Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2010)

Myšlenka „vývoje“ prošla a ještě nadále projde mnohými úpravami a zuměnami, ale jedno se zdá být zcela nepochybné, totiž že představuje obrovský nápor a přímo atak na myšlenku kauzality. Vývoj předpokládá, že nějaká událost má svůj začátek, v němž však ještě není celá událost předem jednoznačně rozvržena a dána, ale že také velice záleží na tom, jak se vše bude po onom začátku dál rozvíjet a dít, budou-li okolnosti příznivé, nedojde-li k nějakým vnějším rušivým zásahům, ale nebude-li také další vývoj ohrožena nějakými vnitřními chybami a nedostatky. To neznamená, že všechny ony „fenomény“, na které bylo soustředěno kauzální myšlení, se nutně prokáží jako chybně viděné a falešně rozpoznané. „Úkazy“ a v jistém smyslu fenomény samy zůstanou zhruba takové, jaké byly až dosud pozorovány, jen budou nutně vykládány jinak než kauzálně (což ovšem jistě znamená, že to pak budou poněkud jiné fenomény). Větší důraz bude nutně kladen na tzv. druhotné (nebo „vedlejší“) „příčiny“ či spíše „podmínky“. Ale co to znamená? Rozlišení prvotních a druhotných „příčin“ samo nutně vede k postavení nové otázky, nového problému, totiž kdo nebo spíš co bude rozhodovat o tom, které z „daných“ okolností budou považovány za nezbytné druhotné příčiny, bez nichž by se prvotní příčiny vůbec nemohly uplatnit. Důraz tak nezbytně přejde z tzv. „kauzálního působení“ (prvotních příčin) na příslušné selektivní aktivity, schopné si vybrat správné „druhotné příčiny“, pokud budou k dispozici. Jinými slovy, důležitější než „působení“ nějakých příčin (ať už primárních nebo sekundárních) bude aktivita, která bude schopna „reagovat“ na některé okolnosti tak, že se to pak navenek bude jevit jako „aktivita“ (tedy „působení“) těch okolností. Celý tak zvaný „kauzální nexus“ bude nutno reinterpretovat jako nexus vzájemných reakcí (reaktibilit), tedy jako „reagenční nexus“.
(Písek, 100119-1.)

Sirach ()

30Neodporúj pravdě nižádným obyčejem, a za klam svého neumění styď se. … 33 Až do smrti zasazúj se o pravdu, a Pán Bůh bojovati bude za tebe.
Sirach, 4, 30-31
(7437, Apokryfy, překlad Kralických, Praha 1952, str. 220.)

Sirach ()

20Nesnadnějších věcí nad chopnost svou nezpytuj nesmyslně, a k čemuž nepostačuje síla tvá, toho nevyhledávej nemoudře. 21Cožť poručeno, o tom přemyšlúj pobožně; není zajisté potřebí tobě skrytých věcí očima spatřovati. 22Zbytečnými řečmi svými daremně se nezaměstknáv ej. 23Neboť více ukázáno jest, nežli rozum lidský chopit může.
Sirach, 3, 20-23
(7437, Apokryfy, překlad Kralických, Praha 1952, str. 218.)

Ladislav Hejdánek (2004)

Martin Buber v knížečce „Já a ty“ říká mj., že „ten, kdo zakouší, se neúčastní světa“. A naopak prý „svět se neúčastní zkušenosti. Dovoluje, aby byl zakoušen, ale vůbec se ho to nedotýká, neboť k tomu ničím nepřispívá a nic z toho nemá“. (S. 9.) . – Obojí je však omyl. Kdyby nebylo „zakoušení“ v nejširším významu, tj. kdyby nebylo reaktivity a reaktibility, kdyby nebylo reakcí jedněch jsoucen na jiná jsoucna, nebyl by reálného světa a vše by „existovalo“ je virtuálně. Nemám tím na mysli něco obdobného tomu, co říkal Berkeley (s jeho „esse est percipi“), protož on rozuměl pod slovem „percepce“ pouhou subjektivitu. Ale zakoušení nezůstává u subjektivity, ta je mu jen mediem, prostředkem k reagování: percepce, vněm, zkušenost je jednak reakcí na něco skutečného, jednak je to samo cosi skutečného. Zakoušením a reagováním se svět zachovává i proměňuje. Vyskytne-li se někdy mezi jinými skutečnostmi taková, na kterou vůbec nic nereaguje, pak je to totéž, jako kdyby tato skutečnost neexistovala. (Písek, 040430-1.)

Ladislav Hejdánek (1993)

Základním omylem filosofie (a později vědy) přinejmenším od dob Parmenidových je koncept soběstačného, v sobě samém spočívajícího, na ničem dalším nezávislého jsoucna. Navzdory vší sugestivitě, díky které toto pojetí působilo po dlouhé věky v evropském myšlení, je třeba dobře vidět, jak je spjato se založením a rozvíjením geometrie jako paradigmatické teoretické disciplíny: jednou konstituován, zůstává jednak sám geometrický obrazec vždy týmž, naprosto neměnným tvarem, zejména však může být s naprostou přesností myšlen vždy znovu i tenkrát, když nemůže být předmětem názorné představy, tedy např. když jde o tzv. obecný tvar (např. obecný trojúhelník). Vztahy mezi geometrickými obrazci mohou být rozpoznávány, analyzovány, vyjadřovány v matematických formulích apod., ale nikdy to nejsou vztahy založené samotnými obrazci, neboť geometrické obrazce na sebe navzájem nereagují. „Geometrické myšlení“, jak toto označení zavedl Pascal, je tedy nevhodné i v jiných ohledech, než jaké měl on sám na mysli. Geometrické nebo také matematické myšlení je v určitých případech velmi účinné pro svou přesnost a „exaktnost“, ale není funkční ve smyslu široce hermeneutickém. Důvod je prostý, ale není nikterak jednoduše nahlédnutelný, protože jsme dalekosáhle ovlivněni dosavadní vadnou tradicí. Spočívá ve skutečnosti, že tento svět nejenže není „složen“ ze žádných samobytných a neměnných jsoucen, ale není na takových jsoucnech ani založen. Myšlenkově musíme vyjít naopak z událostí (a to – po nezbytném rozlišení celků od hromad – z událostí „pravých“), které začínají, vznikají a po nějakém čase, charakteristickém pro jejich průběh, zase končí, pomíjejí, zanikají a které proto nemohou být žádnými „základními kameny“ univerza, ovšem událostí schopných na sebe navzájem reagovat, tj. vybavených reaktibilitou. Teprve na základě reaktibility se nějaké události mohou stát součástí světa, tj. událostmi vnitrosvětnými. Dokonce lze říci, že svět je konstituován díky této reaktibilitě, která ovšem sama také nestačí (tj. musí vzniknout situace, v níž je k takovému vzájemnému reagování příležitost, což je ovšem zvláštní problém). Proto můžeme svět chápat jako založený nikoliv na samotných událostech, nýbrž na jejich vzájemných reakcích. Svět, jak jej zakoušíme a známe, je výsledkem, „produktem“ reaktibility nesčetných událostí, které však samy o sobě nemají žádný vnitrosvětný charakter. Toho se jim dostává teprve zapojením do kontextury mnoha dalších navzájem reagujících událostí: každá událost je zapojována do této kontextury tím, že na ni jiné události reagují, a sama spolupůsobí na obdobné zapojení jiných událostí tím, že na ně také reaguje.
(Berlín, 930513-1)