Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

www (2005)

Charles Hartshorne is considered by many philosophers to be one of the most important philosophers of religion and metaphysicians of the twentieth century. Although Hartshorne often criticized the metaphysics of substance found in medieval philosophy, he was very much like medieval thinkers in developing a philosophy that was theocentric. Throughout his career he defended the rationality of theism and for several decades was almost alone in doing so among English-language philosophers. Hartshorne was also one of the thinkers responsible for the rediscovery of St. Anselm's ontological argument. But his most influential contribution to philosophical theism did not concern arguments for the existence of God, but rather was related to a theory of the actuality of God, i.e., how God exists. In traditional or classical theism, God was seen as the supreme, unchanging being, but in Hartshorne's process-based or neoclassical conception, God is seen as supreme becoming in which there is a factor of supreme being. That is, we humans become for a while, whereas God always becomes, Hartshorne maintains. The neoclassical view of Hartshorne has influenced the way many philosophers understand the concept of God. In fact, a small number of scholars—some philosophers and some theologians—think of him as the greatest metaphysician of the second half of the twentieth century, yet, with a few exceptions to be treated below, his work has not been very influential among analytic philosophers who are theists.
Stanford Encyclopedia of Philosophy
First published Mon Jul 23, 2001; substantive revision Thu Dec 15, 2005

Tomáš Garrigue Masaryk (1898)

Ale i v tom případě, že se historický materialism zmírňuje, neodpadá hlavní úkol přívrženců materialismu historického, totiž plnost života a vývoje sociálního hospodářsky skutečně vyložit, ukázat, že ten život a ten vývoj skutečně má svůj původ v hospodářských příčinách – v té příčině materialisté skoro napořád chybují starou chybou idealistů: přijímají sae svého materialistického stanoviska ve zjevech sociálních a historických svazek příčinný příliš rychle a s Lehkým srdcem. Přihlédneme-li přesněji a zkoumáme-li důvody, vyklube se také z materialistického výkladu dějin ve většině případů jen nekritické přijímání domnělých svazků příčinných a neoprávněné vyznamenávání materialismu, kterému se ekonomické poměry jeví jedinou a reální základnou všeho kulturního života.
(0065-I, Otázka sociální sv. I, Čin, Praha 1946, str. 171.)

Tomáš Garrigue Masaryk (1898)

Na historii opravdu vědecké požadujeme dvojí. Musí se, a to se rozumělo samo sebou už v době Marxově, držet přesně zkušenosti jako všecky vědy ostatní; musí tedy být opravdu realistická, chceme-li tím názvem označit počlivě konstatování jednotlivých fakt. Za druhé požadujeme na vědecké historii také výklad smyslu konstatovaných fakt – historie nesmí být pouhou pečlivou registraturou fakt, pouhou sbírkou „lidských dokumentů“, nýbrž také výkladem jednotlivých fakt a dokumentů, jak vznikly a co pro člověka a pro společnost znamenají. Metodicky to vyjadřujeme tak, že chceme, aby historie byla vybudována na základě sociologickém a filosofickém.
...
...; ale nehledíc k tomu, že se ani nejvědečtější a sebevědečtější výklad dějin nemůže vyhnout otázce po hodnotě dějinných událostí a celého vývoje, uvidíme ...
(0065-I, Otázka sociální sv. I, Čin, Praha 1946, str. 175.)

Tomáš Garrigue Masaryk (1898)

Engels, jak vidno, nemá o dosahu klasifikace věc ani zdání. Nemá zdání, jak důležitý je tu právě pro něho, zavrhujícího posavadní myšlení a organisaci společnosti. Historism ho vede k tomu, aby podle staršího způsobu německého všecky vědy duchovní pokládal za historické; při tom ho nenapadá, že historii mají i organismy a příroda neživá, a naopak že při studiu na příklad umění nebo náboženství neběží jen o historii, nýbrž také o věc, totiž o umění a o náboženství samo. Všeliké studium má svou stránku věcnou, dogmatickou, a svou stránku historickou. Název vědy „historické“ pro celá obor psychologický a sociální není oprávněn, ale je příznačný pro dobu,, které si problému vědeckého studia historického ještě neujasnila.
Marx a Engels kladou ovšem hlavní váhu na moment historický a vývojový („dialektický“). V tom právě tkví jejich historism, tj. historism upřílišený, historism nekritický. Tento jejich historism viděl ve světě jen samý pohyb a jen pohyb, nedíval se dost na věci v pohybu, neviděl dost, abych mluvil terminologií Engelsovou, „věcí hotových“, věcí „v klidu“.
(0065-I., Otázka sociální I., Praha 5(3)1946, str. 102.)