LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Ladislav Hejdánek (2015)

V situaci, kdy žijeme „ve světě“, se nám nutně jeví vše nové jako souvislé s mnohým předchozím. Předsudečná hypotéza kauzality nás pak vede k tomu, že všechno nové považujeme za produkt toho, co předcházelo. Tím však zcela obcházíme vážný, dokonce snad nejvážnější problém, jak se vůbec něco může stát aktuálností, tj. jak může vůbec něco mít povahu něčeho, co je nyní a zde (hic et nunc). Co se vlastně děje (co se stalo) s tím, co bylo aktuální před maličkou chvílí? A jak dochází (jak vůbec může docházet) k tomu, že to, co tu bylo před maličkou chvílí, tu už není, zatímco to, co tu před maličkou chvíli nebylo, tu najednou, tj. „teď“, je? Jaký je vůbec vztah mezi tím „co“ jest, a tím, zda to je právě teď a zde, nebo to už snad bylo, či teprve bude aktuální? Pokud bychom (ve shodě s Eleaty) považovali za „jsoucí“ jen to, co „aktuálně jest“, musili bychom všechno minulé prostě škrtnout, či přesněji vůbec popřít, negovat. Ale vztáhneme-li ono „jest“ či „jsoucí“ i na to „bylé“ (minulé), zůstává neobjasněno, jak dochází k tomu, že něco, co bylo jsoucí a nyní už je bylé, přestává být aktuální, tj. jak přichází o svou aktuálost? A podobně zůstává neobjasněno, jak něco z toho, co teprve bude jsoucí a co je nyní zatím jen „budé“, svou aktualitu získává?
(Písek, 150515-1.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Subjekt nelze chápat jako složku či součást (pravého) jsoucna, ale ani jako nějaké jiné, samostatné jsoucno. Možná, že v něčem by mohl být považován za jistý „aspekt“ onoho jsoucna, jehož je subjektem, ale aspekt v tradičním pojetí nemá a nemůže mít povahu tak svébytnou, jakou musíme předpokládat u subjektu: aspekt nikdy nemůže „ovládat“ to, čeho je aspektem, zatímco subjekt se stává alespoň v jistém rozsahu pánem toho, jak se bude jsoucno-událost dále rozvíjet, jak bude probíhat (navzdory tomu, že to je samo jsoucno-událost, které si svůj subjekt vytváří či dotváří). Subjekt je vytvářen a dotvářen tak, že je s to se emancipovat, osvobodit od sepětí s aktuální fází událostného dění, ale přesto jej nelze redukovat na produkt tohoto dění (tj. odvodit z jeho „bylosti“); skutečným výsledkem tohoto utváření a dotváření není subjekt sám, nýbrž jeho spojení (vazby) s příslušným jsoucnem-událostí, které je „akčnější“ naopak ze strany subjektu. A právě toto spojení se musí stále znovu měnit, tj. rozvazovat a znovu navazovat, aby se tak příslušnému subjektu aktivně umožnilo (otevřela možnost?) jakoby „zůstávat“ stále (resp. vždy znovu) „při-tom“, jak přichází nová jsoucnost, zatímco ta právě aktuální již odchází. A nejen to; subjekt je – na rozdíl od svého jsoucna-události – schopen vycházet přicházející budosti vstříc nově, je jakoby vykročen, vysunut, vyčnívat, stát ven do budosti, a dokonce v jistém rozsahu a smyslu i do budoucnosti, která „přesahuje“ pouhou budost. Subjekt je s to „reagovat“ na určité (nepředmětné, ale adresné) výzvy, které nejen počítají se zapojením čehosi nového, co nebylo a není v „plánu“ událostného dění; a protože má v tomto dění jistou dominantní pozici a funkci, může aktuálně (a aktivně) v určitém rozsahu toto dění ovlivnit, jakoby přehodit výhybky.
