Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2003)

Zenonovy argumenty můžeme chápat také jako výsledek (i motiv) nahlédnutí, že změna resp. pohyb nemůže být v myšlence rekonstruován jako série jednotlivých okamžitých „jsoucností“, protože pak nás to nutně vede k logickým rozporům. A protože změna je nerozlučně spjata s časovostí, ke stejným rozporům se dostaneme, když trvání rekonstruujeme jako sérii bodových (časově nerozměrných resp. nulově rozměrných) okamžiků. Lze proto říci, že si Eleaté zřejmě něco podstatného uvědomovali (v tom je jejich velikost), ale že jejich interpretace byla příliš zatížena fascinací „identitou“, která pro ně vylučovala jak změnu, tak mnohost. Odtud platí v geometrii ještě dodnes chápání křivky (např. kružnice nebo elipsy apod.) jako nekonečné množiny bodů – obvykle se mluví o „geometrickém místě bodů“, pro něž platí nějaké pravidlo (např. g.m.b. stejně vzdálených od jednoho bodu, nebo jejichž součet vzdáleností od dvou bodů je stálý, apod.). Tím je však zřejmě zatíženo pouze to konkrétní pojmové myšlení, které je charakteristické pro řecké myslitele; z toho vůbec nevplývá, že by tak muselo být zatíženo každé pojmové myšlení vůbec, tj. každá pojmovost (i do budoucna). Problém není již v pojmovosti samé, nýbrž v tom, že jsme si dlouholetým (staletí trvajícím) cvikem navykli každý pojem spojovat s příslušným intencionálním předmětem, který byl vždycky konstruován jako neměnný (po vzoru rovinných obrazců). A chyba zase není ve spojení pojmu s konstrukcí intencionálního modelu, nýbrž v tom, že tento model byl konstruován jako identický ve smyslu neměnnosti. Toho sice ani v minulosti nebylo dosaženo snadno, jak svědčí vysoké hodnocení geometrie jako vstupné resp. přípravné disciplíny pro studia filosofická (viz Platónovu Akademii), ale po dlouhé době se to vžilo takřka jako podmíněný reflex. Bude proto zajisté trvat i nyní nějaký čas, než se aspoň filosofická elita naučí pracovat s myšlenkovými modely, vybavenými časovostí i proměnlivostí. Jde jen o to, aby nebylo nutno překonávat umělé bariéry (většinou psychologické povahy) tím, že se každý pokus tímto směrem předem prohlásí za nesmyslný. (Písek, 030725-2.)

Ladislav Hejdánek (2003)

Pojmy jsou vždy velmi úzce spjaty s příslušnými intencionálními modely. Tyto modely musí být vždy konstruovány, tj. jsou to naše, námi vytvořené konstrukce. Kritika konstrukcí je oprávněná, pokud míří na vadnost způsobu, jak ony myšlenkové modely konstruujeme, ale je chybná, jakmile míří na všechny konstrukce vůbec. Tak, jako už nemůžeme opustit pojmové myšlení, nechceme-li znovu propadnout přibližnostem a vágnostem, tak nemůžeme opustit ani myšlenkové modely. Jde jen o to, rozpoznat, že až dosud jsme ony modely zbavovali jakéhokoli vztahu k dění a k časovosti. Problémem příštích myšlenkových epoch bude konstruování takových modelů, které budou reprezentovat dění, událostné dění a tím časovost. První kroky byly učiněny už v samé geometrii, když některé křivky byly konstruovány pomocí bodu, umístěného třeba na kružnici, valící se po přímce nebo po jiné kružnici, a to buď zevnitř nebo zvenčí, apod. To však vlastně nebyl skutečný pohyb, nýbrž pohyb rozložený na okamžité (bodové) momenty. Jinak to až dosud nebylo možné ani „myslet“. Jakási „pseudoudálost“, která neměla ani počátku ani konce, byla konstruována ze série nehybných okamžiků – přesně tak, jak to kdysi ve svých paradoxech dělal Zenón. Dnes ovšem nejde jen o ůpohyb místní, což je nižší, degradovaná forma pohybu, ale o pohyb vskutku „událostný“, o událostné dění, a to ovšem rozložit na okamžiky ani nelze, a zejména jej nelze „složit“ z jednotlivých okamžiků (nota bene: jen hypostazovaných jako bodové). Jinak než zlepšenou formou konstrukcí se k něčemu trakovému nikdy nedostaneme. Proto nem á v nejmenším smysl konstrukce šmahem odmítat a odvracet se od nich, nýbrž je třeba vidět chyby na způsobech myšlenkového konstruování modelů, jak je zná dosavadní tradice, a proti nim se pokusit o způsoby nové, lepší, promyšlenější. A právě k tomu cíli je třeba vyjít od nějakého jednoduchého schematu, schematického modelu, v obdobě k tomu, jak kdysi myslitelé vycházeli od modelů geometrických. Tedy od jednoduchého modelu „události“, od události jakožto intencionálního ne-předmětu. (Písek, 030725-3.)

