Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2007)

Miroslav Novák píše ve svém textu (Každý sám svým Pánembohem, www): „Japonský specialista na zenistické umění P. Hisamacu. jmenuje sedm estetických principů: 1) nepravidelnost, asymetrie, 2) jednoduchost, 3) drsnost. 4) přirozenost, 5) subtilnost, 6) bezpodmínečná svoboda, 7) klid. Umělec se tomu ovšem nemusí učit nazpaměť. Jednou ze zenistických zásad je nepřesnost, a nepřesná je tudíž definice jednoho každého ze sedmi principů, nepřesný je jejich výčet, a nutně nepřesný je tedy i překlad. Rozhodně je nelze chápat jako návod, jak zenisticky malovat, spíš snad ještě jako návod, jak nemalovat. Každý z těchto principů je totiž třeba chápat jako druh negace.“ Připusťme, že tutéž zásadu můžeme mutatis mutandis aplikovat na myšlení (na „filosofii“). Pak by jednou ze zásad zenistického myšlení byla rovněž nepřesnost. Pokud bychom tuto zásadu podrobili určitému přezkoumání, mohli bychom kromě zřejmě negativních výsledků dojít rovněž k něčemu pozitivnímu. Máme-li na mysli logickou přesnost, pak víme (resp. už bychom mohli a měli vědět), že má své meze, zejména pokud logiku a logičnost (a tím i přesnost) stále ještě spojujeme se zpředmětňováním. Ale jakmile kritika zpředmětňování přejde do paušálního odmítání logiky a logičnosti, eventuelně logické přesnosti, dostáváme se na cestu nefilosofie a antifilosofie. Důraz na nepředmětnost nesmí být nikdy redukován na zdůrazňování nepřesností, event. „nedourčeností“ či neurčitostí, apod., ale musí nutně vyústit v důraz na omezenost starého (tj. zpředmětňujícího) chápání přesnosti a zejména v důraz na nové, lepší chápání přesnosti, a to i tam (a právě tam), kde to staré chápání nevidí leč nepřesnost či porušení přesnosti. Nepředmětné nesmíme zaměňovat s neurčitým, a určité nesmíme vždycky spojovat s předmětností. Nepředmětné je určité, ale jeho uskutečnění je závislé na reaktibilitě subjektu, který byl k uskutečnění vybrán, a ta má vždycky jak své meze, tak také „vady“. Předmětnost je v tomto smyslu vždy jen relativně uspokojivá, ale její normou vždycky znovu zůstává naprosto určité (a situační) „ty máš“.
(Písek, 070726-2.)

Alois Halder | Max Müller (1988)

Erlebnis, ursprünglicher Bewußtseinsvorgang, in dem etwas in seinem Sinn- u. Wertgehalt, in seiner existentiellen Bedeutung den Menschen angeht u. betrifft. Das E. ist durch Unmittelbarkeit u. emotionale Bewegtheit ausgezeichnet, schließt jedoch eine tiefere gedankliche Durchdringung u. Verarbeitung nicht aus. Dilthey hat für die Geisteswissenschaften die Begriffe E., Ausdruck u. Verstehen zum Fundament ihrer Methode erhoben.
(6920, Philosophisches Wörterbuch, Herder, Bonn 1993, S. 82.)

Alois Halder | Max Müller (1988)

Erfahrung, Sonderform der /Erkenntnis, die nicht aus /diskursivem Denken, sondern aus dem unmittelbaren Empfangen eines Gegebenen entspringt. Auf Grund dieser Unmittelbarkeit, in der die Gegenwart des Erfahrenen sich unwiderstehlich bezeugt, eignet jeder E. eine ausgezeichnete /Evidenz. Man unterscheidet gewöhnlich äußere u. innere E. Zur äußeren E. gehören alle Sinneswahrnehmungen, zur inneren sowohl das Erfassen von seelischen Zuständen als auch, wie im Bereich der relig. E., das Innewerden von schlechthin überragenden („übernatürlichen“) Wirklichkeiten. Der E,s-begriff des /Empirismus, der nur die sinnl. E. gelten läßt, ist daher zu eng, vor allem auch deshalb, weil zur vollen E. neben der Gegenwart des Gegebenen dessen Einordnung in ein Bedeutungsfeld gehört, das vorgängig (a priori) verstanden ist oder aber jedenfalls nicht in derselben Weise „erfahren“ wird wie z.B. ein Sinnlich-Wirkliches. Am Problem einer solchen möglichen E. (Empirie) vorgängiger Grundbedeutungen (eines /Apriori) zeigt sich am schärfsten, daß der E.s-begriff kein univoker, sondern ein analoger Begriff ist. Kant, der die Entwicklung der Erkenntnistheorie entscheidend bestimmt hat, kennt keine E. eines geschichtlich sich wandelnden Apriori, das bei ihm vielmehr als gleichbleibende Bewußtseinsstruktur alle wechselnden E.en bedingend ermöglicht. Wohl aber kennt er, neben der auf sinnliche Wahrnehmung angewiesenen E., eine Art nichtsinnliche E., nämlich des unbedingten Anspruchs des Sittengesetzes (des einzigen „Faktums der reinen Vernunft“).
In den empir. Einzelwissenschaften hat E. weniger den Sinn der Gegenwärtigung des Gegebenen u. seiner Selbstbedeutung als vielmehr den der Bestätigung eines methodisch-vorwegentworfenen gesetzmäßigen Verhältniszusammenhangs.
(6920, Philosophisches Wörterbuch, Herder, Bonn 1993, S. 79.)