(Písek, 130704-1.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Filosof (a jeho filosofování) zůstává vždy pod dvojí či spíše podvojnou normou: jednak musí zůstávat pod normou pravdy (jako ryzí nepředmětnosti) v každé situaci, do níž je postaven a „poslán“ a kterou tudíž musí kriticky a odpovědně posuzovat a komentovat; a jednak musí sám zůstávat pod normou téže pravdy, která jej nejen situačně oslovuje, ale zejména „vede“, tj. dává mu „pokyny“, jež integrují resp. by měly integrovat nejen jeho myšlení, ale také všechny jeho aktivity (včetně onoho zaměření do situačnosti a tedy do konkrétních situací), takže vlastně celý jeho život. To má zvláštní dopad na jeho sebepochopení jako filosofa: předním úkolem a cílem filosofa není, jak se mylně domníval třeba Hegel, budování velkolepého myšlenkového systému, ale ani komentování a kritizování kdejaké náhodně se naskytnuvší banality nebo absurdity. Nicméně je ovšem na filosofovi, aby dokázal rozpoznat bezvýznamné nahodilosti od takových, které navzdory prvotnímu zdání banality (nebo absurdity atd.) mohou vyvolat nesrovnatelně závažnější události nebo k nim vést, protože mohou fungovat jako zdánlivě nahodilé „spouštěče“. A k takovému rozpoznání je právě zapotřebí vyvinutého smyslu pro rozpoznávání souvislostí, tedy smyslu pro systematičnost (ovšem jiného typu).
(Písek, 140904-1.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Kantovo chápání tzv. „a-priority“ je nutno opravit v tom smyslu, že a-priori neznamená ani „danost“, ani „nadčasovost“ či „mimočasovost“, ale že jde o nepředmětnost, tj. o něco, co přichází z budoucnosti (jako výzva, jako „ty máš“). A protože každá „nepředmětnost“ či „budoucí skutečnost“ přichází do určité (konkrétní) situace (a tedy nikoli bez ohledu na situaci), neboť může být „uskutečněna“ („zpředmětněna“) pouze nějakým subjektem resp. ve spolupráci určitých (současných) subjektů, jde vždy o „situaci“ vztaženou k určitému subjektu, případně k určité množině nějak na sebe reagujících a možná i spolupracujících subjektů. Co ovšem zůstává v neoslabené platnosti, je, že toto „apriorní“ zásadně není uchopitelné empirií, „zkušeností“, jako něco „reálně daného“, tedy jakýmkoli přístupem zvnějška, neboť předmětné stránky se mu dostává až prostřednictvím aktivního (tj. jednajícího) subjektu, a to vždycky a nutně znamená i jeho „relativizaci“, tj. nejen nějaké spjatosti se situací, ale také s nejrůznějšími předmětnými stránkami a aspekty a ve vztaženosti k nim. Pokusit se abstrahovat od subjektu (a subjektů) vede myšlení vždycky po špatných a mylných cestách: ani minulé, ani aktuálně přítomné, zejména však budoucí nemůže být odděleno od příslušného subjektů (příslušných subjektů), protože je k němu (k nim) bytostně vztaženo a vázáno.
(Písek, 111104-3.)

Ladislav Hejdánek (2012)

V řečtině znamená areté něco jako zdatnost, výtečnost, ctnost, skvělý čin, ‚úspěch‘. (Benseler: Tüchtigkeit, Trefflichkeit, Tauglichkeit, Güte, Vollkommenheit, Herrlichkeit, Stärke, Gewandtheit, Schönheit, Ehre, Glück, Gedeihen, Ergiebigkeit, sittliche Güte, Seelengröße, Tuged, Rechtlichkeit, Edelmut, Dienstfertigkeit, Verdienst, Unschuld, Geschicklichkeit, Willenstärke, edelmütige Gesinnung, oder auch Tapferkeit, Tugendruhm, Heldenruhm.) (Lepař: schopnost, obratnost, způsobnost, zběhlost; (o zemi) úrodnost; výborná povaha, výbornost; statečnost, udatnost, možnost; dokonalost, ctnost; poctivost, počestnost; hodnost, zásluha; přednost.)
A právě na tomto „místě“ se musíme tázat: co je tím, co je natolik „zdatné“ a „skvělé“, že to nemuselo udělat ještě žádný „kompromis se skutečností“, že to svou „dokonalost“ nemuselo přizpůsobit poměrům a okolnostem?
(Písek, 120319–2.)