Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2008)

V době, kdy se nejrozmanitější „tajná učení“ množila do nepřehlednosti a kdy se mimořádný význam připisoval „zasvěcování“, musela mít Ježíšova slova, že není nic skrytého, co by nemělo být vyjeveno, mimořádný, přímo revoluční náboj a neméně závratné důsledky. Především je tu podrženo rozlišení mezi tím, co je „zjevné“, a tím, co je „skryto“; nejde o žádnou redukci na jedno nebo na druhé, ani o podcenění či zanedbávání jednoho či druhého. Mezi obojím je rozdíl, ale tento rozdíl má být postupně překlenován, zmírňován, proměňován: skryté má být vyjevováno a tudíž stát se (postupně se stávat) zjevným. O tom, komu se skryté má stávat zjevným, není žádná zmínka; proto musíme mít za to, že všem vůbec, tedy obecně, všeobecně. Celou záležitost musíme chápat komplexněji, než býváme zvyklí; především nesmíme mít na mysli jen lidskou subjektivitu. Skrytost nemusí být skrytostí jen pro nás, eventuelně pro někoho vůbec, nýbrž může jít o skrytost skutečnou. Právě tak zjevnost nemusí znamenat jen to, že si ji my uvědomujeme, nebo že si ji uvědomuje vůbec někdo, ale může to být zjevnost nezávislá na tom, zda si jí někdo povšimne. Jde o skutečnost, nikoli o uvědomění, o vědomí skutečnosti: to, že skryté má být zjeveno, je vlastně zaslíbení, je to „dobrá zpráva“. Znamená to možná zároveň rozdělení lidí na ty, kteří se tohoto vyjevování obávají nebo přímo hrozí, a na ty, pro které je tou hlavní nebo i jedinou nadějí. Jistě nám napadá, že tu jde především o Pravdu; pozoruhodné však je, že tu +máme zároveň významný pokus o reinterpretaci řeckého termínu pro „pravdu“, totiž ALÉTHEIA, což znamená právě „neskrytost“. Ukazuje to směrem zcela odlišným, než o jaký se pokouší ve své interpretaci Heidegger. Nejde o to, poznat to, co jest, tak, jak tj., a nic na tom neměnit, nechat to jen být takové, jaké tj. Jde o něco velmi odlišného: je třeba poznat to, co je zjevné, abychom tím připravili vše nezbytné k tomu, aby se vyjevilo i to, co je skryté.
(Písek, 080701-4.)

Tomášovo evangelium ()

Ježíš řekl:
Poznej, co je před tvou tváří,
a zjeví se ti to, co je ti skryto.
Není totiž nic skrytého,
co nebude zjeveno.
Logion 5 – 33,10b-14a
(7173, Novozákonní apokryfy I. – Neznámá evangelia, Praha 2001, str. 92.)

Platón (-774)

Má se to tedy takto: jestliže už v tobě jest, jak tvrdí tuhle Kritias, rozumnost a jestliže jsi s dostatek rozumný, tu by již nic nepotřeboval, ...; pakli však se zdá, že máš v tom ještě nedostatek, je třeba před dáním léku zaříkávat. Nuže pověz mi sám, zdali souhlasíš s tímto zde a myslíš, že již máš s dostatek rozumnosti, či že se ti jí nedostává? /16/
Tu se Charmidés začervenal a především se objevil ještě krásnějším – ten stydlivý ruměnec tak slušel jeho věku – a potom dal ne nejemnou odpověď; řekl totiž, že není snadné v tu chvíli odpovědět na tu otázku ani kladně, ani záporně. Neboť jestliže řeknu, pravil, že nejsem rozumný, jednak bude divné, že mluvím sám proti sobě takové věci, zároveň však také usvědčím z nepravdy tuhle Kritiu i mnoho jiných, kterým se zdám podle jeho řeči rozumným; pakli však zase řeknu ano a budu sám sebe chválit, snad se to bude zdát protivné. A tak nevím, co bych ti odpověděl.
A já jsem řekl: Zdá se mi, že mluvíš případně, Charmide. A myslím, že bychom měli společně zkoumat, zdali máš či nemáš to, nač se ptám, abys ani nebyl nucen říkati, co si nepřeješ, a zase abych já nepřistoupil k léčení bez zkoumání. Je-li ti tedy milo, jsem ochoten zkoumat spolu s tebou; pakli ne, nechat to být.
Charmides 158b,c
(in: Charmides-Laches-Lysis-Theages, J. Laichter, Praha 1940, s. 15-16.)

Platón (428–347)

… smrtelná bytost hledá, aby trvala pokud možno stále a byla nesmrtelná. To je jí možno jedině tímto způsobem, plozením, poněvadž vždy zanechává jiného mladého jedince místo starého. Vždyť se tak děje i v té době, v které jeden každý z živoků, jak se říká, žije a zůstává týž – například o člověku se mluví jako o témž od dětství až do stáří; nazývá se týmž, ačkoli v sobě nemá nikdy týchž složek, nýbrž se stále omlazuje a staré ztrácí, což se týká jak vlasů, tak masa i kostí i krve a veškerého těla. A nejen co se týče těla, ale i co do duše nejsou chování, povaha, názory, žádosti, radosti, bolesti, strachy u jednoho každého stále tytéž, nýbrž jedny vznikají, druhé zanikají. Mnohem pak podivnější než toto je to, co se děje s našimi poznatky: nejen že jedny nám vznikají, druhé zanikají a nejsme stále tíž ani co se týče poznatků, ale i s jedním každým z našich poznatků se děje totéž. Neboť tak řečené opakování předpokládá, že vědění mizí; zapomínání jest totiž mizení vědění, a opakování, jež přivádí nový obsah paměti místo mizejícího, uchovává vědění, takže se zdá totéž. Tímto způsobem se uchovává všechno smrtelné, ne tak, že by bylo stále naprosto totéž, jako je božstvo, nýbrž tím, že mizející a stárnoucí zanechává něco jiného, nového, takového, jako bylo samo. Tímto způsobem, Sókrate, má smrtelný rod podíl v nesmrtelnosti, jak tělo, tak všechno ostatní; nesmrtelné však jinak. Nediv se tedy, že všemu je vlastní odnož přirozeně drahá; vždyť jde o nesmrtelnost, a proto každého provází tato péče a láska.
(Symposion, přel. Fr. Novotný, Praha 1993, str. 53 – III, 206d-208b.)

Platón (–427-347)

3. Tento tedy obraz, milý Glaukone, připojme celý k tomu, co bylo řečeno nahoře: prostor, jevící se zraku, jest jako ten žalářní příbytek a světlo ohně v něm hořícího je síla slunce; k tomu pokládej výstup nahoru a dívání se na věci nahoře na vzestoupení duše do pomyslné oblasti a nechybíš se mého mínění, když si je přeješ slyšeti. Bůh sám ví, zdali jest pravdivé. Nuž jak já to vidím, jest to tak: v oboru poznání spatřuje se na konci a to jen stěží idea dobra, když však jest spatřena, jest o ní souditi, že ona jest všemu původcem všeho pravého a krásného, neboť i ve světle viditelném zrodila světlo a jeho pána, slunce, i v oboru pomyslném, kde jest sama paní, poskytla lidem pravdu a rozum; ji musí spatřiti ten, kdo chce rozumně jednati, ať v soukromí ať v obci.
(0612, Ústava, Jan Laichter, Praha 1921, str. 253.)