Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Platón (-774)

... Či nevidíš, jak těžký úkol přikazuješ? Věru, kdyby nás bylo více, nebylo by vhodné toho od něho žádati, neboť nesluší takové věci vykládati před množstvím lidí, zvláště když je člověk v takovém věku; neboť lidé nevědí, že bez tohoto procházení tím vším a bez toho bloudění není možno, aby se člověk setkal s pravdou a nabyl rozumového poznání. Já tedy, Parmenide, prosím spolu se Sokratem, ...
(1008, Parmenides, př. Fr. Novotný, Praha 1936, str. 17.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Budeme zásadně odlišovat protivy jako cosi skutečného, co nepotřebuje žádného vnějšího pozorovatele, jenž by obojí nějak rozlišil, od protikladů, které – jak už slovo naznačuje – musí být někým kladeny proti sobě. Protiklady jsou pak nutně něčím, co je závislé na onom „kladení“, a tedy na subjektu (subjektech) onoho kladení. Tak např. černá a bílá nejsou ani protivy, ani protiklady – leda v určitém kontextu, kde jsou vyloučeny všechny ostatní možnosti (např. barvy), a kde ergo vše, co není bílé, je nutně černé, a vše, co není černé, je nutně bílé. Tento typ protikladnosti lze také označit za logickou protivu (ovšem za předpokladu, že platí uvedené omezení), totiž jako protivu z hlediska logiky (v běžném smyslu), neboť jen v logice platí že „černá“ je totéž co „nebílá!“ (a naopak). Pokud přijmeme tento způsob chápání, budeme stát před četnými novými problémy, např. pokud jde o jsoucnost, výskyt, bytí, existenci apod.; vše, co náleží k dosavadní tradici (zejména od scholastiky), je třeba znovu prověřit a nově „myslet“, nově „koncipovat“. Tak kupř. „být“ a „nebýt“ jsou snad protivy (určitě to jsou protivy logické), ale nejsou to nutně protiklady (tady se nám maně vybavují formulace „tak trochu být a trochu nebýt“, jak to známe z Havlovy hry).
(Písek, 110813-2.)

Platón (-774)

Není tedy dobré příčinou všeho, nýbrž jest příčinou toho, co jest v dobrém stavu, zlého však není příčinou.
Docela správně.
Tedy ani bůh, protože jest dobrý, nemůže býti příčinou všeho, jak se většinou říká, nýbrž jest příčinou jen málo věcí na světě, kdežto u většiny není příčinou; vždyť máme mnohem méně dobrého než zlého, a kdežto při dobrém nesmíme přičítati příčinu nikomu jinému, při zlém jest hledati nějaké jiné příčiny a ne boha.
Jistou pravdu díš, jak se mi zdá.
Nesmíme tedy věřiti ani Homerovi ani jinému básníku, když si bez rozmyslu činí tuto nesprávnou představu o bozích a praví
... ... ... (viz dále – citace)
(0612, Ústava, př. Fr. Novotný, Praha 1921, str. 96 – .)

Platón (-774)

Host Při naší obraně bude nám nutno podrobit zkoušení nauku otce Parmenida a násilně dokazovat, že nejsoucno v jistém smyslu jest, a naopak zase že jsoucno jakýmsi způsobem není.
(Sofistes, př. Fr. Novotný, Spisy 1, Praha 2003, str. 370 – 241d.)

Platón (-427-347)

… Jest tedy nejprve třeba poznati pravdu o přirozenosti božské a lidské duše pozorováním jejích stavů i výkonů; počátek důkazu je tento.
Veškerá duše je nesmrtelná. Neboť co se stále pohybuje, je nesmrtelné; co však pohybuje něčím jiným a jest pohybováno od něčeho jiného, to má ustání pohybu a tím i ustání života. Jediné to, co pohybuje samo sebe, nikdy se nepřestává pohybovat, protože neopouští samo sebe, nýbrž toto jest i všem jiným věcem, které se pohybují, zdrojem a počátkem pohybu. Počátek však je bez vzniku. Neboť všechno, co vzniká, musí vznikati z počátku, ale on sám nevzniká z ničeho; neboť kdyby počátek z něčeho vznikal, již by to nevznikal počátek. Když pak je bez vzniku, musí být i bez zániku. Vždyť kdyby zhynul počátek, nikdy ani sám z něčeho nevznikne ani nic jiného z něho, jestliže mají všechny věci vznikati z počátku. Takto tedy je počátkem pohybu to, co pohybuje sama sebe. Toto pak nemůže ani /35/ zanikati, ani vznikati, sice by musilo veškeré nebe i veškerá země spadnouti v jedno a zastavit se a již by neměly odkud znova dostati pohyb a vznik. Když pak se ukázalo nesmrtelným, co se pohybuje samo od sebe, nebudeme se ostýchati říci, že právě to je podstata a smysl duše. Neboť každé tělo, kterému se dostává pohybu zvenku, je bezduché, kterému však zevnitř, samému ze sebe, oduševněné, protože toto je přirozenost duše; je-li však tomu tak, že není nic jiného, co by pohybovalo samo sebe, než duše, pak je nutně duše jsoucno nevzniklé a nesmrtelné.
Nuže o její nesmrtelnosti dost; o její pak způsobě jest promluviti takto. Jaké to je jsoucno, je veskrze věc božského a dlouhého výkladu, ale čemu se podobá, na to stačí výklad lidský a kratší; mluvme tedy tímto způsobem. …
(7121, Faidros, přel. Fr. Novotný, Praha 31993, s. 34-35.)