Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Josef Lukl Hromádka (1931)

... Ale to neznamená, že směry náboženské nehnětou lidských duší a že nedávají pečeť myšlení a životu jednotlivých vyznavačů a celých národů. Je třeba velmi jemného rozboru, abychom porozuměli jejich vlivu a abychom vystihli a zhodnotili ty náboženské síly a pravdy, které tvoří dějiny. V dnešním poválečném a revolučním údobí evropských dějin, kdy se ozývají hlasy o krisi a pádu evropské kultury, kdy jsou všichni zmateni nejrůznějšími hesly a kdy až hluboko do osobního a rodinného života zasahuje mravní, náboženská i kulturní skepse, je rozbor křesťanských myšlenkových, mravních a kulturních složek úlohou velmi naléhavou. Jde o to, nalézt kořeny našeho života v pravé jejich hloubce a odhadnout jejich zdraví. Znalost křesťanství v jeho plnosti a rozmanitosti je jedním z předpokladů spolehlivé dějinně filosofické konstrukce i kulturní hygieny.
Ale porozumět ústředním pravdám křesťanským je nutno také k tomu, abychom poradili otcům, matkám, učitelům, vychovatelům, soudcům, lékařům a osvětovým pracovníkům, zda něco a co z křesťanské zbožnosti a mravnosti je dobrým pomocníkem ve všední praksi a nejtišší výchovné práci. Člověk potřeboval vždy a bude potřebovat spolehlivých norem pro své osobní rozhodování, direktivy pro své svědomí, útěchy v nezdarech a neštěstí, posily ve své slabosti a podnětů ve chvílích únavy a resignace.
(0668, Křesťanství v myšlení a životě, Praha 1931, str. 9-11.)

Ladislav Hejdánek (2015)

LN: Zmínil jste vyčpělé křesťanství. Čím to, že vyčpělo?
V minulé době se zavedl takový divný mrav, který přežívá: že křesťané jsou tady od toho, aby byli na sebe hodní a aby byli hodní na ty druhé. Nic proti starosti o staré lidi nebo opuštěnou mládež, ale tohle není jádro věci. Oni mají zbožné formule, ale sami jim dost nerozumějí.
LN: Bude křesťanství dále čpět?
To záleží na křesťanech. Patočka má takovou krásnou myšlenku: Z velkých světových náboženství jedině křesťanství porozumělo do hloubky tomu, že cílem není odstup od reality, ale nový přístup k ní. Že to je jen jakási příprava na to – znovu se do světa dostat. Všechna ostatní náboženství jsou zaměřena na odchod – do nirvány nebo do sedmého nebe. Jedině křesťanství má myšlenku inkarnace: Bůh nám je k ničemu, jestliže nepřijde jako člověk doprostřed tohoto světa.
(Potřebujeme novináře, kteří začnou dělat věci jinak; rozhovor pro Lidové noviny, táže se Bob Fiedler; Orientace, příloha, roč. 2, č. 12, 21.398, str. II – III.)

Ladislav Hejdánek ()

Druhé místo, které Dan nemohl najít, je z Pavlova druhého listu Korinťanům 5, 7. To je i zde dobré, když si to člověk musí znovu přečíst (s vědomím, že to bude zkoumat někdo druhý, který to sice asi už znal, ale jen letmo a aniž by v tom něco významnějšího hledal). Zvláštní je už ten divný Pavlův důraz na oblečení (který se najde i na řadě dalších míst). Z kontextu (především z verše 1) je zřejmé, že jde Pavlovi o oblečení do „příbytku“ (2), „stánku“ (doplnili ovšem Kraličtí, ale je to i ve v. 1), do „tohoto našeho zemského přebývání“ (1), přičemž vzdycháme po příbytku, „kterýž jest s nebe“, do kterého si žádáme „býti oblečeni“ (2), neboť jde o to, abychom (až zemřeme) nezůstali svlečeni, ale abychom byli „přiodíni“. V dosavadním (pozemském) příbytku (tj. v těle) jsme jen „pohostinu“ (6), takže „vzdáleni jsme ode Pána“ (6). „Doufanlivéť pak mysli jsme, a oblibujeme raději vyjíti z těla a přijíti ku Pánu.“ (8). To je zjevně Platón, i když „zlidovělý“ (Pavel o Platónovi asi nic nevěděl; rozhodně jej nikde nezmiňuje). A do tohoto kontextu je zasazena poznámka v závorkách: „Nebo skrze víru chodíme, a ne skrze vidění tváři Páně“ (7). Jak kontext, tak tato myšlenka samostatně svědčí o řeckém způsobu myšlení: vidění je víc než víra. Víra je cosi provizorního, docela stejně jako je provizorní náš příbytek v těle, ve stánku „našeho pozemského přebývání“. I když zůstává nevyjasněno, co je člověk, který byl (smrtí) vysvlečen ze svého pozemského těla a ještě nebyl oblečen do příbytku, „kterýž jest s nebe“, tedy čím nebo kým je onen „nahý“ (3) člověk, je zjevné, že tady se skrývá cosi jako cizí těleso, corpus alienum. Ale to, že se to tak vžilo a stalo takřka samozřejmostí, nemluví pro platnost takových představ, ale spíše pro poplatnost řeckému myšlení, která přetrvává až do dneška. (Písek, 000306-3.)

