Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Wikipedie ()

a) Prvním Solónovým činem ve svěřeném úřadě byla všeobecná amnestie. Amnestováni byli kromě vrahů a vlastizrádců a jiných delikventů i všichni vyhnanci, včetně Alkméonovců. Následně poslal vojsko proti městu Kirze do války, kterou vyhlásila delfská amfyktiónie. Tím si zjednal klid na práci při ústavních reformách.
b) Dalším činem bylo zrušení všech dluhů bez náhrady a vykoupení občanů, kteří upadli pro dluhy do otroctví. Současně zakázal, aby bylo možno ručit za dluhy tělem. Zrušil i poplatky z pozemků a další nevolnickou vazbu, dle které se rolník stal otrokem, pokud nemohl odevzdávat část ročního výnosu obilí.
c) Podpořil rozvoj obchodu a pěstování plodin na úkor obilnářství tím, že zakázal vývoz obilí a povolil vývoz olivového oleje. Tímto krokem také zajistil výživu obyvatel. Dále zavedl nový systém měr a vah a dal razit stříbrné mince (nejisté).
d) Řemeslníkům bez půdy udělil občanská práva a jejich podnikání podpořil zákonem, který vyvazoval syny z povinnosti živit staré rodiče, pokud jej nedali vyučit řemeslu.
e) Zrušil rodová privilegia a obyvatelstvo Athén rozdělil do čtyř tříd podle majetku (tímokracie) na
1) nejvyšší třídu – vlastníky (pentakosiomedimnoi), do které patřili lidé dosahující výnosu 500 medimnů plodin, jejíž příslušníci se mohli stát nejvyššími úředníky,
2) druhou třídu – jezdce (hippeis), výnos 300 medimnů, jejímž příslušníkům byly dostupné všechny vysoké úřady kromě úřadu pokladníka,
3) třetí třídu – pěšáky, těžkooděnce (zeugítai), výnos 200 medimnů, ze které pocházeli nižší úředníci,
4) čtvrtou třídu – dělníky, nádeníky (thétes), bez omezení majetku, ze které každý mohl být členem nově zřízené „rady čtyř set“, která kontrolovala činnost úřadů a předkládala zákony.
Pozn. 1 medimnos = 52,5 litr)
Tento krok však nastartoval politický třídní boj.
f)Vydal zákon, dle kterého se kterýkoli občan mohl odvolat proti rozhodnutí jakéhokoli úřadu, a to k soudu. Takový zákon neměl do té doby precedens.
g)Zřídil nový nejvyšší soud (Hélaia) z porotců volených losem.
h)Nově stanovil složení lidového sněmu podle starých tradic, kterého se mohli zúčastnit všichni občané Athén, a který měl právo rozhodovat o všech věcech a volit všechny úředníky.

Ladislav Hejdánek (2008)

Od doby, kdy Max Planck přišel se svou slavnou konstantou, se termín „kvantum“ zabydlel v teoretické fyzice v docela zvláštním významu, který připomíná starořecký koncept tzv. atomu. Z filosofického hlediska jde o pozoruhodný případ skvělé starořecké intuice, ovšem velmi těsně spjaté s určitým předsudečným, totiž zpředmětňujícím myšlením. Ta předsudečnost spočívá především v tom, že složitější se redukujícím způsobem převádí na jednodušší, přičemž se některé významné aspekty skutečností odkládají stranou, prostě se od nich abstrahuje. A právě to pak umožňuje všechny ty kvantifikace a matematické konstrukce. Jednou z nejdůležitějších takových redukcí je odhlédnutí od časovosti a času. Leukippos a Démokritos to provedli tím, že čas (a vůbec pohyb a změny) zcela marginalizovali jeho vyloučením do „vnějšku“: atomy „padají shora dolů“. Vnitřek atomů je zcela homogenní a neměnný. A proto lze potom vše, co se při „padání“ atomů „děje“ (jak se zachytávají o sebe a jak tvoří shluky apod.), prohlásit za pouhé „zdání“. Tento předsudečný přístup přetrvává v pozadí dodnes, a to nejen v tom, že sama kvanta byla považována za takové „atomy“ v nejnovější podobě, ale že i dnes jsou takto chápány ony dosud jen matematicky konstruované „superstrany“. Ovšem v jedné věci lze právem vidět posun a dokonce pokrok: fyzikové vzali na vědomí, že se kvantum někdy může „chovat“ jako částice, ale jindy jako vlna. A „struna“ se vůbec nikdy nechová jako částice, ale může se někdy „zauzlit“ tak, že to jako částice vypadá, eventuelně ve spojení s jinými podobně zauzlenými strunami to větší částice vskutku jakoby vytváří. Stále ovšem ještě do uvažování o superstranách intervenuje starý předsudek, že navzdory obrovské různosti takových strun jde o „jeden jediný objekt“ (jak to někteří formulují). Zatím se nikde neobjevuje ani náznak toho, že by někdo vzal v úvahu onen „děj“, jímž je chování superstruny, jako „událost“, z níž by bylo zapotřebí vycházet (a nikoli od ní abstrahovat). Podezřelá je už ona zpředmětňující koncepce „struny“ jako kratičké zkřivené úsečky; ale je to pokrok od Zénona, který ještě i úsečku rozdělil na body, aby mohl dokazovat, že v bodě není žádný pohyb možný (takže k každém okamžiku je šíp na nějakém místě, kde se však nepohybuje, nýbrž tam stojí).
(Písek, 080921-2.)

