Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Nikolaj Alexandrovič Berďajev (1874-1948)

Od lidí, kteří se považovali za zcela ortodoxní, mě oddělovalo to, že historické otevření se bylo pro mě ve srovnání s otevřením duchovním druhotným. Duchovní otevření se, vnitřní otevření se ducha je reálné. Historické otevření se je symbolické, je symbolikou ducha. Všechny události světového /224/ či historického života podstaty jsou pouze symbolikou událostí duchovních. Ale v historii jsou průlomy metahistorie a to, co je v historii metahistorické, získává historický charakter. Slovo, řečené v evangeliu nedokonalým lidským jazykem, pro mě získává význam určující můj osud, pro mě má plný smysl ne proto, že si osvojuji evangelium zevnitř, jako zevnitř dané otevření, ale proto, že se otevírám, dešifruji v něm centrální události ducha, mystérium ducha. Proto u mě nabývá velikého významu filosofická kritika. Překonání osvícenství musí znamenat ne jeho úplné popření, ani návrat ke stavu před osvícenstvím, ale dosažení stavu vyššího, než je osvícenství, ve které vejdou jeho kladná vítězství. Mám na mysli především osvícenství v hlubším, kantovském smyslu plnoletosti a svobodné samostatné činnosti ducha. Nezřídka mě nazývali „modernistou“ na pravoslavné půdě. Nemám příliš rád toto slovo; staví pravdu do příliš velké závislosti na čase. Jsem ovšem modernista, ale v tom smyslu, že uznávám možnost tvůrčího procesu v křesťanství, možnost novosti. Nevěřím v nehybnost vědomí; vědomí se může očišťovat, rozšiřovat a prohlubovat, a proto mnoho nového a nově se mu otevírá. Pravda je věčná a věčné je pouze to, co je z pravdy. Potvrzovat relativismus pravdy je oportunistická lež. Vůbec nejsem relativista a pragmatik. Ale existují stupně v odhalování pravdy, jsou možná odstupňování pravdy. Pravda na nás nepadá svrchu, jako nějaký zářivý předmět, ona je také cestou života, získává se v duchovním boji, v pohybu. Nejvíce nepřijatelný je naivní realismus v chápání odkrývání. S mnohými představiteli ruského náboženského myšlení na začátku 20. století mě spojovala veliká naděje, že je možné odhalování v křesťanství, nové vylití Ducha svatého. Tuto naději měl i mně cizí a nepřátelský /225/ Pavel Florenskij. Otázky o vztahu křesťanství k tvorbě, ke kultuře, ke společenskému životu vyžadovaly nová pojetí a nová řešení. Existuje věčná pravda křesťanství a ta nezávisí na čase, ale křesťanství ve své historické, tj. relativní formě se chýlilo ke konci. Nová epocha v křesťanství se vyjadřovala hlavně v kritice a předtuchách. Vždycky se mi zdálo nemístným a nejapným, když mě obviňovali z herezí. ...
(Vlastní životopis, přel. Markéta Válková, Olomouc 2005, str. 223-24.)

Sókratés ()

... Ale moudří jste, tuším, vy, rapsódové, herci a ti, jejichž básně vy zpíváte, kdežto já nedělám nic než mluvím pravdu, jak je pochopitelno u neodborníka. Například i v tom, nač jsem se tě nyní otázal, podívej se, jak je prosté a neodbornické a každému přístupné poznat, co jsem pravil, ...
(Sókratés v dialogu Ión, in: 7569, Hippias Větší, Menší, Ión, Menexenos, Praha 1996, str. 88.)

Sókratés ()

