LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Ladislav Hejdánek (2010)

Ve filosofické literatuře najdeme různé způsoby, jak seznámit případné čtenáře s mysliteli, o nichž má autor dojem, že za to stojí. Nejčastěji jde o poskytnutí základních informací (v různé šíři), které obvykle s filosofií nemají nic společného. Jindy je možno se setkat se zevrubným popisem velkého množství detailů, ale s myšlením popisovaného autora se vlastně nesetkáte (a často ani s myšlením autora popisujícího). A pak je tu opačný extrém, kde najdete vše, co si referent o nějakém mysliteli myslí (pozitivně nebo negativně), ale o tom, jak věci vidí onen posuzovaný myslitel, se také nic spolehlivého nedozvíte. Navíc se takové pokusy o seznámení čtenářů s rozličnými mysliteli liší také tím, komu jsou vlastně určeny a jaký je úmysl a cíl takového seznámení. Nejčastěji se různé aspekty takové psaní všelijak kombinují, protože není snadné v tom najít nějakou jednotící metodu.
Předložený soubor textů je řazen časově podle toho, jak za různých a často nahodilých okolností vznikal. Tematicky ani žánrově tu o žádné spolupatřičnosti nelze mluvit. Snad ze všech textů je však zřejmé, že tu nešlo ani jen o informaci o druhém mysliteli (natož vyčerpávající, to už vylučoval sám rozsah), ale ani jenom o formulaci vlastních pozic, ale o jakousi konfrontaci dvojího myšlení, dialog (a podmínkou skutečného dialogu je m.j. věcný kontext, tj. musí vždy jít „o něco“). Proto je snad možno mluvit o „setkání“. A protože jde o konfrontaci kritickou (někdy pozitivní, někdy negativní), je tam vždy neméně zřejmý také určitý odstup, distance (a to je možné jen tam, kde jsou vyjasněny vlastní pozice, kde je „přiznána barva“). Vždycky jsem se však snažil pamatovat na to, aby každý můj takto zvolený „partner“ v dialogu dostal také sám slovo. To „slovo“ jsem ovšem musel sám vybrat; jinak to bohužel nešlo. Někdy s tím „partneři“ naprosto nesouhlasili (pokud ještě žili); ale tak tomu už bývá.
(Setkání a odstup, Praha 2010, předmluva, str. 5.)

Jan Patočka (1934)

… Kritika je ironická zbraň. Posuzujíce jsme posuzováni, měříce jiné podáváme vlastní míru. Proto je dobře pro kritika hledět se postavit na stanovisko posuzovaného; jinak se snadno stane, že příliš lidská náchylnost podceňovat protivníka promění naši kritiku v bezděčnou autokritiku.
(Odpověď Filosofické revui, in: Česká mysl 30, 1936, str. 61.)

František Xaver Šalda (1919)

... Kritik již dávno není dogmatik, který pronáší apomiktické rozsudky. Kritik již dávno nepřipisuje si neomylnost, již dávno vymezil si úkol naoko skromnější, vpravdě však mnohem nesnadnější: ne rozsuzovati, nýbrž tázati se; ne uzavírati a rozkrajovati nožem, nýbrž otevírati problémy, otázky, průzory. Dnes nejlepší kritik je nám ten, kdo dovede si před dílem položiti nejvíce otázek – položiti a správně je formulovati. Toto správné formulování jest právě služba budoucnosti; ta mrška má totiž ten hanebný zvyk, že odpovídá jen na to, co bylo jí jako jasná, vykvašená otázka předloženo – vyjasniti, vytříbiti otázku, položit ji jasnou a zralou před ni, to právě jest krásný, ale i nesnadný úkol kritikův, nekonečně záslužnější než hráti procházkovky směšný úkol literárního Pipergra, který imponuje dnes již jednom literárním dětem a kavárenským okounům v Slamotrusech. Ten, jemuž významné dílo literární otevírá největší myšlenkové i citové obzory, v němž zanítí nejvíce otázek, pochyb, dohadů, jehož spojí nejživěji s minulostí i budoucností, s tradicí i revolučností lidského i národního ducha, v němž vybouří nejvíce účasti lidské i umělecké, jest nám dnes dobrým kritikem. A to jest kritik empirik, a ne kritik dogmatik.
(S troškou do mlýna – čili ještě něco o kritice, in: 2125, Kritické projevy 11, Praha 1959, s. 230.)

Ivan Vyskočil (2007)

... Všechny velké kultury vědí o dichotomii, nutnosti více pohledů. V momentě, kdy to popřete, tak se stavíte di světla hlupáka. Nerad o někom prohlašuji něco negativního, natož pak o hlavě státu, ale atmosféra, která tu panuje, je daleko horší než argumentace.
Jedná se o kritiky, kterým schází kritérium. Když jsem uvažoval o tom, čím tohle etnikum, těžko mluvit o národě jako takovém, bylo nejvíc poškozeno, tak nejspíše tím, že přišlo o své kritiky, kompetentní kritiky. Kritika, reflexe, to, co musí být zveřejněno, musí procházet polemikou, musí se tříbit. To v našem prostředí bylo jednoznačně potlačeno. To je záležitost elity a elita není v tom, že by se jeden na druhého vytahoval. Musíte mít odpovědnost, ale ne z velikosti majetku nebo velikosti moci, ale z přesnosti svých otázek, které můžete zveřejnit. Nejde o nepřátelství vůči druhým osobám, ale o to, že se to týká povahy věcí a jejich poznání, nikoli zavržení. Toto se z naší duchovní kultury vytratilo a tím zmizela i nějaká validita, závažnost duchovní kultury vůbec.
(Divadlo je dnes už muzeální kousek (rozhovor), in: Literární noviny č. 21,
21.5.2007, str. 15.)

Alfred North Whitehead (1937+)

Abstrakce obsahuje zdůraznění, a zdůraznění oživuje zkušenost, k dobru nebo ke zlu. Všechny charakteristiky vlastní jednotlivým skutečnostem jsou mody zdůraznění, jimiž konečno oživuje nekonečnost. Takto tvořivost znamená produkování hodnotové zkušenosti, přičemž se charakteristická zvláštnost odvozuje z detailů a z totality konečného vzoru.
Toto je abstrakce obsažená v tvorbě každé skutečnosti v jednotě konečna s nekonečnem. Ale vědomí postupuje k druhému řádu abstrakce, v němž konečné složky skutečné věci jsou abstrahovány z té věci. Tento postup je pro konečné myšlení nezbytný, i když oslabuje smysl pro realitu. Je základem vědy. Úkolem filosofie je obracet tento postup naruby a předvádět takto splývání analýzy a skutečnosti. Z toho plyne, že filosofie není věda.
(Matematika a dobro, in: 3581, Matematika a dobro aj., Praha 1970, str. 36.)
(Anglicky: Essays ..., New York 1948.)