Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

SEP (2006)

Emergence is a notorious philosophical term of art. A variety of theorists have appropriated it for their purposes ever since George Henry Lewes gave it a philosophical sense in his 1875 Problems of Life and Mind. We might roughly characterize the shared meaning thus: emergent entities (properties or substances) ‘arise’ out of more fundamental entities and yet are ‘novel’ or ‘irreducible’ with respect to them. (For example, it is sometimes said that consciousness is an emergent property of the brain.) Each of the quoted terms is slippery in its own right, and their specifications yield the varied notions of emergence that we discuss below. There has been renewed interest in emergence within discussions of the behavior of complex systems and debates over the reconcilability of mental causation, intentionality, or consciousness with physicalism.
www. – SEP, publ. Oct 23, 2006

Ladislav Hejdánek (2007)

Každá událost začíná tak, že se vynořuje (enervuje) jako něco nového, co tu předtím nebylo, a to ani jako příčina, ani jako skupina příčin. V momentě počátku svého vynořování už má jakoby „přidělen“ nezbytný „vlastní čas“, aby se vůbec mohla začít dít, tj. aby mohla startovat vykonávání svého vlastního bytí. Toto její vlastní bytí (které je v tu chvíli „nedourčeno“ resp. jen částečně určeno) může být vykonáváno zásadně dvojím způsobem: v prvním, pro nás jako pozorovatele téměř naprosto nepřístupném případě je událost jakoby „uzavřena v sebe“ (takřka jako Leibnizova monáda, až na to, že nikoli „bodová“) a nemá žádný vztah (rozumí se vykonávaný vztah) k jiným událostem (a to prostě proto, že žádné jiné události vedle sebe ani kolem sebe nemá, protože se vynořuje mimo „svět“, mimo „vesmír“). Pro takovýto případ, kdy se událost vynořuje (enervuje) jakoby izolovaně a bez souvislostí, beze vztahů k jiným událostem, přejímáme označení od teoretických fyziků, kteří mluví o „virtuálních“ kvantech nebo částicích; proto také my budeme mluvit o virtuálních událostech. (Je snad zřejmé, že pro nás toto slovo nebude mít ten význam, v jakém se ho mimo obor fyziky běžně užívá, jako např. když se mluví o „virtuálních světech“, čímž se rozumí vlastně totéž jako „neskutečných světech“, tedy jen vymyšlených, představovaných, eventuelně pojmově konstruovaných apod.) Naproti tomu u tzv.“reálných“ událostí platí, že každá je nějak „situována“, což znamená nejen obklopena nejbližšími událostmi jinými, ale vždycky také k nim nějak vztažena (což ovšem neznamená, že z nich vyplývá resp. že z nich může být beze zbytku odvozena). Toto „vztažení“ je přinejmenším dvojího druhu, ale v obou případech je (musí být) ze stany události aktivní, tj. musí být také (byť nejenom) vykonáváno událostí samou, tj. jejím „sebe-výkonem“; v prvním případě jde jen o too a o nic víc, v druhém případě jde o „akci“ ve specifickém významu (tj. o výkon, v němž událost zčásti směřuje jinam než k výkonu svého bytí, a tak se vlastně v jistém smyslu a v určitém směru opouští, přičemž se ovšem nedál oním prvním způsobem k sobě vztahuje, a to znamená i z průběhu oné akce, mířící jakoby jinam, opět k sobě vrací, a to s novými „informacemi“, které by jinak nemohla získat.
(Písek, 070622-1.)

Anna Świderková (1974)

Archimedes byl o něco starší než Eratosthenes a jistě také dřív než Kyréňan poprvé spatřil Alexandrii. Zájem o matematiku a základní znalosti z tohoto oboru si pravděpodobně přinesl už z rodného domu v Syrakusách, kde se jeho otec Feidias zabýval astronomií. Do egyptské metropole přivedla snad mladého muže touha poznat velkého Eukleida, který tu právě dlel na pozvání Ptolemaia I.
Říkalo se, že sám starý král zatoužil kdysi brát u slavného matematika lekce, ale brzy se přesvědčil, že tato věda vyžaduje mnohem víc času, než jí mohl věnovat vládce zaneprázdněný nejrůznějšími záleřžitostmi svého státu.Zeptal se tedy Eukleida, zda by pro něho nemohl přednášky trochu zkrátit. A tehdy uslyšel odpověď: „Neexistuje žádná zvláštní krílovská cesta ke geometrii!“1
(s. 161)
- – - – - – -
1 Eukleides; Proklos, Komentář k Eukleidovi II p. 20. (s. 383)
(4927. Tvář helénistického světa, př. J.Vlášek, Praha 1983, str. 161; 383.)

