LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Websters´s Quotation Dictionary (1998)

The truth is often a terrible weapon of aggression. It is possible to lie, and even to murder, with the truth.
Alfred Adler

Truth, crushed to earth, shall rise again;
The´ eternal years of God are hers;
But Error, wounded, writhes in pain,
And dies among his worshippers.
William Cullen Bryant

With a man, a lie is a last resort; with women, it´s First Aid.
Frank Burgess

Hell is truth seen too late – duty neglected in its season.
Attributed to Tryon Edwards

I believe that truth is the glue that holds government together not only our Movement but civilization itself. That bond, though strained, is unbroken at home and abroad.
Gerald R Ford

Another one of the old poets, whose name has escaped my memory at present, called Truth the daughter of Time.
Aulus Gellius

… For my part, whatever anguish of spirit it might cost, I am willing to know the whole truth; to know the worst, and to provide for it.
Patrick Henry

… the best test of truth is the power of the thought to get itself accepted in the competition of the market, and that truth is the only ground upon which their wishes safely can be carried out.
Oliver Wendell Holmes

We should face reality and our past mistakes in an honest, adult way. Boasting of glory does not make glory, and singing in the dark does not dispel fear.
Hussein, King of Jordan

The most violent revolutions in an indivoidual´s beliefs leave most of his old order standing. Time and space, cause and effect, nature and history, and one´s own biography remain untouched. New truth is always a go-between, a smoother-over of transitions. It marries old opinion to new fact so as ever to show a minimum of jolt, a maximum of continuity.
William James

The time has come when those sentiments should be uttered and if it is decreed that I should go down linked with the truth – let me die in advocacy of what is just and right.
Abraham Lincoln

You´ll never get mixed up if you simply telkl the truth. Then you don´t have to remember what you have said, and you never forget what you have said.
Representative Sam Rayborn
(7843, Webster´s Pocket Quotation Dictionary, Trident Press Int., 1998 – Slovenia.)

Ladislav Hejdánek (2009)

Intencionalitu je třeba vidět všude tam, kde se děje něco integrovaně, tj. v podobě (pravé) události. Jakmile se totiž nějaká událost začne dít, směřuje ke svému pokračování a posléze zakončení, konci (zde je vskutku v jistém smyslu oprávněno tento konec – a vlastně i všechny aktuální fáze před koncem – považovat za cíl, eventuelně předběžné, průběžné cíle, jak to známe z Aristotela; problém je ovšem v tom, že ne všechno dění je vnitřně integrované, takže to neplatí pro každý – pouhý – proces). A právě směřování k těmto průběžným cílům a posléze i k zakončení celé události můžeme chápat jako charakteristické pro každou událost vůbec, a to na všech úrovních, počínajíc od těch nejnižších, a můžeme je označit jako intencionální resp. jejich význačný rys jako intencionalitu. Z toho vyplývá, že intencionalitu vlastně najdeme takřka všude; kde se zdá, že chybí, jde jen o absenci určité úrovně intencionality, zatímco na nižších úrovních ji tam najdeme v každém případě. Tam, kde na určité úrovni intencionalita opravdu chybí, tj. je nepřítomná, mluvíme o pouhých hromadách resp. hromadných procesech, k jejichž popisu nám stačí nejrůznější způsoby kvantifikace. Intencionalita a konkrétní intencionální vztahy vyžadují jemnější resp. speciálnější přístupy a postupy, které si různých kvantifikací mohou využít, ale nikdy na ně nemohou být zcela omezeny, redukovány. To platí ovšem především o všech hromadných jevech, které jsou charakterizovány tím, že jsou v některých ohledech (tedy nikoli ve všech) podmíněny a prostředkovány subjektností, eventuelně subjektivitou (např. vědomím, tedy zejména o všech sociálních jevech). V tomto ohledu je proto eminentně důležité pamatovat, že známá teze, že vše souvisí se vším, neznamená, že jsou všude jen samé souvislosti, tj. že tím nejsou naprosto vyloučeny nesouvislosti. (Tak např. hromada kamení nebo cihel je „podrobena“ nejen přitažlivosti Země, ale také vzájemnou přitažlivostí. Nicméně tato vzájemná přitažlivost jednotlivých kamenů nebo cihel se prakticky nepodílí nikterak na oné „hromadě“.)
(Písek, 091209-2.)

