Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek ()

Obvykle se užívá slova „právo“ nebo „práva“ tak, že jde o poukaz k psaným nebo nepsaným pravidlům či zákonům. Někdy je však tento omezený kontext překračován a právem se myslí to, co by psanými i nepsanými pravidly a zejména jednajícími lidmi mělo být respektováno. To je významná okolnost, protože nařízení (zejména nějak vynucované) může být sice respektováno, ale nemusí být chápáno jako oprávněné. Dovolává-li se tedy někdo svých práv, může se sice odvolávat na psané či nepsané zákony (pravidla), ale může se v zásadě také proti zvykovým nebo psaným zákonům odvolávat k jakési vyšší instanci, která by měla psané i nepsané zákony, pravidla a zvyklosti vposledu legitimovat, ospravedlňovat a jejich platnost zaštiťovat, ale která v některých případech může s nimi být v napětí a ve větším nebo menším rozporu, takže ony obecně navyklé zákony, pravidla a normy jsou shledávány jako nedokonalé a vadné a tudíž hodné nápravy. V takovém případě se ukazuje nezbytnost klást si otázku po posledním předpokladu a základu každého jednotlivého práva a také souboru práv a zvyklostí, a slovem „právo“ můžeme mířit právě na tento předpoklad a základ. Nejčastěji se sice slova „právo“ v takových případech přestává užívat a přechází s ke „spravdlnosti“, takže posledním garantem platnosti každého jednotlivého práva i souboru práv se stává jejich spravedlnost (právo má tedy za hlavní účel a cíl dopomáhat k uplatnění spravedlnosti), nicméně v některých souvislostech se stalo zvykem určitá práva považovat za nezpochybnitelně oprávněná, spravedlivá a „pravá“. Na rozdíl od práv, která nějak vznikla buď dohodou mezi lidmi nebo nějakým mocenským tlakem a vynucením (která pak byla pojmenována jako „historická“), jde v onom druhém případě o tzv. práva „přirozená“. (Praha, 000315-1.)

Johann Wolfgang Goethe (1808-1832)

Schüler:
Mein Abscheu wird durch Euch vermehrt.
O glücklich der ! den Ihr belehrt.
Fast möcht’ ich nun Theologie studieren.
Mephistopheles:
Ich wünschte nicht Euch irre zu führen.
Was diese Wissenschaft betrifft,
Es ist so schwer den falschen Weg zu meiden,
Es liegt in ihr so viel verborgnes Gift,
Und von der Arzenei ist’s kaum zu unterscheiden.
Am besten ist’s auch hier, wenn Ihr nur Einen hört,
Und auf des Meisters Worte schwört.
Im Ganzen – haltet Euch am Worte !
Dann geht Ihr durch die sichre Pforte
Zum Tempel der Gewißheit ein.
(0198, Faust, Leipzig ?, S. 60.)

Johann Wolfgang Goethe (1808-1832)

Mephistopheles:
...
Im Ganzen – haltet Euch am Worte !
Dann geht Ihr durch die sichre Pforte
Zum Tempel der Gewißheit ein.
Schüler:
Doch ein Begriff muß bei dem Worte sein.
Mephistopheles:
Schon gut! Nur muß man sich nicht allzu ängstlich quälen;
Denn eben wo Begriffe fehlen,
Da stellt ein Wort zur rechten Zeit sich ein.
Mit Worten ein System bereiten,
An Worte läßt sich trefflech glauben,
Von einem Wort läßt sich kein Jota rauben.
(0198, Faust, Leipzig ?, S. 60.)

Johann Wolfgang Goethe (1808-1832)

Mephistopheles:
’s ist ein Gesetz der Teufel und Gespenster:
Wo sie hereingeschlüpft, da müssen sie hinaus.
Das erste steht uns frei, beim Zweiten sind wir Knechte.
Faust:
Die Hölle selbst hat ihre Rechte?
Das find’ ich gut, da ließe sich ein Pakt,
Und sicher wohl, mit euch ihr Herren schließen?
(0198, Faust, Leipzig ?, S. 43.)

Søren Kierkegaard (1813-55)

Seinen Nächsten lieben heißt: indem man in der irdischen Verschiedenartigkeit verbleibt, wie sie einem angewiesen ist, im wesentlichen unbedingt jedem Menschen gegenüber gleichmäßig sein wollen .
Das Christentum wollte nicht vorwärts stürmen, um die Verschiedenartigkeiten abzuschaffen, weder die der Vornehmheit, noch die der Geringheit, ebensowenig hat es weltlich ein weltliches Übereinkommen schließen wollen zwischen den Verschiedenartigkeiten; sondern es will, daß die Verschiedenartigkeit nur lose um den Menschen hänge, lose gleich dem Mantel, den die Majestät abwirft, um zu zeigen, wer sie ist; lose gleich den Lumpen, in denen ein übernatürliches Wesen sich barg. Denn wenn die Verschiedenheit so lose hängt, dann sieht man, undeutlich zwar, aber immer wieder, in jedem Einzelnen jenes wesentliche Andere, das allen Gemeinsame, das ewig sich Gleichbleibende, die Gleichheit.
Wenn es so wäre, wenn jeder Einzelne so lebte, dann hätte die Zeitlichkeit ihren Höhepunkt erreicht. Wie die Ewigkeit kann sie nicht sein; aber diese erwartungsvolle Feierlichkeit, die, ohne des Lebens Gang zu hemmen, sich täglich durch das /168/ Ewige und die Gleichmäßigkeit der Ewigkeit verjüngt, täglich die Seele erlöst von der Verschiedenheit, in welcher sie trotzdem bleibt: das wäre schon der Abglanz der Ewigkeit. …
(3916, Religion der Tat [Auswahl], Kröner, Leipzig 1930, S. 167-68.)
[ex: Zwei ethisch-religiöse kleine Abhandlungen (XI, 90); Taten der Liebe (IX, 71 ff.]