Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Alfred North Whitehead (1941)

… I venture upon one remark which applies to all philosophic work: – Philosophy is an attempt to express the infinity of the universe in terms of the limitations of language.
… Dovolím si jednu poznámku, jež se týká veškeré filosofické práce: – Filosofie je pokus vyjádřit nekonečnost vesmíru omezenými výrazy jazyka.
(Autobiographical Notes, in: 2879, Essays in Science and Philosophy, New York 1948, p. 15.)
(Autobiografické poznámky, in: 5800, Matematika a dobro, Mladá Fronta 1970, str.18.)

Aristotelés (–384-324)

It remains to disarm the considerations urged in /263/ support of the existence of the unlimited not only as a potentiality but as actually compassed. Some of them do not follow as alleged from the admitted premises; and the rest can be met along some other line od sound reasoning.
(1)Admitting that things never cease to come into being, it does not follow that there actually exists some sense-perceptible body unlimited in quantity; for though the sum of things be limited, things may come out of and pass into each other without end.
(2)Again, being in contact and being limited are different things. Contact is a relation with something else, for there must be something to touch the touched; and this may happen to something limited incidentally; but ,being limited‘ is not a relation. Also a limited thing need not be touched by a thing homogeneous with itself and cannot be touched by any other.
(3)It is futil to trust to what we can conceive as a guide to what is or can be; for the excess or defect in such a case lies not in the thing but in the conceiving. One might conceive any one of us to be many times as big as we are, without limit; but if there does not exist a man too big for the city to hold, for instance, or even bigger than the men we know of, that is not because we have conceived him to exist, but because he does; and whethe we have or have not conceived him to exist is a mere incident.
Fys. III, 8, 208a
(The Physics I, London etc. 1970, p. 261+263

Jan Patočka (1968)

Jaké je spojení mezi „kvůli“ a tím, co z tohoto kvůli vyplývá jako naše konkrétní úloha, není tedy v Heideggerově schématu vyřešeno. Spojení vykonává, soudím, životní tělesnost – co mohu dělat, je dáno tím, co mi vůbec umožňuje činit, dělat, a to je má tělesnost, kterou musím převzít před všemi svobodnými možnostmi. Mé „kvůli“ mi odemyká tyto původní možnosti akce (tělesně světové, světovostní)), které samy opět odemykají nitrosvětské věci jako koreláty těchto možností, jako to, čemu z možností akce lze porozumět. Tím nabývá akce konkrétní podoby obstarávání v jistém faktickém historickém kontextu, v němž se objevují pak možnosti vlastní úlohy svobodně spatřené a zvolené. Poněvadž se však možnosti vyskytují v dvojí podobě: jednak jako převzaté, jednak jako zvolené, je i svět v našem „bytí na světě“ v ontologickém smyslu nutně zastoupen dvakrát, jak to vyjadřuje Heideggerovo slovo o „vrženém rozvrhu“ světa.
(„Přirozený svět“ v meditaci svého autora po třiatřiceti letech, in: 6006, Přirozený svět jako filosofický problém, Praha 1970, str. 204.)

Jan Patočka (1968)

Tělo a tělesnost patří podstatně nejen do toho, co je zjasněným, odemčeným jsoucnem v jeho bytí na světě odhaleno, odkryto, nýbrž do samotného ontologického statutu existence. Otázka, jakým způsobem, není vyřízena pros/202/tě poukazem na fakticitu, poněvadž fakticita, je-li určena tak jako u Heideggera naladěním, není opět nic výslovně tělesného. Tělo nepatří pouze k problému vlastní prostorovosti, nýbrž i do oboru vlastních možností. Tělo je existenciálně soubor těch možností, jež nevolíme, nýbrž do nichž se zařazujeme, těch, k nimž nemáme svobodu, nýbrž jimiž být musíme. To neznamená, že nemají ráz existence, tj. toho, co je mi v jedinečnosti uloženo a co musím převzít a provádět. Ale teprve na jejich podkladě jsou otevřeny možnosti „svobodné“.
(„Přirozený svět“ v meditaci svého autora po třiatřiceti letech, in: 6006, Přirozený svět jako filosofický problém, Praha 1970, str. 201-02.)