Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Sirach ()

30Neodporúj pravdě nižádným obyčejem, a za klam svého neumění styď se. … 33 Až do smrti zasazúj se o pravdu, a Pán Bůh bojovati bude za tebe.
Sirach, 4, 30-31
(7437, Apokryfy, překlad Kralických, Praha 1952, str. 220.)

Sirach ()

20Nesnadnějších věcí nad chopnost svou nezpytuj nesmyslně, a k čemuž nepostačuje síla tvá, toho nevyhledávej nemoudře. 21Cožť poručeno, o tom přemyšlúj pobožně; není zajisté potřebí tobě skrytých věcí očima spatřovati. 22Zbytečnými řečmi svými daremně se nezaměstknáv ej. 23Neboť více ukázáno jest, nežli rozum lidský chopit může.
Sirach, 3, 20-23
(7437, Apokryfy, překlad Kralických, Praha 1952, str. 218.)

Ladislav Hejdánek (2005)

Pokud nechceme redukovat význam slova „odpověď“ na slovní formu přijetí nějaké „otázky“ a tak jejího „vyřízení“, bude na místě použití tohoto termínu všude tam, kde jde o reakci na nějaký podnět, která je sama (právě jakožto re-akce) akcí, tedy něčím, co nelze vyložit jako pouhý následek toho, co předcházelo. Začneme-li tedy užívat kontrolovaným způsobem slova „odpověď“ tak, abychom dbali na přesný smysl, musíme si být vědomi toho, že opouštíme tzv. kauzální myšlení. Zatímco pro kauzální myšlení je to, co přichází po nějaké „akci“ (působení) jako následek, přímým pokračováním oné „akce“ (a protože totéž platí o oné „akci“, která je rovněž jen nějakým následek čehosi předchozího, jde o zpochybnění slova „akce“ samého), slovo „odpověď“ už předem vyhlašuje, že nepůjde o žádná „následek“ čehokoli předchozího, tedy ani nějaké otázky, nýbrž že jde o samostatnou akci, ovšem re-agující na to, co předcházelo, aniž by to bylo jeho kauzálním následkem. Místo „příčiny a následku“ budeme tedy muset užívat jiných termínů, např. „podnět a odpověď“. Tady je třeba ovšem vyjasnit, že tam, kde podnět chápeme jen objektivovaně, vlastně o žádný „podnět“ nejde, nýbrž jde jen o konstatování nějaké složky okolností. Podnět se stává skutečným podněte, teprve tam, kde je jako podnět rozpoznán, vnímán, registrován: podnět je vždy podnětem pro něco či lépe pro někoho (i když tím „někým“ nemusí být člověk, ba – jak se pokoušíme jinde ukázat – ani pouze jiná živá bytost). Právě v tomto ohledu se nějaké faktické okolnost stává podnětem jakožto výzvou; ale taková výzva nemůže být zaznamenána jinak než na příslušné (lepší nebo horší) odpovědi na ni. Musíme tedy dávat pozor, abych „podnět“ nezbavovali nerozlučné spjatosti se subjektem reagujícím čili odpovídajícím. Jakákoli skutečnost, na kterou nic nereaguje, je vlastně „neskutečná“, protože nevede k žádnému „skutku“ (a sama se žádného nedopouští, jinak by totiž o „reakci“ z druhé strany bylo postaráno). Platí dokonce, že to, nač vůbec žádná jiná „skutečnost“ nereaguje, je vlastně samo neskutečné; skutečnost, která sama na nic nereaguje a na kterou nic jiného rovněž nereaguje, je „neskutečná“, prostě „není“, „neexistuje“, nenáleží do (tohoto) světa. To souvisí s tím, že svět není založen na privátních „skutečnostech“, které „jsou“ jen samy o sobě a pro sebe, nýbrž na jejich vzájemných reakcích. (Písek, 050819-3.)

Sirach ()

30Moudrosti skryté a pokladu zakopaného, jaký jest užitek obojího? 31Lepší jest člověk, kterýž skrývá nemoudrost svou, nežli ten člověk, který skrývá moudrost svou.
Sirach, 20, 30-31
(7437, Apokryfy, překlad Kralických, Praha 1952, str. 234.)

Sirach ()

11Když by tě pozval mocný, ucházej, a tím více tebe a častěji zváti bude. 12Nevtírej se sám, aby nebyl vyhnán beze všeho soudu, a neodstupuj daleko, aby nebyl v zapomenutí dán. 13Neusiluj s ním zároveň mluviti, a nevěř mnohým slovům jeho; nebo širokým mluvením bude tě zkoušeti, a jako s smíchem vyptá se na tajné věci tvé.
(Apokryfy, Praha 1952, překlad Kralických, V. díl, Eccl.-Sirach 13, 11-13 – str. 227.)