Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Alfred North Whitehead (1933)

This growth of the idea of the essential rights of human beings, arising from their sheer humanity, affords a striking example in the history of ideas. It formation and its effective diffusion can be reckoned as a triumph – a chequered triumph – of the later phase of civilization. We shall find out how general ideas arise and are diffused, if we examine the sort of history which belongs to this particular instance.
(0029, Adventures of Ideas, Cambridge Univ. Press 1943, p. 15-16.)
Významný příklad v historii idejí představuje rozvoj ideje základních práv lidských bytostí rodících se z jejich pouhé lidskosti. Sám vznik této ideje a její aktivní rozšiřování může být považováno za triumf – ne však jednoznačný – pozdějšího stadia civilizace. Jestliže prozkoumám typ historie, který náleží tomuto konkrétnímu příkladu, poznáme, jak vznikají obecné ideje a jak se rozšiřují.
(Dobrodružství idejí, Praha 2000, s. 22.) (z korektury)

Alfred North Whitehead (1929)

Newton in his description of space and time has confused what is ,real‘ potentiality with what is actual fact. He had thereby been led to diverge from the judgment of ,the vulgar‘ who „conceive those quantities under no other notions but from the relation they bear to sensible objects.“ The philosophy of organism starts by agreeing with the ,vulgar‘ except that the term ,sensible object‘ is replaced by ,actual entity‘; so as to free our notions from participation in an epistemological theory as to sense-perception. When we further consider how to adjust Newton´s other descriptions to the organic theory, ...
(Process and Reality, New York-London 1979, p. 73.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Myšlenka „osvětí“ vznikla při výzkumech etologických (původně von Uexküll a jeho škola – Umwelt nebo Eigenwelt -, ale rychle se rozšířila), ale může být mutatis mutandis aplikována i na sféru myšlenek a myšlení. Když myslíme, pohybujeme se vlastně také ve „světě myšlení“ či spíše „ve světě myšlenek myslících“ (ve smyslu „cogitatio cogitans“). Právě tam jsme nebo nejsme „doma“, jaksi zdomácnělí, usazení, chováme se tam – myšlenkově – jako ve známém „prostředí“ atd. Ale stejně jako rybičky v akváriu musí své pohyby přizpůsobit okolnostem, tj. nejen velikosti akvária, ale také skalce nebo rostlinám apod., a přitom si zachovávají jistou „svobodu“ či „vůli“, jak přesně se budou pohybovat, tak se také myslící člověk musí nějak „zabydlet“ v jazyce i v myšlenkových zvyklostech, ale může (a vlastně má) si zachovat určitou „svobodu“ či „vůli“ v tom, nač bude myslet a jak, do jakých souvislostí to, nač myslí, bude vztahovat atd. atp. Rozdíl mezi obojím ovšem spočívá v tom, že akvárium je v prostoru omezeno, kdežto myšlenkové osvětí nemá takové pevné hranice či meze. Když rybička vyskočí z akvária, je to její konec; když myslící překročí „meze“ svého myšlenkového osvětí (a jeho zvyklostí atd.), může to znamenat nový a třeba pozoruhodný začátek – první krok „nového“ myšlení.
(Písek, 121103-3.)