Wikipedie ()

a) Prvním Solónovým činem ve svěřeném úřadě byla všeobecná amnestie. Amnestováni byli kromě vrahů a vlastizrádců a jiných delikventů i všichni vyhnanci, včetně Alkméonovců. Následně poslal vojsko proti městu Kirze do války, kterou vyhlásila delfská amfyktiónie. Tím si zjednal klid na práci při ústavních reformách.
b) Dalším činem bylo zrušení všech dluhů bez náhrady a vykoupení občanů, kteří upadli pro dluhy do otroctví. Současně zakázal, aby bylo možno ručit za dluhy tělem. Zrušil i poplatky z pozemků a další nevolnickou vazbu, dle které se rolník stal otrokem, pokud nemohl odevzdávat část ročního výnosu obilí.
c) Podpořil rozvoj obchodu a pěstování plodin na úkor obilnářství tím, že zakázal vývoz obilí a povolil vývoz olivového oleje. Tímto krokem také zajistil výživu obyvatel. Dále zavedl nový systém měr a vah a dal razit stříbrné mince (nejisté).
d) Řemeslníkům bez půdy udělil občanská práva a jejich podnikání podpořil zákonem, který vyvazoval syny z povinnosti živit staré rodiče, pokud jej nedali vyučit řemeslu.
e) Zrušil rodová privilegia a obyvatelstvo Athén rozdělil do čtyř tříd podle majetku (tímokracie) na
1) nejvyšší třídu – vlastníky (pentakosiomedimnoi), do které patřili lidé dosahující výnosu 500 medimnů plodin, jejíž příslušníci se mohli stát nejvyššími úředníky,
2) druhou třídu – jezdce (hippeis), výnos 300 medimnů, jejímž příslušníkům byly dostupné všechny vysoké úřady kromě úřadu pokladníka,
3) třetí třídu – pěšáky, těžkooděnce (zeugítai), výnos 200 medimnů, ze které pocházeli nižší úředníci,
4) čtvrtou třídu – dělníky, nádeníky (thétes), bez omezení majetku, ze které každý mohl být členem nově zřízené „rady čtyř set“, která kontrolovala činnost úřadů a předkládala zákony.
Pozn. 1 medimnos = 52,5 litr)
Tento krok však nastartoval politický třídní boj.
f)Vydal zákon, dle kterého se kterýkoli občan mohl odvolat proti rozhodnutí jakéhokoli úřadu, a to k soudu. Takový zákon neměl do té doby precedens.
g)Zřídil nový nejvyšší soud (Hélaia) z porotců volených losem.
h)Nově stanovil složení lidového sněmu podle starých tradic, kterého se mohli zúčastnit všichni občané Athén, a který měl právo rozhodovat o všech věcech a volit všechny úředníky.

Wikipedie ()

[Transzendentalien] In der mittelalterlichen Scholastik sind Transzendentalien (lat.: transcendentalia, von transcendere „übersteigen“) die Grundbegriffe, die allem Seienden als Modus zukommen. Sie überschreiten die aristotelischen Kategorien insofern, als sie nicht selbst diesen zugeordnet werden können, aber als allgemeine Begriffe auf sie angewendet werden können. Sie haben somit Teil am ewigen Sein Gottes. Als Transzendentalien finden sich bei Thomas von Aquin
- unum (das Eine),
- bonum (das Gute),
- verum (das Wahre).
Manche Autoren zählen auch das Schöne (pulchrum) zu den Transzendentalien; frühester Beleg ist die dem Alexander von Hales zugeschriebene Summa.
Literatur [Bearbeiten]
- Johann Baptist Lotz, die Grundbestimmungen des Seins, Innsbruck 1988, ISBN 3702216693.
Siehe auch [Bearbeiten]
Das Gute, Idee des Guten, Wahrheit, Einheit, Ontologie, Metaphysik
Von „http://de.Wikipedie.org/wiki/Transzendentalien„
Kategorie: Ontologie

Wikipedie ()

(1883–1969)
Beznaděj je vlastně porážkou. Nesmíme se jí oddat, dokud jsme ještě schopni něco dělat.
Církve jsou pro všechny, filosofie pro jedince.
Člověk dnes stojí před alternativami: zánik člověka, nebo jeho proměna.
Filosofie prohlubuje praktickou soudnost... Používejme filosofický způsob myšlení jako světlo, s jehož pomocí získáváme v konkrétních situacích lepší orientaci o podstatných věcech.
Jsme smrtelní tam, kde nemilujeme, nesmrtelní tam, kde milujeme.
Když vidím, jak jiní trpí, je to, jako by trpěli za mě.
Masová výchova vedla k zaslepenosti a bezmyšlenkovitosti, aby v opojené oddanosti byl člověk všeho schopen a nakonec přijal smrt a zabíjení, masové umírání v boji strojů za samozřejmé.
Otázka viny je spíše otázkou, kterou klademe sami sobě, než otázkou, kterou nám kladou druzí.
Proto je vše, co filosofie vyjadřuje, tak chudé a suché. Je totiž třeba k tomu doplnění vlastním bytím toho, kdo naslouchá.
Věda, to je neustálá kritika všech výsledků, vlastních stejně jako cizích, zpochybnění pokroku; protivědecké je obávat se, že nás vlastní pochybnosti paralyzují.