Wikipedie ()

[Transzendentalien] In der mittelalterlichen Scholastik sind Transzendentalien (lat.: transcendentalia, von transcendere „übersteigen“) die Grundbegriffe, die allem Seienden als Modus zukommen. Sie überschreiten die aristotelischen Kategorien insofern, als sie nicht selbst diesen zugeordnet werden können, aber als allgemeine Begriffe auf sie angewendet werden können. Sie haben somit Teil am ewigen Sein Gottes. Als Transzendentalien finden sich bei Thomas von Aquin
- unum (das Eine),
- bonum (das Gute),
- verum (das Wahre).
Manche Autoren zählen auch das Schöne (pulchrum) zu den Transzendentalien; frühester Beleg ist die dem Alexander von Hales zugeschriebene Summa.
Literatur [Bearbeiten]
- Johann Baptist Lotz, die Grundbestimmungen des Seins, Innsbruck 1988, ISBN 3702216693.
Siehe auch [Bearbeiten]
Das Gute, Idee des Guten, Wahrheit, Einheit, Ontologie, Metaphysik
Von „http://de.Wikipedie.org/wiki/Transzendentalien„
Kategorie: Ontologie

Ladislav Hejdánek (2008)

Jak je to s tím kvantem, které zakládá trvání?
Fyziky v našich řadách zaujala jedna poznámka pod čarou, kde se píše: „Asi nejdokonalejším a nejefektivnějším typem takového periodicky opakovaného návratu k sobě, byť na velmi nízké úrovni, je ‚trvání‘ energetických kvant, pohybujících se prostorem rychlostí c a jen velmi pomalu ‚stárnoucích‘.“ Je to kmitání, nebo se to dá vyložit i jinou představou? To, co se píše v textu, by nasvědčovalo tomu kmitání, ale to je jen matematický popis něčeho, co vlastně ve skutečnosti tak vůbec nemusí být. Rádi bychom věděli, kde by bylo možné si o takovýchto úvahách něco dalšího přečíst nebo zjistit.
Body k odpovědi:
Žádné trvání nemůže být založeno ani na atomech, ani na protonech (pokud vím, jsou protony nejtrvalejšími „jsoucny“ v našem vesmíru – jejich poločas rozpadu prý je mnohokrát delší než odhadovaná doba trvání celého vesmíru – pokud ten neskončí právě rozpadem posledního protónu, ony totiž protóny prý také stále vznikají, nejenom zanikají – co tomu říkáte, páni fyzici?), ani na těch „substrings“, nebo na čem ještě – nýbrž právě na jejich reaktibilitě. Trvání v tradičním chápání, tj. ve smyslu naprosté neměnnosti, neexistuje, to je možno pouze „myslet“ (a to jen „nepředmětně“, totiž jako v matematice); trvání může být jen aktivně založeno a udržováno „pravými jsoucny“, tj. takovými jsoucny, které jsou schopny akcí, které se ustavily jako „subjekty“ a jsou schopny na sebe navzájem reagovat a navazovat takovým způsobem, že si některé rysy či vlastnosti či „něco“ dovedou předávat jako kolík ve štafetě. „Reaktibilita“ (a reakce atd.) je tedy něco jako – řečeno aristotelsky – „kategorie“; není ji možno „definovat“ odkazem na vyšší „pojem“.
(Otázky a odpovědi k setkání s Ariány 4. 7. 08 – č. 43a.)
(Písek, 080703–4.)