Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Alfred North Whitehead (1941)

Abychom tuto změnu pochopili, představme si intelektuální vývoj dítěte, který začal ve věku devíti nebo desíti let okolo roku 1870. Celá historie se tu čte jako moderní veze nějakého platónského dialogu … /22/ … Například se předvede pravoúhlý trojúhelník. Přitom se dokáže – podle Euklidovy geometrie -, že čtverec nad přeponou se rovná součtu čtverců nad odvěsnami.
Tento příklad je zajímavý. Neboť dítě se docela dobře může dívat na obrazec pravoúhlého trojúhelníku, nakreslený učitelem na tabuli, aniž se v jeho vědomí objeví pojem čtverců nad jednotlivými stranami. Jinými slovy, definovaný vzorec – například pravoúhlý trojúhelník – nezjevuje bezprostřednímu vědomí své různé vnitřní vlastnosti. Toto zvláštní omezení uvědomělého rozumu je základním faktem epistemologie. Dítě vědělo, o čem učitel mluví, totiž o pravoúhlém trojúhelníku docela zřetelně znázorněném na tabukli křídou v silných čarách. A přesto dítě neznalo nekonečnost vlastností, jež v něm byly implicitně obsaženy.
(Matematika a dobro, in: 3581, Matem. a dobro a jiné eseje, Praha 1970, str. 21-22.)
(orig.: 2879, Essays in Science and Philosophy, New York 1948, p. 76-77.)

Alfred North Whitehead (1941)

… Tento postup je pro konečné myšlení nezbytný, i když oslabuje smysl pro realitu. Je základem vědy. Úkolem filosofie je obracet tento postup naruby a předvádět takto splývání analýzy a skutečnosti. Z toho plyne, že filosofie není věda.
(Matematika a dobro, in: 3581, Matem. a dobro a jiné eseje, Praha 1970, str. 36.)
(orig.: 2879, Essays in Science and Philosophy, New York 1948, p. 86.)

Alfred North Whitehead (1932)

… Ovšem každý, kdo má rozum a kdo píše o filosofii, ví nebo by měl vědět, že svět je ve své složitosti nevyzpytatelný a že cokoliv sepíšete, musí být vystaveno kritice – mělo by být podrobeno kritice , je-li na tom vůbec co dobrého. A měla by být nějaká platforma, z níž stojí za to provádět kritiku. To znamená, aby člověk byl rozumně úspěšný jako filosof, musí si opatřit novou platformu; nemusí to být úplně nový ideový program, ale nepatrná změna nějakého starého programu, jež může sloužit jako nové kritické měřítko. Kritika je hnací silou pokroku myšlení. Rád své žáky upozorňuji na to, že být v každém století, od té doby, co jste něco napsali, zavrhován, je vrchol triumfu. Uplatňuji tuto poznámku vždycky v souvislosti se Zenonem. Nikdo se o Zenonovi nezmínil, aniž ho zavrhl, a každému století stojí za to odmítat ho znovu.
(Proces a realita, in: 3581, Matematika a dobro a jiné eseje, Praha 1970, str. 37.)
(orig.: 2879, Essays in Science and Philosophy, New York 1948, p. 87.)

Alfred North Whitehead (1939)

Lidský rod pozůstává z malé skupiny živočichů, která se po krátkou dobu diferencovala od celku živočišného života na malé planetě obíhající kolem malého slunce. Vesmír je rozsáhlý. Nic není podivnější než ten samolibý dogmatismus, jak si lidstvo v každém období své historie libuje v klamu definitivnosti právě existujících způsobů poznání. Skeptici a věřící jsou na tom stejně. V přítomné době jsou vedoucími dogmatiky vědci a skeptici. Pokrok v detailu se připouští; základní novost se zavrhuje. Tento dogmatický zdravý rozum znamená konec filosofického dobrodružství. Vesmír je rozsáhlý.
(Proces a realita, in: 3581, Matematika a dobro a jiné eseje, Praha 1970, str. 46.)
(orig.: 2879, Essays in Science and Philosophy, New York 1948, p. 91-92.)

Robert Musil (1913)

… S výjimkou trochy ručně vyrobených kusů nábytku, šatů, bot a dětí dostáváme všecko za přispění matematických výpočtů. Celá tato existence, která ubíhá, uhání, rozkládá se kolem nás, není na matematice závislá jenom svou poznatelností, nýbrž efektivně skrze ni vznikla, zakládá na ní svou tak a tak danou existenci. Neboť pionýři matematiky si vytvořili použitelné představy o jistých podkladech, z nichž vznikly závěry, výpočty, výsledky, jichž se zmocnili fyzikové, došli k dalším výsledkům, nakonec přišli i technici,vzali často už pouze rezultáty, začali s novými výpočty a vznikly stroje. A najednou, když už všecko pěkně existovalo, přišli matematici – ti, kdož hloubají uvnitř – na to, že něco v samých základech věci absolutně nehraje; skutečně, podívali se až docela dospod a shledali, že celá stavba visí ve vzduchu. Ale stroje fungovaly! Podle toho se musíme domnívat, že celý náš život je jenom bledý přízrak; žijeme ho, ale vlastně jenom na základě omylu, bez něhož by nebyl vznikl. Není dnes druhé možnosti tak fantastického pocitu, jako je pocit matematikův.
Tento intelektuální skandál snáší matematik vzorně, tj. s důvěrou a hrdý na ztracenou nebezpečnost svého rozumu. Mohl bych připojit ještě další příklady, kde …
(Matematický člověk, in: Eseje, př.Jitka Bodláková, Praha 1998, str. 64.)