Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka
Zde najdete digitalizovanou podobu Hejdánkovy originální kartotéky. Její celkový objem čítá mnoho tisíc lístků. Zveřejňujeme je po částech, jak je zvládáme zpracovávat. V tuto chvíli máme zpracované to, co prof. Hejdánek sám vypracoval elektronicky. Zbývá ovšem mnoho práce na papírových kartičkách. Kromě Hejdánkových výpisků z četby obsahuje kartotéka také jeho vlastní myšlenkovou práci z posledních let, kterou nejde dohledat jinde.
Slovo a pojem - B
Ladislav Hejdánek
(2005)
… Ale věc je ještě složitější: vposledu nejde o totožnost „pojmů“, nýbrž o totožnost toho, čeho jsou ty pojmy myšlenkovým uchopením, tj. – jak by řekl třeba Husserl – totožnost jejich intencionálních objektů (předmětů). Vedle slova „Bůh“ nebo „Pravda“ a vedle nějakých příslušných „pojmů“ je tu daleko nejdůležitější věcí to, co je těmi slovy a pojmy „míněno“. A tady je třeba rozumět, že dvěma (nebo vícero) poněkud odlišnými pojmy (zapojenými do poněkud odlišných pojmových čili logických kontextů) je přece jen možno mínit „totéž“ v novém smyslu: nikoli totéž jako v uvedeném příkladu geometrie (kde „totéž“ je zajištěno přesně míněným pojmem třeba trojúhelníku, přičemž trojúhelník se nikde v našem vesmíru jako „reálná“ skutečnost nevyskytuje, jen jeho přibližné napodobeniny – na tom kdysi stavěl Platón a před ním pythagorejci), nýbrž v novém smyslu: různá pojmová uchopení, tj. různá pojetí, různé koncepce mohou být vposledu jen od sebe se lišícími pokusy myšlenkově uchopit touž „skutečnost“, kterou nelze ztotožnit ani se slovem (a jeho významy), ani s pojmy (jimiž ty významy upřesňujeme a vymezujeme), ale ani s myšlenkovými modely, přes něž a jejichž prostřednictvím se chceme myšlenkově třeba trochu odlišnými cestami vztáhnout přece jen k „témuž“, které – právě proto, že je „skutečností“ – není součástí ani složkou našeho přístupu, našeho myšlení a vědomí atd. (což ovšem ještě vůbec neznamená, že to musí být skutečnost předmětná, „objektivní“ – to pak má své méontologické důsledky). Já mám za to, že zejména autor čtvrtého evangelia (připisovaného apoštolu Janovi) věděl daleko lépe, protože mnohem přesněji rozlišeně, jak je třeba uchránit některé rysy židovského a specielně Ježíšova myšlení proti zkreslujícímu a tím deformujícímu vlivu helenismu (a tím už myšlenkově poněkud upadlého řectví, hellénství), než ostatní také kanonizovaní evangelisté. Vědomě a cílevědomě užíval formulací, které byly nejen v napětí, ale přímo v rozporu s tím, co příslušná řecká slova sugerovala (už třeba v prologu, kde čteme, že „pravda se stala“ a „přišla mezi nás“ – což v řeckém kontextu prostě nemá žádný dobrý smysl). Tím se také otvírá lepší porozumění tomu, proč je součástí hebrejské verbální i literární tradice, že se něco – předpojmově – „míní“ tak, že se o tom vypovídá několika různými způsoby hned po sobě a vedle sebe; a také tomu, proč Ježíš o sobě říká, že je – zároveň ! – cestou, pravdou i životem. To nejsou jen „básnické“ nebo“řečnické“ ozdoby, ale má to hluboký a dalekosáhlý význam, vůbec ne rozostřující, nýbrž naopak daleko přesněji zaostřující !
(Z e-mailu Ivaně Valúchové.) (Písek, 050306-3b.)
vznik lístku: březen 2005
Pojem
Ota Weinberger
(1959)
6,2. POJEM
Význam popisného názvu nazýváme pojem. Pojem je tedy určitá neprázdná soustava znaků určujících třídu designátů. Soustavu znaků nazýváme také obsah pojmu, třídu designátů jeho rozsah. Obsah je vždy neprázdný (jinak by nešlo o pojem), rozsah může být neprázdný nebo také prázdný (v tomto případě mluvíme o prázdném pojmu, např. perpetuum mobile, nezletilý člen Národního shromáždění).
Primární je u pojmu jeho obsah, jeho rozsah je určen obsahem (souhrnem znaků pojmu). Dva pojmy jsou rovné tehdy a jen tehdy, mají-li stejný rozsah. Přitom musí být samozřejmě i rozsah stejný. Rovnost rozsahu je tedy nutná, nikoliv však postačující podmínka rovnosti dvou pojmů.