Ladislav Hejdánek (2003)

Intencionalita, která je charakteristickým znakem myšlení (vůbec vědomí) jako aktu, je něčím jiným než šifrou, kterou je možno a nutno dešifrovat. Tou je třeba písmo, tedy napsaný nebo vytištěný text. Ale ten je pouze stopou myšlení; tak jako myslivec (nebo stopař) rozpoznají ze stop, kdo tudy šel (nebo co tudy šlo) a před jakou asi dobou, je možno z nějakého starého pergamenu nejen rozluštit, o čem se tam píše, ale z jaké doby asi pochází (např. při ověřování, zda je ta památka pravá nebo zda to je padělek). Ale pokud pochopíme, co bylo jako myšlené (zamýšlené) v textu zapsáno (a tedy zašifrováno), není resp. nemusí být naším jediným cílem sám „obsah“ textu (ten termín ovšem není dobrý, protože smysl či význam není v textu „obsažen“, nýbrž text zůstává jen návodem k tomu, jak znovu vymyslet to, co při psaní textu bylo myšleno), ale ono myšlení, které do textu jako jakási „stopa“ sice proniklo, ale spíše nevědomky, okrajově a nezáměrně. V tom případě, že nám jde právě o to, „jak“ autor textu myslel (na rozdíl od toho, na „co“ myslel resp. „co“ mínil), je naším hlavním cílem pochopení autora. (Z toho je zřejmé, že jako každá činnost, také myšlení po sobě nechává i stopy nezáměrné.)
To, že stopa k něčemu dalšímu poukazuje, však není ještě příklad intencionality, neboť stopa v sobě nechová žádnou „intenci“; to, že o něčem dalším vypovídá, není jejím záměrem, nýbrž „vypovídá“ o něčem nezáměrně, mimoděky, bez specifického zaměření. Pokud je ve stopě nějaké takové zaměření možno rozpoznat a odkrýt, pak nejde o záměr stopy samé, ale toho, kdo tam tu stopu záměrně zanechal nebo uložil, případně naopak „stopu zametl“, skryl. V onom záměru je ovšem vždy něco z myšlení, ovšem jen pokud je zúženě nepřisuzujeme pouze člověku. Pro nás je však nejdůležitější právě lidské myšlení, a zejména takové lidské myšlení, které si od prvních momentů po narození postupně osvojuje tzv. reflexi, tj. schopnost obrátit pozornost k sobě samému a ke svému průběhu. Možná to vypadá dost nepřesvědčivě, ale nemůže být sporu o tom, že právě v reflexí a reflexí se myšlení osvobozuje od svých fyziologických vazeb a uvolňuje se k výkonům, jichž by bez reflexe nikdy nemohlo dosahovat. A reflexe sama je možná jen díky tomu, že myšlení je vybaveno intencionalitou, kterou může stále lépe ovládat a nakonec ji tak zaměřit na myšlení samo. (Písek, 030718-2.)

Ladislav Hejdánek (2003)

