Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Platón (-774)

... Nuže, šel jsem jsa veden rozumem, a to s právem, jak nejvíce je člověku možno, i opustiv své zaměstnání, jež nebylo nedůstojné; šel jsem pod tyranidu, která, jak se zdálo, neslušela mým zásadám ani mně. ...
Po svém příchodu – neboť nesmím se šířit – nalezl jsem veškeré okolí Dionysovo plno rozbrojů a udavačství, ...
(List VII, 329b – in: Spisy V., překl. Fr.Novotný, Praha 2003, str. 458.)

Václav Němec (2003)

Se slovem „normální“ je jedna základní potíž, která tkví v jeho dvojznačnosti. „Normálním“ se běžně nazývá to, co odpovídá převládající praxi dané společnosti. Normální v tomto smyslu může být leccos. Jestliže například většina lidí pokládá korupci za legitimní prostředek k prosazení svých zájmů, pak je v tomto smyslu „normální“ uplácet a toho, kdo se vymyká této vžité praxi, lze označit za „nenormálního“. V méně obvyklém, ale zásadnějším smyslu se „normálním“ nazývá jednání v souladu s normami, které nejsou pouhým odrazem toho, jak se lidé ve své většině chovají, ale které naopak stanovují, jak se mají chovat. V tomto smyslu je normální neuplácet, i kdyby korupce představovala převládající a zcela běžnou praxi, protože tato praxe je právě v rozporu s normou, která na základě dobrých důvodů definuje korupci jako něco, co je nesprávné a zhoubné pro společnost jako celek. Existence norem v tomto druhém smyslu je pro společnost zcela zásadní, protože zakládá společný prostor, který umožňuje soužití jednotlivců. Porušování těchto norem naopak problematizuje a podrývá společnou půdu, na níž společnost jako celek spočívá. Společnost, která ve své většině rezignuje na dodržování těchto norem, spěje ke svému rozkladu. Proto existují společenské a státní instituce, které jsou tu zejména od toho, aby garantovaly dodržování těchto norem a sankcionovaly jejich porušování.
(Apoštol svobody a dotěrná monstra, Praha 2007, str. 14.)

Platón (-427-347)

(Sokr.) Tak tedy byl jeden hoch, spíše však mládeneček, velmi krásný, a ten měl … (s. 13)
(Sokr.) Kde pak mám toho hocha, ke kterému jsem mluvil? Aby vyslechl i toto a aby se nestalo, že by bez vyslechnutí dříve vyhověl nemilujícímu.
(Faidr.) Ten je stále přítomen vedle tebe velmi blízko, kdykoli chceš.
(Sokr.) Takto tedy si uvědom, krásný hochu, že ta dřívější řeč … (s. 22-23)
(1005, Faidros, přel. Fr. Novotný, Praha 1937, s. 13 a 22-23.)

Platón (-427-347)

(Sokr.) Byl tedy jednou jeden velice krásný mladík, skoro ještě chlapeček, a ten měl … (s. 126-27)
…
(Sokr.) Kam se mi poděl ten chlapec, ke kterému jsem mluvil? Ať si to také poslechne, aby snad si neúpospíšil a nevěnoval svou přízeň nemilujícímu, kdyby to neslyšel.
(Faidr.) Stojí před tebou, docela blízko, a je stále s tebou, kdykoli se ti zachce.
(Sokr.) Toto si, krásný chlapče, pamatuj: první rozprava byla … (s. 22-23)
(Faidros, in: 1005, Dialogy o kráse, přel. J. Šonka, Praha 1979, s. 126-7 a 140.)

Platón (-774)

Sókr. Veškerá duše je nesmrtelná. Neboť co se stále pohybuje, je nesmrtelné; co však pohybuje něčím jiným a jest pohybováno od něčeho jiného, to má ustání pohybu a tím i ustání života. Jediné to, co pohybuje samo sebe, nikdy se nepřestává pohybovat, protože neopouští samo sebe, nýbrž toto jest i všem jiným věcem, které se pohybují, zdrojem a počátkem pohybu. Počátek však je bez vzniku. Neboť všechno, co vzniká, musí vznikati z počátku, ale on sám nevzniká z ničeho; neboť kdyby počátek z něčeho vznikal, již by to nevznikal počátek. Když pak je bez vzniku, musí být i bez zániku. Vždyť kdyby zahynul počátek, nikdy ani sám z něčeho nevznikne ani nic jiného z něho, jestliže mají všechny věci vznikati z počátku. Takto tedy je počátkem pohybu to, co pohybuje samo sebe. Toto pak nemůže ani zanikati, ani vznikati, sice by musilo veškeré nebe i veškerá země spadnouti v jedno a zastavit se a již by neměly odkud znova dostati pohyb a vznik. Když pak se ukázalo nesmrtelným, co se pohybuje samo od sebe, nebudeme se ostýchati říci, že právě to je podstata a smysl duše. Neboť každé tělo, kterému se dostává pohybu zvenku, je bezduché, kterému však zevnitř, samému ze sebe, oduševněné, protože toto je přirozenost duše; je-li však tomu tak, že není nic jiného, co by pohybovalo samo sebe, než duše, pak je nutně duše jsoucno nevzniklé a nesmrtelné.
Nuže o její nesmrtelnosti dost; o její pak způsobě jest promluviti takto. Jaké to je jsoucno, je veskrze věc božského a dlouhého výkladu, ale čemu se podobá, na to stačí výklad lidský a kratší; mluvme tedy tímto způsobem. ...
(Faidros, přel. Fr. Novotný, Praha 1993, str. 34-35 – III, 245c-246a.)