Tvoření pojmů je velmi složitý proces, jehož bližší všestranné studium patří do gnoseologie, popříp. do psychologie; přesahuje rámec úkolů logiky. Myšlenkový proces tvoření pojmů se opírá o srovnání, o rozbor neboli analýzu a o syntézu. Srovnáváním předmětů a jevů zjišťujeme podobnosti a rozdílnosti. …
[a viz též další – pozn. LvH.]
(4324, Logika, Praha 1959, str. 117.)
vznik lístku: březen 2000
Pojem
Ladislav Hejdánek
()
Vztah pojmu k „pojatému“ nemůže být redukován na vztah označení k označenému, neboť označení je užitím znaku, které je založeno na nějaké úmluvě, na dohodě, na konsenzu. A tento konsenzus nevyplývá nikterak se samého znaku a nemůže proto z něho být odvozen. Mluvíme-li proto o „významu“, musíme přísně rozlišovat, jde-li o význam označení (znaku), založený nějakou takovou úmluvou a tedy zakotvený v oné úmluvě, nebo jde-li o význam odvoditelný ze samého označení resp. z jeho obsahu, tj. aniž by bylo nutno se v chápání označení opírat přímo (a v dané věci či souvislosti) o jakoukoli úmluvu. Pojem proto není pouhým označením, nýbrž musí být „nasouzen“. Toto nasouzení se ovšem musí opírat o jiné pojmy a může být přezkoumáno (zejména někým jiným) pouze tehdy, když je formulováno (např. jako definice). Žádná formulace se neobejde beze slov, a slova jsou označení, jejichž lexikální význam je zčásti třeba znát z běžného úzu, ale jejich přesný význam je rovněž podmíněn nasouzením pojmů, s nimiž je nebo může být každý význam (v evropských poměrech) spjat. (Význam slova je obvykle spjat s mnoha pojmy, které spolu více méně úzce logicky souvisí; nejčastěji se liší mírou obecnosti; kromě toho tu můžeme pozorovat některé nahodilosti, např. homonymie, a ještě jiné vztahy.) Jde-li nám proto o povahu pojmu samého, musíme přihlédnout k jeho funkci, jíž jest právě „pojímání“, tedy „uchopování“ či „chápání“. Poukaz na souvislost pojmů s myšlenkovými akty (výkony) nemůže být předčasně z logického hlediska diskvalifikován jako „psychologismus“, neboť jde o akt logický, ale naprosto nezbytný, má-li být vůbec řeč o „pojmu“. Pojmem se konkrétní myšlenkové akty soustřeďují na pojímané nesrovnatelně přesněji než jakékoli myšlenkové akty předpojmové nebo nepojmové. Pojem je něco jako malý program, sloužící myšlenkovým aktům k tomu, aby se co nejpřesněji zaměřily na svůj cíl, tedy na to, k čemu pojmově směřují, tj. k tomu, čeho onen pojem je pojmem, co jako pojem pojímá jakožto pojaté. (Praha, 000315-2.)
vznik lístku: březen 2000
Náboženství jako „pojem“, pojetí
Ladislav Hejdánek
(2008)
V případě hovorů a diskusí o „náboženství“ je zapotřebí asi ještě mnohem víc než v jiných případech náležitě pojmově vymezit, co pod tím slovem chápeme, tj. jak onomu slovu sami „rozumíme“. Je tomu tak proto, že – třeba na rozdíl od živých bytostí nebo předmětů každodenní potřeby apod. – nejrozmanitější podoby, jaké různé takové jevy, které obvykle jako náboženské označujeme (eventuelně které tak označují lidé většinou nebo naopak jen příležitostně atd.), nás nutí najít způsoby, jak odlišit náboženský jev nebo náboženský rys nějakého jevu od jevů nebo rysů takzvaně ne-náboženských. Kromě toho tu stojíme také před problém historických a vývojových proměn. Obecně se např. přijímá hypotéza, že veškeré umění má kdesi v dávnověku náboženské nebo ještě spíš mythické kořeny; tanec i zpěv, malby v jeskyních a zhotovování sošek, napodobujících zvířata nebo člověka, jsou doložitelně tak prastaré, že si je vykládáme v nejužší souvislosti s různými kulty a magickými praktikami. A přece dnešní balet ani hudbu, malířství ani sochařství atd. nepovažujeme za nic nezbytně a neodlučně spjatého s jakýmkoli mýtem ani religiozitou. Vůbec tím nechceme popírat tu dávnou minulost, ale dnes už to vše chápeme jinak: umělecká tvorba nepřestává být uměním, i když se z jakýchkoli mytických, mytologických nebo náboženských kontextů zcela vymanila. Přesvědčivým dokladem té „emancipace“ je dnešní obecně přijaté klasifikování některých „typů“ umění jako „náboženských“ resp. „křesťanských“, protože jich bylo znovu použito k náboženských (bohoslužebných atd.) souvislostech. Mám za to, že velmi analogická, i když do jisté míry méně „rozvinutá“ či pokročilá“ je situace v theologii: filosofie, která prošla závažnými proměnami v důsledku velmi úzkého sepjetí s filosofii ve středověku (a už koncem starověku) se později významnou měrou emancipovala z theologického „područí“, ale dnes jsou theologové nuceni si některých filosofických prostředků (rozvinutých a uplatněných ve filosofii až po oné „emancipaci“) znovu použít, už také proto, že v nich leckdy rozpoznává plody svého vlastního ovlivňování filosofie a jejího myšlení v oné starší době, kdy docházelo ke spolupráci, k jakési synergii obou disciplín (aniž došlo ke sjednocení či splynutí).
