě proto tam, kde vypovídáme, že něco „jest“, jen v tom smyslu, že chceme postihnout nějakou „sestavu věcí“ (nahodilou nebo umělou), nemůžeme mluvit o nějakém „bytí“ oné sestavy (skupiny, množiny apod.), zatímco ta, kde o „bytí“ můžeme právem vypovídat, musíme předpokládat takové vztahy mezi oněmi „složkami“ či „součástmi“ vnitřně sjednoceného celku, které zakládají a udržují (garantují) onu celkovost.
(Písek, 070104-2.)

Platón (428–347)

… smrtelná bytost hledá, aby trvala pokud možno stále a byla nesmrtelná. To je jí možno jedině tímto způsobem, plozením, poněvadž vždy zanechává jiného mladého jedince místo starého. Vždyť se tak děje i v té době, v které jeden každý z živoků, jak se říká, žije a zůstává týž – například o člověku se mluví jako o témž od dětství až do stáří; nazývá se týmž, ačkoli v sobě nemá nikdy týchž složek, nýbrž se stále omlazuje a staré ztrácí, což se týká jak vlasů, tak masa i kostí i krve a veškerého těla. A nejen co se týče těla, ale i co do duše nejsou chování, povaha, názory, žádosti, radosti, bolesti, strachy u jednoho každého stále tytéž, nýbrž jedny vznikají, druhé zanikají. Mnohem pak podivnější než toto je to, co se děje s našimi poznatky: nejen že jedny nám vznikají, druhé zanikají a nejsme stále tíž ani co se týče poznatků, ale i s jedním každým z našich poznatků se děje totéž. Neboť tak řečené opakování předpokládá, že vědění mizí; zapomínání jest totiž mizení vědění, a opakování, jež přivádí nový obsah paměti místo mizejícího, uchovává vědění, takže se zdá totéž. Tímto způsobem se uchovává všechno smrtelné, ne tak, že by bylo stále naprosto totéž, jako je božstvo, nýbrž tím, že mizející a stárnoucí zanechává něco jiného, nového, takového, jako bylo samo. Tímto způsobem, Sókrate, má smrtelný rod podíl v nesmrtelnosti, jak tělo, tak všechno ostatní; nesmrtelné však jinak. Nediv se tedy, že všemu je vlastní odnož přirozeně drahá; vždyť jde o nesmrtelnost, a proto každého provází tato péče a láska.
(Symposion, přel. Fr. Novotný, Praha 1993, str. 53 – III, 206d-208b.)

Platón (–427-347)

3. Tento tedy obraz, milý Glaukone, připojme celý k tomu, co bylo řečeno nahoře: prostor, jevící se zraku, jest jako ten žalářní příbytek a světlo ohně v něm hořícího je síla slunce; k tomu pokládej výstup nahoru a dívání se na věci nahoře na vzestoupení duše do pomyslné oblasti a nechybíš se mého mínění, když si je přeješ slyšeti. Bůh sám ví, zdali jest pravdivé. Nuž jak já to vidím, jest to tak: v oboru poznání spatřuje se na konci a to jen stěží idea dobra, když však jest spatřena, jest o ní souditi, že ona jest všemu původcem všeho pravého a krásného, neboť i ve světle viditelném zrodila světlo a jeho pána, slunce, i v oboru pomyslném, kde jest sama paní, poskytla lidem pravdu a rozum; ji musí spatřiti ten, kdo chce rozumně jednati, ať v soukromí ať v obci.
(0612, Ústava, Jan Laichter, Praha 1921, str. 253.)