Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2005)

Patočka se jednou vyjádřil, že „prostor je jedna z jeho dimenzí“, rozumí se z dimenzí času (Doslov k Přirozenému světu po 33 letech, in 3681, Praha 1970, str. 156). Na uvedeném místě se ani nepokoušel o zdůvodnění. Musíme se proto pokusit jeho výrok pochopit vzhledem k tomu, o čem se takto vyslovuje, tj. nezůstávat jen u slov a běžného jejich významu. Již termín „dimenze“ musíme brát jen jako pomocný, neboť je spjat s prostorem a prostorovostí. Je však zřejmé, že tu Patočkovi šlo o vyhraněnost a přímo polemiku s jiným pojetím, běžným dnes nejen ve fyzice, ale daleko za jejími hranicemi, totiž že čas je jen (!) jednou z dimenzí prostoru (redukce času na prostor je tu dobře patrná). Relativní oprávněnost onoho náznaku, že Patočka by chtěl redukovat prostor na čas (přičemž ovšem musíme nadále držet, že každá redukce je pochybná a že je jen relativně oprávněná jako jedna z metod), můžeme vidět v tom, že pohyb v prostoru je vskutku jen jednou formou (eventuelně jedním „aspektem“) „pohybu“, jak mu ještě rozuměl např. Aristotelés, tj. změny v obecném smyslu. Pouhá relativnost takové oprávněnosti však vyplývá z toho, že pohyb v prostoru (tzv. místní pohyb) je možný i tam, kde se jinak nic nemění, resp. je jako takový naprosto přesně myslitelný a definovatelný, přičemž úloha času může být zcela zanedbána (tj. na rychlosti nezáleží). Naproti tomu však zkušenost tisíců generací nechala v lidském myšlení spojovat veškeré způsoby měření času přímo nerozlučně s pravidelností určitých opakujících se změn (především nebeských jevů). Zdá se proto, že musíme nevyhnutelně připustit, že prostor nemůžeme převádět na čas ani z času odvozovat, ale ani čas že nemůžeme převádět na prostor ani z prostoru odvozovat. Zbývá poslední možnost, totiž že se pokusíme najít to, co čas s prostorem nejen spojuje, ale co pro ně je společným základem. To by pak znamenalo, že čas nemůže být sice chápán jako jedna (trochu podivná) dimenze prostoru, a že ani prostor nemůže být chápán jako jedna z dimenzí času, nýbrž že čas stejně tak jako prostor snad může být pochopen jako dimenze či aspekt něčeho třetího, pro co ještě nemáme vhodné pojmenování (eventuelně co bychom mohli nazvat „časoprostorem“, ovšem v jiném smyslu, než jaký má v dnešní fyzice). (Písek, 050925-1.)
Němci mají podivné slovo: „Zukunftsfähigkeit“. Právě toto slovo nás vlastně nutí k zamyšlení: co to vlastně je nebo může být takováto „schopnost“, a kdo nebo co může být takovou „schopností“ nadán či vybaven? Jde o schopnost „mít budoucnost“? To by znamenalo, že jde o schopnost se budoucnosti chytit, eventuelně budoucnost pro sebe uchopit, zmocnit se jí – anebo spíše o schopnost nechat budoucnost přijít k sobě, dát se budoucnosti k dispozici, do „služeb“? (Písek, 050925-2.)

Sirach ()

30Moudrosti skryté a pokladu zakopaného, jaký jest užitek obojího? 31Lepší jest člověk, kterýž skrývá nemoudrost svou, nežli ten člověk, který skrývá moudrost svou.
Sirach, 20, 30-31
(7437, Apokryfy, překlad Kralických, Praha 1952, str. 234.)

Michael Barnett (1996)

One aspect of the enlightenment experience is that there is no time, as such. In a way there is time, because things are happening, and for things to happen there has to be time. But really there is n time, and no space.
I just had this experience recently. I was sitting in my room, the clock was ticking, the pendulum was moving back and forth, I could hear many sounds – time and space. And yet there was no time and there was no space. It was as if the whole of space was opening up in front of me.
In that space things are happening, time is passing – ...
(Living Zero, CEC, ? 1996. p. 74.)

Sirach ()

11Když by tě pozval mocný, ucházej, a tím více tebe a častěji zváti bude. 12Nevtírej se sám, aby nebyl vyhnán beze všeho soudu, a neodstupuj daleko, aby nebyl v zapomenutí dán. 13Neusiluj s ním zároveň mluviti, a nevěř mnohým slovům jeho; nebo širokým mluvením bude tě zkoušeti, a jako s smíchem vyptá se na tajné věci tvé.
(Apokryfy, Praha 1952, překlad Kralických, V. díl, Eccl.-Sirach 13, 11-13 – str. 227.)

Sirach ()

6Nestůj o to, aby byl soudcím; neb by snad nemohl přetrhnouti nepravosti, a aby se snad nemusil obávati člověka mocného, a nepoložil úrazu na rovné cestě své.
(7,6)
6Do not seek to become a judge, lest you be unable to remove iniquity, lest you be partial to a powerful man, and thus put a blot on your integrity.
(7,6)
(Apokryfy, Praha 1952, překlad Kralických, V. díl, Eccl.-Sirach 7, 6 – str. 222.)
(The Apocrypha, Oxford Univ.Press, N.Y. 1977, p. 137 – Sirach 7,6)