Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka
Zde najdete digitalizovanou podobu Hejdánkovy originální kartotéky. Její celkový objem čítá mnoho tisíc lístků. Zveřejňujeme je po částech, jak je zvládáme zpracovávat. V tuto chvíli máme zpracované to, co prof. Hejdánek sám vypracoval elektronicky. Zbývá ovšem mnoho práce na papírových kartičkách. Kromě Hejdánkových výpisků z četby obsahuje kartotéka také jeho vlastní myšlenkovou práci z posledních let, kterou nejde dohledat jinde.
Paradigma(ta) a jeho (jejich) změny | Kritika a filosofie | Filosofie a kritika | Svět - složitost
Alfred North Whitehead
(1932)
… Ovšem každý, kdo má rozum a kdo píše o filosofii, ví nebo by měl vědět, že svět je ve své složitosti nevyzpytatelný a že cokoliv sepíšete, musí být vystaveno kritice – mělo by být podrobeno kritice , je-li na tom vůbec co dobrého. A měla by být nějaká platforma, z níž stojí za to provádět kritiku. To znamená, aby člověk byl rozumně úspěšný jako filosof, musí si opatřit novou platformu; nemusí to být úplně nový ideový program, ale nepatrná změna nějakého starého programu, jež může sloužit jako nové kritické měřítko. Kritika je hnací silou pokroku myšlení. Rád své žáky upozorňuji na to, že být v každém století, od té doby, co jste něco napsali, zavrhován, je vrchol triumfu. Uplatňuji tuto poznámku vždycky v souvislosti se Zenonem. Nikdo se o Zenonovi nezmínil, aniž ho zavrhl, a každému století stojí za to odmítat ho znovu.
(Proces a realita, in: 3581, Matematika a dobro a jiné eseje, Praha 1970, str. 37.)
(orig.: 2879, Essays in Science and Philosophy, New York 1948, p. 87.)
vznik lístku: červenec 2005
Filosofie - dobrodružství | Skepse a dogmatismus | Dogmatismus a skepse
Alfred North Whitehead
(1939)
Lidský rod pozůstává z malé skupiny živočichů, která se po krátkou dobu diferencovala od celku živočišného života na malé planetě obíhající kolem malého slunce. Vesmír je rozsáhlý. Nic není podivnější než ten samolibý dogmatismus, jak si lidstvo v každém období své historie libuje v klamu definitivnosti právě existujících způsobů poznání. Skeptici a věřící jsou na tom stejně. V přítomné době jsou vedoucími dogmatiky vědci a skeptici. Pokrok v detailu se připouští; základní novost se zavrhuje. Tento dogmatický zdravý rozum znamená konec filosofického dobrodružství. Vesmír je rozsáhlý.
(Proces a realita, in: 3581, Matematika a dobro a jiné eseje, Praha 1970, str. 46.)
(orig.: 2879, Essays in Science and Philosophy, New York 1948, p. 91-92.)
vznik lístku: červenec 2005
Revoluce | Stát (a důvěra v něj) | Občanská společnost
Václav Klaus
(1994)
K přemýšlení o nás mne nicméně přinutil podnětný esej Günthera Nenninga v rakouském týdeníku Profil, věnovaný dvoustému výročí smrti Maximiliena Robespierra (28.července 1794). Sám jsem před časem přemýšlel o tom, věnovat Robespierrovi samostatný sloupek, a marně jsem hledal nějaký bezprostředně aktualizační tón, který by byl adresnější než standardní úvaha o zákonité logice vnitřní dynamiky všech revolucí a který by vedl k Ortegovu eseji o Zániku revolucí a ke striktně konzervativnímu postoji vůči francouzské revoluci.Nenning připomněl něco jiného. Připomněl, že se Robespierre opíral o decentralizované, samovolně vznikající jednotky, které se nazývaly „sociétés populaires“. Není náhoda, že i Marx v roce 1871 v Paříži podobné organizace – komuny – považoval za „konečně objevenou formu skutečné demokracie“. Dnes by bylo možné označit je – spolu se socioložkou H.Arendtovou – za občanské iniciativy. Řekl bych, že by bylo možné nazývat je společně s D.Kroupou (a snad i Janem Patočkou, který byl ostatně stejně jako Arendtová Heideggerovým žákem) základem samosprávné demokracie a občanské společnosti. Robespierre dobře pochopil souvislost občanských iniciativ („sloupů svobody, jak říkal) a revoluce, pochopil jejich úlohu v permanentnosti revoluce (která ho však tak vytrestala!) a v nepřetržitém „drobení existujícího řádu“. Jak už jsem mnohokrát argumentoval, v pozadí myšlenky občanských iniciativ, samosprávné demokracie a občanské společnosti není decentralizace, ale nedůvěra ve stát a hledání jiné, skutečné demokracie. Je proto zcela falešné předhazovat nám, kteří nejsme obhájci Robespierrů, ale ani Heideggerů a frankfurtské školy, nedostatek demokratičnosti, nechuť k decentralizaci a nadměrnou oblibu centralizovaného státu. My se „pouze“ obáváme, že Robespierrovy „sociétés populaires“ nebyly, nejsou a nebudou stavebními kameny skutečné svobodné společnosti a že myšlenka tzv. samosprávy (aktivní, bezprostřední, nezprostředkované účasti každého občana na vládnutí) vedla v dějinách (1794, 1871, 1917, nakonec i v roce 1968) k něčemu úplně jinému než k idylce občanské společnosti. (Pohled na naši zemi zvenčí, in: Lid.noviny 8.8.94, s. 5.)
