Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Alfred North Whitehead (1933)

Pokud jde o srovnávání jednoho historického období s ostatními, spojují se dohromady v konečném soudu rozumu dva důvody kritického myšlení, estetický a logický. Každý věk zanechává své poselství, jež se týká skryté podstaty věcí. Civilizacím mohou porozumět jen ti, kteří jsou sami civilizovaní, a civilizace mají tu vlastnost, že osvojení si jich porozuměním odhaluje pravdu o naší vlastní přirozenosti. Bylo již řečeno, že představení velkých tragédií před diváky má jako katarze vášní očistný charakter. Stejně tak působí i velká období historie jako osvícení. Odhalují nám, jací jsme.
(7923, Dobrodružství idejí, přel. Zd. Bígl, Praha 2000, str. 165.)

Alfred North Whitehead (1933)

This growth of the idea of the essential rights of human beings, arising from their sheer humanity, affords a striking example in the history of ideas. It formation and its effective diffusion can be reckoned as a triumph – a chequered triumph – of the later phase of civilization. We shall find out how general ideas arise and are diffused, if we examine the sort of history which belongs to this particular instance.
(0029, Adventures of Ideas, Cambridge Univ. Press 1943, p. 15-16.)
Významný příklad v historii idejí představuje rozvoj ideje základních práv lidských bytostí rodících se z jejich pouhé lidskosti. Sám vznik této ideje a její aktivní rozšiřování může být považováno za triumf – ne však jednoznačný – pozdějšího stadia civilizace. Jestliže prozkoumám typ historie, který náleží tomuto konkrétnímu příkladu, poznáme, jak vznikají obecné ideje a jak se rozšiřují.
(Dobrodružství idejí, Praha 2000, s. 22.) (z korektury)

Alfred North Whitehead (1929)

Newton in his description of space and time has confused what is ,real‘ potentiality with what is actual fact. He had thereby been led to diverge from the judgment of ,the vulgar‘ who „conceive those quantities under no other notions but from the relation they bear to sensible objects.“ The philosophy of organism starts by agreeing with the ,vulgar‘ except that the term ,sensible object‘ is replaced by ,actual entity‘; so as to free our notions from participation in an epistemological theory as to sense-perception. When we further consider how to adjust Newton´s other descriptions to the organic theory, ...
(Process and Reality, New York-London 1979, p. 73.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Naším problémem bude, jak odpovědět na nám adresovanou výtku, že jsme náležitě nevymezili, co chápeme pod slovem (slovesem) „mysliti“, případně substantivem „myšlení“. Rozhodně se nenecháme vyprovokovat k tomu, abychom se sami pokoušeli definovat, co to je „myšlení“. Vždyť tomu je už hodně přes 60 let, co jeden z největších myslitelů předcházejícího století proslovil sérii přednášek, nazvanou „Was heißt Denken?“ (Letos vyšla tiskem i česky, i když v opisech kolovala i v českém překladu už po mnoho let.) V podobě jakési základní či spodní melodie (jakéhosi „cantus firmus“) se tam opakuje upozorňování na povážlivou okolnost, že prý totiž dosud nemyslíme, ale že se to musíme začít učit. O myšlení totiž můžeme plným právem přece říci něco podobného, co velký myslitel starověku řekl o „člověku“, totiž že „myšlení je to, co každý ví“ a co zná, a to z vlastní zkušenosti. Co bychom tedy mohli říci, že je myšlení, kdybychom si je neuvědomovali, tj. kdybychom si své myšlení jaksi nezpřítomňovali ve svém vědomí, ve svém myšlení? Kdybychom opravdu „ještě nemysleli“, nemohli bychom ergo ani říci, co to je myšlení, protože bychom neměli, čím si to uvědomit, čím bychom to mohli „myslet“. A říci to přece nelze bez toho, že to myslíme – že to aspoň nějak myslíme. Jen myšlení může myslit na to (přemýšlet o tom), co to je myšlení. A znamená to opravdu nutně, že takovým myšlením toho, co to je myšlení, je nezbytně a výhradně to, že myšlení učiníme předmětem svého myšlení? A znamená to nutně, že své myšlení, o kterém chceme rozhodnout, co to vlastně je, redukujeme na pouhý „předmět“, a tedy na ne-myšlení?
(Písek, 141013-1.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Kdykoli něco určitého myslíme, znamená to, že specifickým způsobem něco odlišného ne-myslíme. Jinak řečeno, to námi myšlené (cogitatum) odlišujeme (a musíme co nejpřesněji odlišovat) od toho, co je tomu našemu myšlenému nějak blízko, co se mu podobá a co by mohlo být nedopatřením s tím naším myšleným zaměněno. Nejde tedy o to, že když něco určitého myslíme, je to vyděleno z nepřehledného množství všeho ostatního, co na mysli nemáme a co nám třeba ani vůbec nenapadá, nýbrž jde o odlišení právě od toho nejbližšího, nejpodobnějšího, nejspíš omylem zaměnitelného. A právě to musíme dělat vědomě, cílevědomě, záměrně, tj. v souvislosti s tím, co právě myslíme (míníme), musíme specificky ne-mínit, ne-myslit něco rovněž od všeho ostatního odlišeného, ale právě naopak stejně určitě nebo jen o něco méně určitě ne-myšleného, ne-míněného. A toto více nebo méně blízké a při nepozorností nebo v důsledku skutečného omylu zaměnitelné musíme ne-myslit a ne-mínit nějak důrazněji a pečlivěji od toho vskutku myšleného a míněného. Jde vlastně o jistou obdobu toho, když se na něco díváme a soustřeďujeme svou pozornost právě na toto pozorované: vždycky ve skutečnosti ta trochu vidíme i to, nač zaměřeni a soustředěni nejsme, co představuje jen něco z toho blízkého, co se vyskytuje kolem toho soustředěně pozorovaného, v jeho periferii (odtud také pojmenování „periferním vidění“). Mohli bychom tedy mluvit také o periferním ne-myšlení a ne-mínění, ale tu záporku bychom v tomto případě nikdy nemohli vynechat. Pří soustředěném dívám či pozorování nemusíme vynakládat zvláštní úsilí, abychom se nenechali ve své soustředění rozptylovat něčím, co se poskytuje pouze našemu perifernímu vidění (i když někdy právě to, co zahlédneme periferně, může významně a smysluplně odvést naši pozornost k něčemu, nač jsme vůbec nepomyslili a nač jsme se vůbec ani podívat nemínili, ale to bývá spíše jen výjimečný případ). Při soustředěném myšlení (mínění) něčeho určitého se to naopak stává pravidlem, dokonce přísným pravidlem, takže ono specifické ne-myšlení či ne-mínění je zcela zřejmě významným pozitivním aktem, bez něhož se žádné opravdu přesné a účinné soustředění neobejde a obejít nemůže.
(Písek, 141012-2.)