Rozdíl mezi případem, kdy nás nějaká skutečnost jakoby ,upozorňuje‘ na jinou, další skutečnost (protože tam je nějaká „objektivní“ souvislost), a případem intencionality myšlení (a obecně vědomí), které nás vždy odkazuje k něčemu dalšímu, spočívá v tom, že v tomto druhém případě na nějaké „objektivní“ souvislosti, pokud se vůbec nějaká taková najde, prostě nezáleží. Myslím-li na něco blízkého, není tomu tak proto, že to je blízké; stejně tak mohu myslet na něco velmi, velmi vzdáleného. Když myslím na trojúhelník nebo na elipsu, nemá to souvislost s ničím „objektivním“, co by mé myšlení mohlo vyvolat. A pokud je možno někdy přece jenom poukázat na něco „objektivního“, oč se naše myšlení může opřít, je to akt naší volby, naše svobodné rozhodnutí a náš výběr právě té určité skutečnosti a ponechání naopak stranou četných skutečností jiných, třeba nápadnějších a víc se naší pozornosti vnucujících. (Tak např. když se astrofyzik zabývá vlastnostmi vzdáleného, hvězdu jen připomínajícího vesmírné objektu, tzv. kvazaru.) Myšlenková intencionalita není prostě založena na žádných zaběhaných reflexech (ani nepodmíněných, ani podmíněných), nýbrž je vlastností našeho konkrétního vědomého aktu, aktu našeho myšlení, které si cíl své intence samo volí (a nenechá si jej vnucovat – pokud je cíl tento intence nějak tlačen do popředí, např. druhým člověkem, záleží na mém rozhodnutí, zda tuto výzvu přijmou nebo nikoli. Intence nespočívá tedy primárně v tom, že se prosadí nějaká objektivní souvislost do našeho vědomí, do naší mysli (takových zdrojů může být ovšem více; nebývá jeden jediný), nýbrž že svým vědomím, svým myšlením ustavíme jednu souvislost navíc, která z ničeho nevyplývá a nemusela by se objevit, kdybychom ji aktivně nevolili a neustanovili. – A to se ještě vůbec nedotýkáme té nejdůležitější charakteristiky myšlenkové intencionality, totiž jejího těsného, úzkého a vždy specifického a jedinečného vztahu k tzv. intencionálnímu objektu či předmětu. (Písek. 030718-5.)

Jan Štěpán (1998)

intencionalita (z lat. intentio, napětí, úsilí, záměr, pozornost) zákl. vlastnost vědomí, projevující se vztažností všech psych. aktů k nějakému transcendentnímu (↑transcendere) korelátu, přičemž tento korelát nemusí reálně existovat. Nenávidíme-li, nenávidíme vždy něco, myslíme-li, myslíme vždy na něco apod. I. prozrazuje naši zásadní prereflexivní vázanost na něco, co nás nutně transcenduje, neboť i fiktivní představu lze držet jen díky podmínkám, platným pro mínění či zakoušení reálného vnějšího předmětu. Pojem i. byl znám již ve ↑scholastice. Zde označovala i. způsob, jakým poznání objektivně přijímá a drží formu vnějších věcí, aniž by přitom samo tuto formu nabývalo. Soudobé filosofii připomněl pojem i. ↑Fr. Brentano, když na něm založil popis psychických fenoménů a jejich členění a když využil hodnotící intence ke zdůvodňování mravního poznání. Na jeho výzkumy navázala tzv. intencionální psychologie a ve filosofii pak zejm. ↑E. Husserl, který i. chápal jako zákl. vazbu mezi noetickými akty očištěného vědomí a jejich noematickými koreláty (↑korelace, ↑noema, ↑noese). V různých obměnách hrála pak i. důležitou roli i v jiných fenomenologických koncepcích (u ↑M. Heideggera jako existenciální vztaženost k celku bytí v podobě ↑starosti, u ↑R. Ingardena jako vrstevnatá vazba, v níž je drženo umělecké dílo jako významuplný útvar, u ↑M. Schelera jako reálná účast naší existence na bytí světa, u ↑E. Lévinase jako vztah k „jinému, druhému“ apod.). Význ. roli hraje pojem i. rovněž ve filosofii ↑J. R. Searla v jeho pojetí mysli a spol. jednání), jakož obecně v celé soudobé diskusi o tzv. umělé inteligenci, neboť její odpůrci argumentují právě tím, že umělé inteligenci chybí na rozdíl od lidské mysli vlastnost i.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 191.)