vznik lístku: únor 2004
Jsoucno jako mohutnost
Alfred North Whitehead
(1933)
... Jen malý krok odděluje Platóna, autora mýtu o stínech na zadní stěně jeskyně, od již zcela pozitivistické doktríny Huma (jako autora A Treatise of Humane Nature), Milla, Comta, a Huxleyho. Hlavní rozdíl mezi Platónem a současnými mysliteli – a jedná se o velký rozdíl – spočívá v tom, že Platónovo kladení důrazu na mimořádnou skutečnost věčného světa idejí musí být nahrazeno nominalismem většiny těchto moderních myslitelů.
V pozdních dialozích se ovšem Platónův zájem obrací ke kosmologii a jak je vidět z uvedených citátů jeho konečné přesvědčení či úpadek duchovních sil ve stáří jej přivádí ke kompromisu mezi koncepcí imanentního zákona a zákona uloženého zvnějšku.
Oddíl 6. Ve svém pozdním období Platón formuloval názor „... mám totiž za to – abych podal výměr – že jsoucna nejsou nic jiného než mohutnost“. Toto stanovisko představuje chartu koncepce imanentního zákona.
Významným mezníkem v historii této koncepce jsou asi o čtyři staletí později alexandrijští theologové. Světská historie filosofického myšlení obvykle nedoceňuje theologii. Je to nespravedlivé, neboť po dobu dlouhou asi tisíc třista let byli nejschopnějšími mysliteli většinou theologové. (Dobrodružství idejí, př. Zd. Bígl, Praha 2009, str. 133.)
vznik lístku: srpen 2014
Jsoucno jako mohutnost (power)
Alfred North Whitehead
(1933)
One aspect of the history of thought from the Time of Plato to the present day is the struggle between metaphysicians and Positivists over the interpretation of the Laws of Nature. The Greeks, as distinguished from the Alexandrians, are to be looked on the discoverers of ideas, rather /165/ than their systematizers. Thus it is not surprising, that the attitude of Plato on this topic is not as clearly defined as the preceding quotations might imply. In some of his Dialogues his attention is fixed on the distinction between the eternal world of ideas, completely open to the understanding, and the fluent world disclosed by the senses which fails to participate with any exact clarity in the eternal forms. To that extent the sensible world is closed to the understanding. Its history is reduced to matter of fact, incapable od complete rationalization. It is but a short step from the Plato who composed the myth of the shadows on the wall of the cave to the full positivist doctrine of Hume (i.e. the ,Humeʻ of the Treatise), Mill, Comte and Huxley. The main distinction between Plato in his mood of the Moderns – and it is a great disctinction – is that the Platonic emphasis on the eminent reality of the eternal world od ideas must be replaced by the nominalism of most of these moderns.
But in his later Dialogues Plato’s interest is concentrated on cosmology; and, as the quotations show, his final judgement, od the decay of his old age, leads him to an intermediate position between the doctrines of Immanent Law and of Imposed Law.
Section VI. It was Plato in his later mood who put forward the suggestion, „and I hold that the definition of being is simply power“. This suggestion is the charter of the doctrine of Immanent Law.
The next important landmark in the history of his doctrine is provided by the theological Alexandrians, some four to six hundred years later. It is customary to undervalue theology in a secular history of philosophical thought. This is a mistake, since for a period of about thirteen hundred years the ablest thinkers were mostly theologians.
(0029, Adventures of Ideas, Cambridge 1943, p. 164-65.)
vznik lístku: srpen 2014