Sókr. Nuže, takové jen zaměstnání porodních pomocnic; přece však je méně důležité nežli má činnost. Neboť u žen se nevyskytuje, že by rodily jednou pouhé přeludy, jindy pak opravdové děti a že by to bylo nesnadno rozeznati. Kdyby se to vyskytovalo, jistě by to byl pro porodní pomocnice největší a nejkrásnější úkol, rozeznávati, co je pravé a co ne; či nemyslíš?
Theait. Zajisté.
Sókr. Mé babické umění má všechny ostatní znaky jako umění jejich, liší se však od nich tím, že pomáhá k porodu mužům a ne ženám a že ošetřuje jejich rodící duše a ne těla. Ale nejdůležitější věc v mém umění je schopnost vším způsobem zkoušeti, zdali mysl mladého člověka rodí pouhý přelud a nepravdu či plod zdárný a pravý. Neboť tuto vlastnost mám i já jako pomocnice k porodu: nejsem schopen roditi moudrost, a co mi už mnozí vytýkali, že se ostatních dotazuji, ale sám o ničem nic neprojevuji, protože v sobě nemám nic moudrého, to mi vytýkají po pravdě. Příčina toho je tato: bůh mě nutí pomáhat k porodu, ale roditi mi zabránil. A tak tedy sám nejsem nijak moudrý ani se nemohu vykázat nějakým moudrým nálezem, který by byl plodem mé duše; ale na těch, kteří se se mnou stýkají, je vidět, že někteří jsou nejprve zcela nevědomí, ale postupem styků že všichni, kterým toho bůh dopřává, dělají podivuhodné pokroky, jak se zdá jim samým i ostatním; a to je zřejmé, že ode mne se nikdy ničemu nenaučili, nýbrž sami ze sebe nalezli a zrodili mnoho krásných věcí. Ale pomocníkem toho rození je bůh a já. To je patrno takto. Již mnozí, kteří to nepoznali a pokládali se za soběstačné a mnou pohrdli, odešli ode mne – buď sami nebo z návodu jiných – dříve než měli a potom zbývající zárodek působením špatných styků potratili a plody, které byly s mou pomocí přivedeny na svět, špatným ošetřováním zahubili, větší cenu přikládajíce plodům nepravým a přeludům nežli pravdě, a na konec se sami sobě i ostatním zdáli nevědomými. Jedním z nich byl Aristeidés Lysimachův a mimo něho dosti mnoho jiných; druhdy se vrátí a prosí, aby se směli se mnou stýkat a dělají neuvěřitelné věci, aby toho dosáhli; a tu mi daimonion, které se ve mně ozývá, s některými zabraňuje se stýkati, s některými pak dovoluje a ti zase dělají pokroky. A také tohle cítí ti, kdo se se mnou stýkají, stejně jako rodící ženy: mají bolesti a jsou naplňováni nepokojem celé noci i dni, a to mnohem více nežli ony; a tyto bolesti dovede mé umění vzbuzovati i zastavovati. S těmito je tedy tak. U některých zase, Theaitéte, o kterých se mi zdá, že nejsou těhotní, když poznám, že mne nic nepotřebují, stávám se velmi dobromyslně prostředníkem a s pomocí boží velmi vhodně nalézám, s kým by měli obcovati, aby měli prospěch; mnohé z nich jsem dohodil Prodikovi, mnohé pak jiným moudrým a božským mužům.
Tyhle věci jsem ti, můj drahý, proto tak obšírně vyložil, že se domnívám, jak i ty sám myslíš, že jsi uvnitř obtěžkán /24/ a že cítíš bolesti. Obrať se tedy ke mně, jako k synu porodní pomocnice a také znalci babického umění, a snaž se ...
(7466, Theaitétos, př. Fr.Novotný, Praha 1995, s. 22-24; 150a-151b.)
Maieutika Sókratés
(Sókr.) Tyhle věci jsem ti, můj drahý, proto tak obšírně vyložil, že se domnívám, jak i ty sám myslíš, že jsi uvnitř obtěžkán /24/ a že cítíš bolesti. Obrať se tedy ke mně, jako k synu porodní pomocnice a také znalci babického umění, a snaž se ochotně odpověděti, jak jen budeš s to, na mé otázky; a jestliže snad zkoumaje tvé výroky usoudím, že některý jest jen přelud a plod nepravý, a pak je vezmu a odhodím, nerozčiluj se, jako se rozčilují prvničky pro své děti. Mnozí totiž už, výtečný hochu, se dostali do takového stavu vůči mně, že jsou prostě hotovi kousati, když jim odnímám nějaký tlach, a nemyslí, že to dělám z dobré mysli; jsou daleci toho, aby věděli, že žádný bůh není nepřízniv lidem a že ani já nedělám nic takového z nepřízně, nýbrž proto, že mi nikterak není dovoleno připustit nepravdu a pravdu potlačiti. Nuže tedy, Theaitéte, pokus se znova ze začátku říci, co asi je vědění; že nejsi s to, už nikdy neříkej. Neboť jestliže bůh bude chtít a ty se vzmužíš, budeš s to.
(7466, Theaitétos, př. Fr.Novotný, Praha 1995, s. 22-24; 150a-151b.)

Sókratés ()

(Sókr.) Tyhle věci jsem ti, můj drahý, proto tak obšírně vyložil, že se domnívám, jak i ty sám myslíš, že jsi uvnitř obtěžkán /24/ a že cítíš bolesti. Obrať se tedy ke mně, jako k synu porodní pomocnice a také znalci babického umění, a snaž se ochotně odpověděti, jak jen budeš s to, na mé otázky; a jestliže snad zkoumaje tvé výroky usoudím, že některý jest jen přelud a plod nepravý, a pak je vezmu a odhodím, nerozčiluj se, jako se rozčilují prvničky pro své děti. Mnozí totiž už, výtečný hochu, se dostali do takového stavu vůči mně, že jsou prostě hotovi kousati, když jim odnímám nějaký tlach, a nemyslí, že to dělám z dobré mysli; jsou daleci toho, aby věděli, že žádný bůh není nepřízniv lidem a že ani já nedělám nic takového z nepřízně, nýbrž proto, že mi nikterak není dovoleno připustit nepravdu a pravdu potlačiti. Nuže tedy, Theaitéte, pokus se znova ze začátku říci, co asi je vědění; že nejsi s to, už nikdy neříkej. Neboť jestliže bůh bude chtít a ty se vzmužíš, budeš s to.
(7466, Theaitétos, př. Fr.Novotný, Praha 1995, s. 22-24; 150a-151b.)

Sókratés ()

.. Ale moudří jste, tuším, vy, rapsódové, herci a ti, jejichž básně vy zpíváte, kdežto já nedělám nic než mluvím pravdu, jak je pochopitelno u neodborníka. Například i v tom, nač jsem se tě nyní otázal, podívej se, jak je prosté a neodbornické a každému přístupné poznat, co jsem pravil, ...
(Sókratés v dialogu Ión, in: 7569, Hippias Větší, Menší, Ión, Menexenos, Praha 1996, str. 88.)