Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Mojmír Grygar (1990)

Habent sua fata libelli – tato sentence plně platí také o studii Ladislava Hejdánka o Halasovi. Autor, inspirován fenomenologickou metodou, kterou v Čechách osobitým způsobem uplatňoval filosof Josef (sic! , LvH) Patočka, s nímž Hejdánek úzce spolupracoval v občanském hnutí Charta 77, mohl svou esej uveřejnit jen v strojopisné edici Svazky pro dialog (číslo 20, Praha 1984). Osobnost Hejdánkova není v holandském prostředí neznáma, o čemž svědčí čestný doktorát, který mu byl udělen u příležitosti 355. výročí založení Amsterodamské univerzity v roce 1987. Také stať Milana Jankoviče o Bohumilu Hrabalovi, kterou přetiskujeme z rukopisu, neměla naději být v Čechách uveřejněna. Tento rozbor několika variací Hrabalových próz a básní spojuje s Hejdánkovou esejí podobný interpretativní přístup, který respektuje mnohovrstevnatost významové výstavby daných básnických textů.
(7123, Úvodem, in: – České studie, Amsterdam 1990, str. 4.)

Milan Uhde (2000)

V sobotu 8. ledna otiskla Mladá fronta Dnes obsažný rozhovor Josefa Mlejnka s filozofem Ladislavem Hejdánkem. Samozřejmě došlo i na sdělovací prostředky. Hejdánek připomněl deformaci, kterou jako vysokoškolský učitel pozoruje na mladé generaci odchované soustavným sledováním televize: studenti rozumějí mluvenému výkladu a umějí jej reprodukovat, ale neumějí vyložit, co sami přečetli.
Schopnost pochopit a domyslit přečtený text slábne obecně, nejen u vysokoškoláků. Návrat do doby před vynálezem knihtisku, tedy ústup ke sdělování pomocí hlasu a obrazu, se navíc projevuje ztrátou analytické pronikavosti, kterou si člověk osvojuje tím, že myšlenku z tištěného nebo psaného slova dobývá četbou. Je prokazatelné, že takový čtenář je myšlenkově samostatnější než jeho předgutenbergovský předek. Nedá se tak snadno ohlupovat ani jinak manipulovat.
(Jak se nezabednit, in: Týdeník ROZHLAS, č. 5 / 2000, 24.1.-30.1., str. 1.)

Aleš Haman (1998)

Třetí oddíl Excerpta už přináší přechod od aktuální publicistiky k obecnějším otázkám a k filosofickým úvahám. Týká se to především článků věnovaných tématu dějin, inspirovaných zejména Patočkovým spisem Kacířské eseje, dále úvahy o výchově, o protikladu sofistické rétoriky a sokratovského dialogu i o vztahu víry a mýtu, pronikavě osvětleném Hejdánkem. Zase tu ovšem jaksi nepatřičně ční portrét Emanuela Rádla, který by vlastně patřil do sousedství obrazu Jana Patočky, umístěného v závěrečném oddílu nazvaném Eseje a promluvy. …
Skladba knihy sice nabízí obraz širokých autorových zájmů, avšak zároveň naznačuje jistou neurovnanost jeho způsobu myšlení, oscilujícího mezi politickou aktualitou a filosofickým zobecněním. Právě v textech inklinujících spíše k filosofii se projevuje i zvláštní Pincův způsob přístupu k otázkám a problémům: dává se totiž často inspirovat jinými texty, které obsáhle cituje a provází komentujícími poznámkami – zvláště zřetelné je to v článku o víře a mýtu, který je vlastně jakousi recenzí s ukázkami textu Hejdánkova. (Takový postup, dojde-li k technickému nedopatření s uvozovkami, může vést k nemilým komplikacím.) …
(Od publicistiky k filosofii, in: Liter.nov. 9, č. 50, 16.12.98, s. 6.)

Svatopluk Karásek (1980)

V Chartě 77 se sešli lidé různé minulosti, různého vyznání, zastánci různých myšlenkových proudů k jednom společnému: být solidární s konkrétními lidmi, kteří jsou stíháni pro svoje přesvědčení. Být s nimi solidární. Často slyším zde v exilu v rozhovorech s lidmi kritiku toho, že se k úkolu Charty 77 připojili i straníci z padesátých let. Skoro bych řekl, že debata o tomto problému je zde vzhledem k Chartě 77 nejživější. A přitom je to problém zcela okrajový. Nově vzniklá solidarita je pro účastníky hlubší prožitek než staré viny. Osou Charty jsou vynikající čeští vzdělanci, kteří si uchovali charakter a vnitřní sílu. Ze všech zúčastněných vynikají tři postavy, které jasně formulují svůj celoživotní myšlenkový zápas, ze kterého vyplývá jejich postoj. Jsou to prof. Jan Patočka, Ladislav Hejdánek a prof. Božena Komárková.
Některé snad překvapuje, že není dost známá. Ale jak by mohla být známá, když v Čechách filosof již není presidentem, ale je isolován s podlomeným zdravím ve své pracovně, odkud je vyváděn v podstatě jen k dalšímu výslechu.
(na literárním večeru v Curychu)
(Na přední záložce obálky knížky: Božena Komárková, Sekularizovaný svět a evangeliuum, Konfrontace, Curych 1981.)

Petr Sláma (2003)

O aféře, která provází nedobrovolný (?) rozchod novozákoníka prof. Gerda Lüdemanna se svou alma mater, teologickou fakultou Georg-Augustovy University v Göttingen, jsme mohli v Praze slyšet přímo z úst účastníka sporu, tehdejšího děkana göttingenské teologické fakulty, systematika Eberharda Busche, na jaře roku 2000. V tomtéž roce navštívil přednáškovou řadu prof. Otakara Fundy na Pedagogické fakultě UK v Praze sám Lüdemann. V Křesťanské revue se pod dojmem konference v Mühlheimu za případem ohlíží prof. Ladislav Hejdánek. (Ladislav Hejdánek, Jak je to vlastně s naším křesťanstvím?, KR 01/2, 32–35). Na sporu jej fascinuje otevřenost jeho účastníků, především ale jeho věcná stránka: vidí v něm pokračování zápasu liberální teologie o historického Ježíše, zasypaného balastem umrtvujícího dogmatu. Ve jménu „evangelia živého Ježíše“ vyzývá k diskusi o nezbytné revizi archaizovaného křesťanství. Na Hejdánkův článek přináší totéž číslo vtipnou repliku redaktorky revue Veroniky Tydlitátové. (Veronika Tydlitátová, Jak je to vlastně s Hejdánkovým křesťanstvím?, KR 01/2, 35–37) Proti příkrému odmítnutí „obecné religiozity… a náboženského diletantismu“, kterým Hejdánek vyvažuje své přitakání Lüdemannovu liberalismu, se Tydlitátová zastává náboženství jakožto relevantní teologické kategorie. Tím však polemika v domácím prostředí končí.
Těžko říci, zda pod vlivem Hejdánkovy výzvy, každopádně s obdobným nasazením se sporu ujal americký judaista prof. Jacob Neusner. Na universitě v anglickém Lancasteru uspořádal k tématu sympozium, jehož příspěvky otiskl v roce 2002 časopis Religion. Recenzovaná kniha přináší výběr těchto příspěvků, rozšířený o pokračující diskusi, ale i o dokumentaci sporu samotného.
(Zač je toho býti theologem, in: Teologická reflexe 2003, č. 2, str. 215.)