Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Albert Schweitzer (1931)

… Tak činí eschatologické pojetí života Ježíšova konec všemu pochybování o věrohodnosti evangelií Markova a Matoušova. Ukazuje, že podávají zprávu o veřejné činnosti Ježíšově podle věrného, až do podrobností spolehlivého podání. Je-li v tomto podání něco temného nebo zmateného, vyplývá to v podstatě z toho, že již sami učedníci nerozuměli v celé řadě případů smyslu slov a činů Ježíšových.
(Z mého života a díla, př. Miloš Černý, Vyšehrad, Praha 1974, str. 48.)

Albert Schweitzer (19..)

Když obě má díla o životě Ježíšově vešla postupně ve známost, slýchal jsem ze všech stran otázku, co pro nás ještě může znamenat eschatologický Ježíš, který žil v očekávání konce světa a nadpřirozeného příchodu království božího. Já sám jsem se touto otázkou při své práci stále zaměstnával. Uspokojení z toho, že jsem rozřešil nejednu historickou záhadu Ježíšovy existence, bylo provázeno bolestným vědomím, že toto dějinné poznání může křesťanskou zbožnost zneklidnit a přivést do nesnází. Ale utěšoval jsem se slovem apoštola Pavla, které jsem od dětství dobře znal: „Nic nemůžeme proti pravdě, ale k pravdě.“ Jelikož podstatou duchovního života je pravda, znamená každá pravda nakonec nějaký zisk. Za všech okolností je pravda cennější než nepravda. To musí platit i o pravdě historické. I když zbožnosti se zdá zarážející a působí jí zpočátku potíže, nemůže konečný výsledek nikdy znamenat její poškození, nýbrž jen prohloubení. Náboženství nemá tedy důvodu, aby se vyhýbalo střetnutí s historickou pravdou.
Jak silná by byla křesťanská pravda v dnešním světě, kdyby byl její poměr k pravdě historické v každém směru takový, jaký by měl být! Ale místo aby dávalo křesťanství historické pravdě průchod, zacházelo s ní – když je přiváděla do rozpaků – vědomě i bezděčně často tak, že se křesťanská pravda pravdě historické vyhýbala, obcházela ji nebo ji zakrývala. Místo aby nové poznatky, k nimž muselo dospět, jako nové uznalo a věcně ospravedlnilo, promítalo je vyumělkovanými a pochybnými argumenty zpět do minulosti. Dnes je křesťanství v takové situaci, že jen tvrdým úsilím může dohánět otevřené vyrovnání s historickou pravdou, jež dříve tak často zanedbávalo.
Jaké následky má dosud třeba jen to, že v prvních křestianských dobách byly neprávem pod jménem apoštolů roz
(Z mého života a díla, Praha , str.

Ladislav Hejdánek (1991)

... Člověk sice do jisté míry stále ještě přírodní bytostí zůstává a zejména v jeho těle se obrovské množství procesů a změn odehrává „přirozeně“, ale ona přírodnost a přirozenost se stala pouze jednou stránkou lidské bytosti vcelku. Byla většinou zatlačena do pouhé rutiny, aby se v člověku uvolnily tvořivé síly pro způsob chování, jednání i uvažování, který s přirozeností a přírodností sice počítá, ale zapojuje ji do strategií, které přírodu a přirozenost radikálně přesahují.
Jedním takovým fenoménem, který vyjevuje onu nepřírodní a nepřirozenou stránku lidského tvora, je humor a smích, jiným je hravost a hra. Vysvitne to zejména v konfrontaci se smrtí. Všechny živé bytosti (snad s výjimkou těch nejnižších jednobuněčných) jsou smrtelné, ale s výjimkou člověka žádná o své smrtelnosti neví. Jediný člověk disponuje vědomím, které je s to si nejenom pamatovat minulé zážitky a nejenom odhadovat bezprostředně budoucí vývoj příští, ale dovede se vztáhnout i k tomu, co jeho individuálnímu životu předcházelo, a také k tomu, co po něm asi bude následovat. I když to je něco podobného pohledu do propasti, člověk je s to si představit svět, v němž sám ještě nežil nebo v němž už žít nebude. Člověk tak dovede odhlížet sám od sebe, a dovede odhlížet také od své smrtelnosti a vidět svou vlastní smrt z odstupu, z distance. A nejen to: člověk je bytost, která sice ví o své smrti, ale navzdory tomu se může a dokáže smát, dovede nebrat svou smrtelnost a svou osobní smrt a tím vlastně ani sám sebe s poslední vážností. Člověk se vzdaluje své přírodnosti a vlastně své původní zvířeckosti právě tím, že přestává být zvířecky vážný.
(Z výkladu na: Kosmická dimenze a přirozenost člověka, diskusní panel EKK – 3.10.1991 – § 1 – 2.)

Søren Kierkegaard (1843)

Etwas wunderbares ist mit widerfahren. Ich war entzückt in den siebenten Himmel. Allda saßen alle Götter in Versammlung. Aus sonderlicher Gnade ward mit die Gunst gewährt einen Wunsch zu tun. „Möchtes du“ sprach Merkur, „möchtest du Jugend haben, oder Schönheit, oder Macht, oder langes Leben, oder das schönste Mädchen, oder eine andre Herrlichkeit von den vielen, die wir in der Kramkiste haben, so wähle, jedoch nur ein Ding“. Ich war einen Augenblick lang verlegen, alsdann wandte ich mich an die Götter mit folgenden Worten: Hochverehrte Zeitgenossen, ich wähle ein Ding, daß ich alle Zeit das Lachen auf meiner Seite haben möge. Da war auch nicht ein Gott, der ein Wort erwiderte, hingegen gaben sie sich alle dem Lachen hin. Daraus schloß ich, daß meine Bitte erfüllt sei, und fand, die Götter vestünden es, sich mit Geschmack auszudrücken; denn es wäre doch wohl unangemessen gewesen, ernsthaft zu erwidern: es sei dir gewährt.
(7046, Entweder / Oder, übers. Em. Hirsch, Düsseldorf 1964, S. 45.)
Přihodilo se mi něco podivuhodného. Byl jsem vytržen až do sedmého nebe. A seděli tam shromážděni všichni bohové. Ze zvláštní milosti mi mělo být splněno jedno přání. „Chtěl bys“, řekl Merkur, „dostat mládí, nebo krásu, nebo moc, nebo dlouhověkost, nebo nejkrásnější dívku, anebo něco jiného nádherného z toho množství, co tu máme v truhle – tak si zvol, ale jenom jedinou věc.“ Chvíli jsem byl na rozpacích, ale pak jsem se na bohy obrátil s těmito slovy: Velevážení současníci, chtěl bych něco takového, abych po všechen čas měl smích na své straně. Žádný s bohů mi na to vůbec nic neřekl, ale naproti tomu se všichni dali do smíchu. Z toho jsem uzavřel, že má prosba byla vyplněna, a poznal jsem, že bohové věděli, jak se vyjádřit s vkusem; bylo by přece nepřiměřené, kdyby odpověděli: nechť se tak stane.
(překl. lvh)

Friedrich Nietzsche (1983)

23.
So will ich Mann und Weib: kriegstüchtig den einen, gebärtüchtig das Andre, beide aber tanztüchtig mit Kopf und Beinen.
Und verloren sei uns der Tag, wo nicht Ein Mal getanzt wurde! Und falsch heisse uns jede Wahrheit, bei der es nicht Ein Gelächter gab!
(Also sprach Zarathustra, in: 4574, Sämtliche Werke Bd. 4, München etc. 1980, § 23, S. 264.)