Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Patočka (1969)

Na toto pole objektivistické dialektiky Kosíka sledovat nechceme a nemusíme. Ontologickou funkci dovede lidské praxi vindikovat jen tím, že předpokládá objektivní dialektickou logiku, která sama ovšem má funkci ontologickou – nemůže tedy ve skutečnosti ontogenetická funkce, tvorba bytí, připadat práci jako jejímu pouhému momentu.
Představíme-li si naopak vznik člověka jako konkrétní přírodní děj, jako biologickou mutaci životní formy, pak máme lidskou životní formu, tu, jež i m imo bezprostřední úkoj je s to udržet se, vždy již jako celek hotovu a nemůžeme určitý moment její, např. distanci mezi žádostí a úkojem, považovat za původnější než jiné, např. časovou formu. Naopak bude to tak, že naznaččená distance bude neméně předpokládat též časovost, jako naopak.
Dialektický vznik člověka v přírodě vykládá člověk z nelidského na základě objektivního smyslu („rozumu“) věcí, „práce“ je tu jen jedním z momentů této struktury. To je dialektika pouze myšlená a v tom smyslu abstraktní. Dialektika práce, kterou žijeme, která je proto konkrétní, však vždycky již lidské základní struktury a zejména časovost předpokládá.
K tomu, abychom studovali onu konkrétní dialektiku, kterou si člověk sám vskutku vytváří, není však potřebí sahat až k oné objektivní dialektice, která možná – ale beze skutečné záruky – vytváří základní ontickou formu „člověk“. Člověk se sám vytváří, protože jeho podstata je „otevřená“, vyžaduje, aby se teprve činil tím, čím jest, aby volil, uskutečňoval a tím omezoval a opět tvořil nové možnosti toho, čím a jak jest. V tomto druhém smyslu se člověk sám produkuje, není nikdy uzavřen – a přece poznává v jiných způsobech lidství sebe, týž ontický základ. V tomto sebevytváření hraje důležitou, základní historickou úlohu práce, ale nikoli již v onom generální smyslu, v němž člověk je bytostí pracující, i když si hraje, miluje a bojuje, nýbrž ve smyslu speciálním, jako formace objektivity přechodu subjektu do věcí ve smyslu vynaložení života, času na tuto formaci.
(3586, Česká filosofie a její soudobá fáze, in: O smysl dneška, Praha 1969, str. 129-30.)

sv. Pavel ()

28A jakož sobě málo vážili známosti Boha, takž také Bůh vydal je v převrácený smysl, aby činili to, což nesluší, 29jsouce naplněni vší nepravostí, zlostí, smilstvem, nešlechetnostrí, lakomstvím, plní závisti, vraždy, svárů, lsti, zlých obyčejů, 30utrhači, pomluvači, Boha nenácvidící, haliví, pyšní, chlubní, nalezači zlých věcí, rodičů neposlušní, 31nemoudří, smluv nezdrželiví, beze vší lítosti, neukojitelní a nemilosrdní. 32Kteřížto vědouce o tom právu Božím, že ti, kteříž takové věci činí, hodni jsou smrti, avšak netoliko ty věci činí, ale i jiným též činícím nakládají.
Řím 1, 28-32
(6630, Biblí sv. podle vyd. 1579-93, Kutná Hora 1940, NZ str. 154.)

sv. Pavel ()

Řím 4
16A protože z víry jde dědictví, aby šlo podle milosti, proto aby pevné bylo zaslíbení všemu semeni, netoliko tomu, kteréž z Zákona jest, ale i tomu, jenž jest z víry Abrahamovy, kterýž jest otec všech nás, 17(Jakož psáno jest: Otcem mnohých národů postavil jsem tebe,) před obličejem Boha, jemuž uvěřil, kterýž obživuje mrtvé a povolává i těch věcí, jichž není, jako by byly. 18Kterýžto Abraham v naději proti naději uvěřil, že bude otcem mnohých národů, podle toho povědění: Takť bude símě tvé, jakožto hvězdy nebeské a jako písek mořský. 19A nezemdlev u víře, nepatřil na své tělo již umrtvené, ještě téměř ve stu letech byl, ani na život Sáry také již umrtvený. 20Ale o zaslíbení Božím nepochyboval z nedověry, nýbrž posilnil se věrou, dav chválu Bohu, 21Jsa tím jist, že cožkoli zaslíbil, mocen jest i učiniti. 22A protož počteno jest jemu to za spravedlnost.
(Epišt.Římanům4, 16-22.)
(6630, Biblí svatá, Kutná Hora 1940, NZ, str. 156-57.)