(Písek, 080309-1.)
vznik lístku: březen 2008
Pojem a představa | Představa a pojem
Ladislav Hejdánek
(2008)
Máme-li provést srovnání představy a pojmu, musíme nejprve důsledně odlišit představu jakožto představující (tj. jako výkon představování) a to, co je tímto výkonem představováno, tj. představované. Pojem můžeme potom srovnávat pouze s představou jakožto aktem, jakožto výkonem, jehož cílem je ustavit a mít před sebou ono „představované“, neboť také pojem je tím, co je pouhým prostředkem k tomu, aby něco bylo pojato, tj. aby bylo ustaveno a upevněno ono „pojaté“. Naproti tomu samo „představované“ nelze srovnávat s pojmem, nýbrž pouze s něčím pojatým, tedy s „předmětem“ pojímání neboli pojmu. Pojem tedy chápeme jako součást resp. složku aktu pojímání, tedy myšlenkového „uchopování“, jak se tomu tradičně rozumělo. Kritika tzv. psychologismu v logice byla oprávněná, ale závěry, které z této oprávněnosti vyplývají, byly nesprávně interpretovány, protože nebyl náležitě rozlišován sám pojem od toho, čeho byl pojmem (tj. k pojímání čeho ho bylo použito resp. je používáno). Z toho všeho vyplývá, že představa představující, stejně jako pojem pojímající se může vztahovat jakoby k „témuž“, ale pokaždé v detailech odlišným způsobem. Necháme-li stranou psychologické chápání „představy“ a „představování“, představování znamená, že je ve vědomí (v individuálním vědomí) něco jakoby „postaveno před“ příslušný vědomý subjekt. Konkrétním důsledkem takto pojaté „představy představující“ je to, že musíme rezignovat na každý pokus o jakýkoli přístup k ní zvnějšku; tak jako nemůže přímo nahlédnout do vědomí druhého člověka, nemůžeme nahlédnout ani do jeho představování a tedy ani do jakékoli jeho představy představující. Popsat jakoukoli představu (představující) tedy ze zásadních důvodů nelze; popsat se můžeme pokusit jen její představované, a i tam to má své zvláštní náležitosti, např. že k onomu představovanému nemáme přímý přístup, nýbrž že jsme odkázáni na to, jak nám náš partner jako „představující (si)“ dokáže slovy sdělit, co si představuje, a my si pak na základě takového sdělení (sdělování) musí ono jím „představované“ také sami představit, tj. na základě oněch výpovědí o jím individuálně představovaném ustavit také svou vlastní individuální představu. Už z tohoto obrazu je nepochybně zřejmé, že něco takového musí trpět nemalými nepřesnostmi. Vynález pojmů a pojmovosti (ovšem původně řecký) vynikající měrou napomohl k tomu, aby většina těchto nepřesností byla nebo alespoň mohla být odstraněna nebo jinak překonána (dalším a dalším rozlišováním, jaké by samo představování a dohovor o něm nikdy nebylo schopno). Funkce pojmů, alespoň původně, spočívala v upřesňování představ; zároveň se však velmi brzo ukázalo, že pojmy mohou být soustředěny i na leccos, co si vpravdě představovat vůbec nemůžeme. Důsledkem této původně nečekané novinky bylo skeptické podcenění smyslových dojmů i každého představování, které se o smyslové dojmy opíralo, a na druhé straně naprosté přecenění a zejména chybné chápání toho, co lze pojmově mínit, aniž by bylo možno si to „představit“ v jakékoli spojitosti s vnímáním.
(Písek, 080311-1.)
vznik lístku: březen 2008