Ladislav Hejdánek (2000)

Druhé místo, které Dan nemohl najít, je z Pavlova druhého listu Korinťanům 5, 7. To je i zde dobré, když si to člověk musí znovu přečíst (s vědomím, že to bude zkoumat někdo druhý, který to sice asi už znal, ale jen letmo a aniž by v tom něco významnějšího hledal). Zvláštní je už ten divný Pavlův důraz na oblečení (který se najde i na řadě dalších míst). Z kontextu (především z verše 1) je zřejmé, že jde Pavlovi o oblečení do „příbytku“ (2), „stánku“ (doplnili ovšem Kraličtí, ale je to i ve v. 1), do „tohoto našeho zemského přebývání“ (1), přičemž vzdycháme po příbytku, „kterýž jest s nebe“, do kterého si žádáme „býti oblečeni“ (2), neboť jde o to, abychom (až zemřeme) nezůstali svlečeni, ale abychom byli „přiodíni“. V dosavadním (pozemském) příbytku (tj. v těle) jsme jen „pohostinu“ (6), takže „vzdáleni jsme ode Pána“ (6). „Doufanlivéť pak mysli jsme, a oblibujeme raději vyjíti z těla a přijíti ku Pánu.“ (8). To je zjevně Platón, i když „zlidovělý“ (Pavel o Platónovi asi nic nevěděl; rozhodně jej nikde nezmiňuje). A do tohoto kontextu je zasazena poznámka v závorkách: „Nebo skrze víru chodíme, a ne skrze vidění tváři Páně“ (7). Jak kontext, tak tato myšlenka samostatně svědčí o řeckém způsobu myšlení: vidění je víc než víra. Víra je cosi provizorního, docela stejně jako je provizorní náš příbytek v těle, ve stánku „našeho pozemského přebývání“. I když zůstává nevyjasněno, co je člověk, který byl (smrtí) vysvlečen ze svého pozemského těla a ještě nebyl oblečen do příbytku, „kterýž jest s nebe“, tedy čím nebo kým je onen „nahý“ (3) člověk, je zjevné, že tady se skrývá cosi jako cizí těleso, corpus alienum. A to, že se to tak vžilo a stalo takřka samozřejmostí, nemluví pro platnost takových představ, ale spíše pro poplatnost řeckému myšlení, která přetrvává až do dneška.
(Písek, 000306-3.)

Václav Boček (2000)

Vážení přátelé, chtěl bych se vyjádřit k článku Pokřtít, nebo nepokřtít v předposledním čísle Píseckých postřehů (číslo 14 z 5. dubna).
Autor článku patrně nevěděl, o čem píše: uvedení faráři odmítli pokřtít dítě právě proto, že je na čase skoncovat s „konzervativním lpěním na přetrvávajícím formalismu v církvi“.
Církev není folklorní spolek, a dokonce ani organizace pro „uspokojování potřeb věřících“. Křtít se necháváme proto, že se v nás probudil osobní vztah, či dokonce nadšení pro Krista, že k němu chceme patřit a jít s ním ve svém životě. Pro tuto samozřejmou podmínku osobního rozhodnutí křtila Církev původně pouze dospělé. Časem – z obav o osud nepokřtěných dětí – začala Církev křtít i děti, a to na víru jejich rodičů. Dle mého názoru je i toto na samém pokraji logicky možného, ale budiž. Nejsou-li však sami rodiče věřící, jaký by měl křest smysl?
Církevní obřady nejsou magie. Myslím, že nemá smysl křtít dítě proto, že se znám s panem biskupem a z podobných důvodů, které s podstatou této základní svátosti všech křesťanů nemají nic společného.
Domnívám se, že nejsou na místě jakékoli pocity nadřazenosti toho, kde je pokřtěný, nad tím, kdo pokřtěný není. Nepokřtěný může mít v očích Božích daleko větší hodnotu, žije-li podle svého svědomí, než věřící, který žije podle své vůle a nikoli podle vůle Boží.
Z těchto důvodů si myslím, že v článku kritizovaný postoj katolických farářů je správný, a pokud se nechtějí zpronevěřit svému poslání, jedině možný.
MUDr. Václav Boček, Písek
(Církevní obřady nejsou magie, in: Písecké postřehy č. 16 z 19.4.2000, str. .)