Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Albert Camus | Albert Camus (1942)

Existuje pouze jeden opravdu závažný filozofický problém: to je sebevražda. Rozhodnout se, zda život stojí nebo nestojí za to, abychom žili, znamená zodpovědět základní filosofickou otázku. Všechno ostatní, …, je až druhotné. …
Když se táži, podle čeho rozhodnout, že jedna otázka je naléhavější než nějaká jiná, pak odpovídám, že podle činů, k nimž vede. Ještě jsem neviděl, že by někdo zemřel pro ontologický argument. … /15/ … Naopak však vím, že mnoho lidí umírá, protože se domnívají, že život nestojí za to, aby ho žili. Znám však jiné lidi, kteří se zcela paradoxně nechávají zabíjet pro ideje nebo iluze, jež jim poskytují důvod, proč žít (to, čemu říkáme důvod žít, je zároveň skvělý důvod, proč umírat). Proto soudím, že nejnaléhavější otázkou je otázka po smyslu života.
(7515, Mýtus o Sisyfovi, Praha 1995, str. 14-15.)

Milan Šimečka (1988)

Gorbačov nabídl lidem svobodu, mají jí teď tolik, že jim přetéká z hrnce. Snad jen devadesátiletí starci se mohou upamatovat na tolik svobody. Ruský lid se ovšem ptá, zda není lepší vodka nebo cukr. Reformátoři to mají ve východní Evropě špatné. Dostávají se obvykle ke slovu, až když předcházející garnitura vymrskala hospodářství a rozkradla, co se dalo. Reformátoři povolí otěže, lidé si vydechnou, /31/ a protože už je nikdo nebije po hubě za kritiku vrchnosti, říkají hlavně, že za diktátora byl větší pořádek, člověk dostal řádně svůj příděl a není známo, že by se kdy vykolejily vlaky nebo se dokonce potopily atomové ponorky. Je tomu tak na celém světě, že diktátoři nechávají za sebou snědený krám, rozvrácenou mravnost, rozšířenou zločinnost a lží zakrytou skutečnost; svoboda přichází obvykle dosti otrhaná a v rukou toho příliš nenese. Vítají ji jenom ti, kteří znají její hodnotu, ti druzí se po čase diví, že je tak obtížná, náročná a nepohodlná. U nás se naprosto výjimečně dostavil příslib svobody v roce 1968 v poměrném pořádku a poměrném dostatku. Proto ho asi všichni pokládali za tak nebezpečný. Jinak, co si pamatuji, se část našeho skvělého lidu vždy domnívala, že si vybírá mezi svobodou a vepřovou, a proto s oblibou naslouchala vtipu o dvou psech, kteří se potkávají na polsko-československých hranicích, jeden si běží zaštěkat a druhý se běží nažrat. Mnohokrát jsem slyšel vést tyto řeči a tajně jsem se styděl, většinou i mlčel, protože vysvětlování očividného faktu, že svoboda je v jistém ohledu předpokladem blahobytu a jeho rozumného užívání, je strašně komplikované a ne vždy úplně průkazné.
(7247, Konec nehybnosti, Praha 1990, str. 30-31)