Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Alfred North Whitehead (1937+)

Lidský rod pozůstává z malé skupiny živočichů, které se po krátkou dobu diferencovala od celku živočišného života na malé planetě obíhající kolem malého slunce. Vesmír je rozsáhlý. Nic není podivnější než ten samolibý dogmatismus, jak si lidstvo v každém období své historie libuje v klamu definitivnosti právě existujících způsobů poznání. Skeptici a věřící jsou na tom stejně. V přítomné době jsou vedoucími dogmatiky vědci a skeptici. Pokrok v detailu se připouští: základní novost se zavrhuje. Tento dogmatický zdravý rozum znamená konec filosofického dobrodružství. Vesmír je rozsáhlý.
(Dewey a jeho vliv, in: 3581, Matematika a dobro aj., Praha 1970, str. 45.)
(Anglicky: Essays ..., New York 1948.)

Alfred North Whitehead (19..)

Creativity is the principle of novelty. Creativity introduces novelty into the content of the many, which are the universe disjunctively. The creative advance is the application of this ultimate principle of creativity to each novel situation which it originates. The ultimate metaphysical principle is the advance from disjunction to conjunction, creating a novel entity other than the entities given in disjunction. The novel entity is at once the togetherness of the 'many' which it finds and also it is one among the disjunctive ' many' which it leaves; it is a novel entity, disjunctively among the many entities which it synthesises. The many become one, and are increased by one. In their natures, entities are disjunctively 'many' in process of passage into conjunctive unity... Thus the 'production of novel togetherness' is the ultimate notion embodied in the term concrescence. These ultimate notions of 'production of novelty' and 'concrete togetherness' are inexplicable either in terms of higher universals or in terms of the components participating in the concrescence. The analysis of the components abstracts from the concrescence. The sole appeal is to intuition.
(Process and Reality, p. 26)

Alfred North Whitehead (1937+)

... Nedostatky mého publikovaného díla připadají pouze na můj vrub. Dovolím si jednu poznámku, jež se týká veškeré filosofické práce: – Filosofie je pokus vyjádřit nekonečnost vesmíru omezenými výrazy jazyka.
(Autobiografické poznámky, in: 3581, Matematika a dobro aj., Praha 1970, str. 18.)
(Anglicky: Essays ..., New York 1948.)

Alfred North Whitehead (1937+)

Filosofie je rozsáhlá, špatně vymezená disciplína, která k rozvoji lidstva přispívá mnohými službami.
(Dewey a jeho vliv, in: 3581, Matematika a dobro aj., Praha 1970, str. 45.)
(Anglicky: Essays ..., New York 1948.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Historicky došlo k tomu, že vědci se stále jednostranněji orientovali na „danou“ skutečnost, čímž měli na mysli takovou skutečnost, o níž se každý může znovu přesvědčit tím, že zopakuje vše, co důležitého učinil nějaký vědec před ním a dosáhl tím nějakého nového poznatku. Toto pravidlo je prakticky zákonem pro všechny exaktní vědy, a dnes i pro vědy, které usilují o to, aby exaktními také mohly být a aby se jimi skutečně staly, tedy například – a zejména – i vědy o životě (biologie, ale také medicína etc.). Ono „opakování“ mělo pochopitelně nejdříve (velmi dávno) následující podobu: někdo upozornil, že někdo nebo něco důležitého „támhle“ je (a třeba na to jen ukázal). Ostatní (nebo jen „ten druhý“) se tam podívali, zda to také uvidí (a tím zopakovali, co učinil a co uviděl ten první). Přihlédneme-li k tomuto pravidlu blíže, nemůžeme nevidět jisté problémy a potíže, s nimiž je uznávání a dodržování tohoto pravidla nutně spojeno. Především je zřejmé, že když jeden člověk (a může to být vědec) něco nového zjistí a objeví, a když na to upozorní druhého, nutně uplyne nějaká doba, takže když ten druhý se podívá stejným „směrem“ a když vskutku uvidí to, nač ho upozornil kolega, vidí a sleduje už něco jiného, protože všechno je v pohybu, všechno se mění, a zdá-li se nám, že se něco nemění, je to pouze proto, že skutečné změny přehlížíme. Všechno záleží na tom, jak rychle změny probíhají a kolik času uplyne mezi původním a tím dalším pozorováním. Tak třeba ještě Aristotelés mohl být přesvědčen, že hvězdná obloha je „nejblíž Pravdě“, protože se jen otáčí, ale jinak zůstává zcela beze změny. My dnes – dost dlouho po opuštění geocentrismu – víme, že v pohybu nejsou jen planety a jejich měsíce, ale hvězdy samy, celé galaxie a kupy galaxií, prostě vše velké i malé. Všechno se tedy ustavičně proměňuje – jak tedy se můžeme „exaktně“ soustřeďovat právě na to (a možná pouze na to), co zůstává stejné? Najednou vidíme, jak to s sebou přináší některé obrovské problémy, kterých si minulé věky vůbec nebyly vědomy, a pokud ano, kterých si málo všímaly a které odsouvaly stranou.
(Písek, 080622-1.)