Anna Świderková (1974)

… Eratosthenes sice studoval filozofii a těmto otázkám věnoval i několik svých děl, ale za filozofa se nepovažoval. Zajímaly ho nejrůznější vědní obory, překvapivou všestranností připomínal Aristotela, sledoval však zcela jiné cíle. U slavného Alexandrova vychovatele sluoila veškerá vědecká činnost filozofii, kdežto Eratosthenovi šlo vždy jen o vědění (řecky logos), ne o moudrost (řecky sofia), k níž bylo možno dospět teprve na základě tohoto vědění. Proto také vytvořil nový termín a říkal o sobě, že není filosofos jako aténští mistři, ale filologos. Byl tedy prvním člověkem, který sám sebe nazval filologem, i když filologie v našem smyslu slova představovala pouze jeden, a to nikoli nejdůležitější úsek jeho bohatých zájmů. /158/ …
(4927. Tvář helénistického světa, př. J.Vlášek, Praha 1983, str. 157.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Když se před námi někde něco náhle „vynoří“, může mít tento zvláštní fenomén „vynoření“ rozličnou povahu. Především je možné, že to, co se nám před očima „vynoří“, tam už dávno bylo, ale my jsme to zatím nepostřehli, protože naše pozorností byla zaměřena jinam. Také je možné, že jsme to ani postřehnout nemohli, protože jsme na to vůbec nebyli připraveni (a šlo o něco nepříliš nápadného), nebo jsme neměli potřebné prostředky (přístroje, např. dalekohled nebo drobnohled, ale také nějakou teorii nebo aspoň hypotézu, která naši pozornost vedla někam, kde jsme zřetelně pocítili potřebu takových pomůcek). Posléze mohlo jít o něco, co se sice občas dělo i dříve, ale je to tak zřídka se vyskytující a vzácné, že jsme si toho vůbec nevšimli nebo že jsme na to už zapomněli. Ovšem vedle toho musíme pamatovat také na takové případy („fenomény“), které se vyskytují velmi často a které se přinejmenším na první pohled nebo při nesprávně zaměřené pozornosti i bedlivějšímu pohledu a dokonce pozorování jeví jako naprosto obdobné, neboť své odlišnosti silně „skrývají“. To všechno je vlastně jakoby „odpovědné“ za to, že skutečné, „pravé“ vynořování něčeho vskutku „nového“ (tj. nikoli nového jen pro nás) je velmi nesnadno rozpoznat. Mám za to, že Hérakleitos měl právě toto vynořování vskutku nového na mysli, když řekl ( jak známe ze zlomku ), že „FYSIS se ráda skrývá“ (FYSIS KRYPTEIN FILEI). Běžný překlad slova FYSIS jako „příroda“ bez náležitého upozornění, že dnes už nechápeme a vůbec netušíme, co měli staří myslitelé (prý snad všichni nejstarší filosofové) na mysli, když psali svá ústřední pojednání pod hlavičkou PERI FYSEÓS. FYSIS je skutečné „rození“, tj. rození do skutečného světa, tedy pronikání do světa skutečnosti jako něco, co tam nikterak nebylo, co však teprve po tomto proniknutí začne používat jednotlivostí ze svého (pro sebe zcela nového) „prostředí“ jako pomůcek, nástrojů a materiálu pro své další „uskutečňování“ (neboť ono první „proniknutí“ do určité situace v „reálném“ světě je pouze počátkem, totiž právě zrodem, zatímco ono další „uskutečňování“ je oním „růstem“ resp. spěním do dalších a plnějších fází, tedy „dospíváním“).
(Písek, 080414-2.)