Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2011)

Mravní situace je určitým způsobem strukturovaná: 1) je to něčí situace, tj. je tu nutným předpokladem nějaký mravní subjekt, který je nějak situován; 2) pak tu je nějaký kontext, nějaké okolí, prostředí, do něhož je onen subjekt jakoby zasazen, ale na který také musí reagovat, tj. odpovídat na jeho podněty; 3) ani subjekt (a jeho povaha), ani jeho okolí nejsou prostě jen „dány“, ale navzájem se ovlivňují – a toto ovlivňování je vždy prostředkováno aktivitou a akceschopností, jakož i reaktibilitou subjektu, která se mění a dokonce vyvíjí, a to nejen individuálně (tj. s každým subjektem vždy znovu a od počátku), ale také v podobě určitých tradic, tradovaných způsobů aktivit a způsobů reakcí (zde dochází také k tomu, že prostředí, v němž je subjekt situován, daleko přesahuje pouhé okolí, rozumí se aktuální, „bezprostřední“ okolí). Z hlediska mravního tu můžeme mluvit o určitých mravech a zvycích, které se tak z jedné části stávají součástí prostředí, v němž je subjekt zasazen, situován a na něž musí reagovat. 4) Zvláštním rysem každé mravní situace je (na rozdíl od situací a situovanosti jiného druhu) jistý druh napětí, které nelze redukovat na danou povahu subjektu, ani na dané okolí a dané rozložení okolností, a které dokonce nelze odvozovat ani ze žádné širší (dlouhodobější) tradice, zahrnující nejrůznější zvyky a mravy (i když tam právě leckdy dochází k záměnám), a které můžeme předběžně označit jako mravní napětí mezí tím, co se má a co se nemá, co je správné a co nesprávné, co je pro subjekt závazné anebo naopak co je zapovězené, zkrátka správné nebo nesprávné, mravné nebo nemravné. Toto napětí má zásadně odlišný charakter od jiného napětí, které je charakteristické pro každé sjednocené (integrované) dění, tedy pro každou událost: událost spěje k tomu, aby se výkonem svého bytí naplnila a ukončila v tom, co jí už jejím vznikem bylo uloženo. Mravní napětí naopak spolu s výkonem „pravosti“ (tj. toho, co je „tím pravým“ v dané situaci) jakoby vzrůstá, neboť čím víc mravní subjekt jedná mravně, tím víc se mu zpřítomňuje soubor nároků a závazků, jimž se nelze vyhnout. Tady se zásadně liší pohled zvenčí od pohledu zevnitř: pohledu zvenčí se jeví mravní situací jako tím uspokojivější, čím víc se mravní subjekty blíží splnění toho, co „býti má“, zatímco pohledu zevnitř (tj. subjektu samého či subjektů samých) se otvírají vždy nové výhledy na větší a komplikovanější závazky vůči tomu, co „býti má“.
(Písek, 110814-3.)

Ladislav Hejdánek (2011)

O situaci vůbec můžeme mluvit pouze ve spojitosti s nějakým subjektem (skutečným nebo předpokládaným), neboť jen o něm můžeme říci (a vskutku přesně mínit), že je situován. To znamená, že situaci nemůžeme chápat jako něco pouze objektivního (není to prostě okolí, nýbrž osvětí, tj. osvojené okolí). To platí obecně o každé situaci, tj. každá situace je nerozlučně spjata s příslušným subjektem. Vztah mezi subjektem a jeho situací může mít různý charakter podle povahy (a úrovně) příslušného subjektu, ale také podle povahy (a úrovně) onoho osvojovaného prostředí, tj. osvětí. Mravní situace předpokládá proto nejen jistou kvalitu (úroveň) příslušného subjektu, tedy mravní subjekt čili subjekt jakožto mravní osobnost, ale také jistou kvalitu (úroveň) jeho prostředí, tj. jednak více či méně uznávané a zachovávané zvyky a mravy, jednak živé vztahy mezi mravními subjekty v uvažované mravní situaci, a také vyznávané tzv. „hodnoty“, atd. Ale vše je ještě složitější: v této situaci je situován nejen jeden (náš hlavní) mravní subjekt, ale celá řada dalších mravních subjektů, takže k situovanosti našeho (hlavního) subjektu nutně bude náležet také to, jak jsou do (zdánlivě) téže situace situováni (resp. jak se situují, jak si tu situaci osvojují) ty další mravní subjekty. Toto rozmanité osvojování jakoby „téže“ mravní situace však nemůžeme redukovat na jejich vzájemné vztahy, ale musíme počítat ještě s tím, že každý mravní subjekt odpovídá (tj. reaguje) na mravní výzvy, které si nejen nevytváří sám, ale které nejsou ani jejich společným výtvorem, nýbrž mají svou specifičnost právě jakožto „mravní výzvy“ (apely atd.). A to je ta rozhodující záležitost: jak pojmout tyto výzvy resp. původ těchto výzev? Neboť jistě je subjektu (subjektů) zapotřebí, aby se jakákoli mravní situace ustavila (resp. byla ustavena), a to jakákoli individuální, spjatá vždy s konkrétním mravním subjektem, i „obecná“, společná všem mravním subjektům v dané oblasti (která je ovšem vzhledem k těm individuálním až druhotná), ale mravní subjekt nereaguje jen na svou situovanost, ani jen na svou individuální mravní situaci, ani jen na „zvyky“ a „mravy“ dané všeobecné mravní situace. Zásadní věcí jsou ony nepředmětné výzvy a jakási primární schopnost mravních subjektů na ně odpovídat (reagovat), vůbec si je nějak uvědomit, uznamenat je a nějak je zapojit do svého mravního vědomí (a svědomí).
(Písek, 111014-1.)

Platón (~370 př. n. l.)

Uvažujme. Hned na první pohled podobá se uměřenost více než dřívější vlastnosti jakémusi souzvuku a harmonii.
Jak to?
Uměřenost, děl jsem, jest jakýsi řád a jakési sebeovládání v rozkoších a žádostech; člověk se vskutku jeví, jak říkají, jaksi silnějším sám sebe a mluví se i o všelikých jiných takových jakoby jejich stopách. Pravda?
Zcela jistě.
A není to „silnějším sám sebe“ komické? Neboť kdo jest sám sebe silnější, musil by přece býti i slabším sám sebe a slabší silnějšímu; vždyť ve všech těchto rčeních se mluví o témž člověku.
Ovšem.
Ale, děl jsem, smysl těchto slov zdá se mi býti ten, že jest v člověku po stránce duševní jednak cosi lepšího, jednak cosi horšího, a kdykoli to lepší svou přirozenou povahou vládne tím horším, o tom se říká „silnější sám sebe“ – jest v tom jistě chvála – kdykoli však působením špatného vychování nebo nějakých styků jest to lepší v menšině a jest ovládnuto od přesily toho horšího, to se s pohanou kárá a člověk, který jest v takovém stavu, bývá nazýván slabochem a nevázaným.
(0612, Ústava, př. Fr. Novotný, Praha 1921, str. 155.)