Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Alfred North Whitehead (1937+)

... Nedostatky mého publikovaného díla připadají pouze na můj vrub. Dovolím si jednu poznámku, jež se týká veškeré filosofické práce: – Filosofie je pokus vyjádřit nekonečnost vesmíru omezenými výrazy jazyka.
(Autobiografické poznámky, in: 3581, Matematika a dobro aj., Praha 1970, str. 18.)
(Anglicky: Essays ..., New York 1948.)

Alfred North Whitehead (1937+)

Filosofie je rozsáhlá, špatně vymezená disciplína, která k rozvoji lidstva přispívá mnohými službami.
(Dewey a jeho vliv, in: 3581, Matematika a dobro aj., Praha 1970, str. 45.)
(Anglicky: Essays ..., New York 1948.)

Alfred North Whitehead (1932)

Skoro celý text Procesu a reality lze číst jako pokus analyzovat zanikání na stejné rovině, jako je Aristotelův rozbor vznikání. Pojem chápání minulosti znamená, že minulost je živel, který zaniká, přičemž zůstává nějaký prvek v následném stavu a je takto objektivován. To je celý ten pojem. Získáte-li obecný pojem toho, co se míní zánikem, pochopíte, co se míní pamětí a kauzalitou, co znamená, když máte dojem, že to, co jsme, je nekonečně důležité, protože jsme svým zánikem nesmrtelní. To je jedna klíčová myšlenka, kolem níže se rozvíjí Proces a realita, a domnívám se, že se v mnohém smyslu naprosto shoduji s Bradleym.
Mám dojem, že Bradlůey se dostává do úzkých proto, že používá jazyka, jenž byl vytvářen z jiného hlediska. Většina zmatků ve filosofii asi vzniká užíváním jazyka, jenž byl vytvořen z jednoho hlediska, k vyjádření učení, které je založena na úplně jiných pojmech.
… Aristoteles má velmi důležité a podnětné myšlebnky o analýze vznikání a o dění. Myslím, že v jeho myšlení je mezera, že stejně jako vznikání vyžaduje analýzu také zanikání. Filosofové brali pojem zanikání příliš na lehkou váhu. Máme trojici pojmů: bytí, vznikání a zanikání. Platón tuto otázku formuluje (Platón klade všechny základní otázky, aniž na ně dává odpověď) tím, že zavádí pojem něčeho, co stále vzniká a nikdy není plně skutečné. Svět neustále vzniká, a když vznikne, probíhá a zanikne. Avšak tento pojem zanikání se jeví jako jakési pohoršení. Broad dokonce říká, že minulost vskutku není nic, simpliciter. A tu Platón zase klade otázku, když poukazuje na to, že nebytí je formou bytí, že cokoliv lze říci o věcech nejsoucích, určitým způsobem vypovídá, že mají bytí. Když toto po/41/znamenává v Sofistovi, má na mysli pouze své formy, jež zahrnují alternativní možnosti. Ale jako všechny Platónovy poznámky rozvíjí a rozšiřuje to myšlení. Můžeme to rozvéíst v tom smyslu, že svět ve svém průběhu zaniká, a když zanikne, přesto trvá nějaký jeho prvek v budoucnosti mimo něj.
Skoro celý text Procesu a reality lze číst jako pokus analyzovat zanikání na stejné rovině, jako je Aristotelův rozbor vznikání. …
(Proces a realita, in: 3581, Matematika a dobro a jiné eseje, Praha 1970, str. 40-41.)
(orig.: 2879, Essays in Science and Philosophy, New York 1948, p. 89.)

Alfred North Whitehead (19..)

You cannot shelter theology from science, or science from theology; nor can you shelter either of them from metaphysics, or metaphysics from either of them. There is no shortcut to truth.
[Religion in the Making; New York: Fordham University Press, 1996; p. 79.]
(převzatá citace ex: Sweeney)

Ladislav Hejdánek (2010)

Velkou důležitost má, když si ujasníme strukturní povahu tzv. mravní situace (která, jak musíme stále pamatovat, má svůj čas, není tedy momentální, okamžitou sestavou okolností). Každá situace je spjata se svým „centrem“, ve vztahu k němuž je teprve situací: je to situace nějakého „subjektu“. Vztah mezi takovým subjektem a jeho situací spočívá v tom, že ten subjekt je v oné situaci nějak situován, tj. zasazen, zaklesnut, je jí obklopen, ale zároveň ji k sobě vztahuje, přitahuje, přisvojuje si ji, tj. činí ji svou vlastní situací. V tom smyslu je třeba od sebe důsledně odlišovat okolí (event. prostředí) subjektu, jak se jeví jiným subjektům (a také pozorovateli), a tuto situaci, která se formuje pouze za aktivní spolupráce samého subjektu. Můžeme také říci, že situace subjektu nemůže být redukována na pouhou objektivitu, ale že si subjekt z něčeho, co jej (fakticky) obklopuje a do čeho je zasazen, vytváří něco svého, něco, co si osvojil ze světa kolem sebe. V němčině tomu dal Hans Petersen (žák von Uexküllův) výraz rozdílem mezi „Umwelt“ a „Eigenwelt“, česky „okolí“ a „osvětí“. Ustavení osvětí je přísně vázáno na aktivitu subjektní (nikoli jen subjektivní) povahy, a to na aktivitu, reagující na to, co má subjekt nějak mkolem sebe. Osvětí je tedy zakládáno reaktibilitou, tedy jakousi „odpovídavostí“ subjektu. Pro morální situaci (mravní situaci), jak ji známe ze svých zkušeností, je tato odpovídavost trojí až čtveré povahy, a my se musíme naučit ty jednotlivé druhy či typy od sebe odlišovat. Právě proto je dobré vyjít z lidských zkušeností, a z teprve z nich pak rozšiřovat platnost některých závěrů i na roviny jiné, nižší. Můžeme tudíž přejít od „odpovídavosti“ na „odpovědnost“.
Když mluvíme o odpovědnosti subjektu (tedy člověka), máme nebo můžeme mít na mysli buď odpovědnost v nějaké záležitosti (v takovém případě se musíme soustředit hlavně na onu situovanost, a to může být velice komplikovaná, takže prostě zapomeneme na to, co v situaci ani v situovanosti není a co z ní nelez odvodit), dále odpovědnost za něco zcela konkrétního (kdy musíme brát v úvahu eventuelní situovanost onoho „konkrétního“, která je vždy více nebo méně odlišná od odpovědnosti subjektu samého), pak odpovědnost před někým (tím může být jiný subjekt, ale také „nepředmětný apel“), a posléze odpovědnost za sebe (za svou integritu). Žádná z těchto odpovědností nemůže být převedena na některou z ostatních, a žádná také nesmí chybět.
(Písek, 100320-2.)