Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

René Descartes (před 1650)

Omnem igitur collocabit industriam in distinguendis & examinandis illis tribus cognoscendi modis, vidensque veritatem proprie vel falsitatem non nisi in solo intellectu esse posse, sed tantummodo ab aliis doubus suam saepe originem ducere, ……
(pag. 66)
Zaměří tedy veškeré úsilí na rozlišení a prozkoumání těch tří způsobů poznání, a když uvidí, že pravda či nepravda může ve vlastní smyslu být pouze v samotném intelektu, zatím co v oněch dalších dvou má často jen svůj původ, …
(str. 67)
(7192, Regulae ad directionem ingenii – Pravidla pro vedení rozumu, Praha 2000, str. 66 a 67.)

Tomáš Akvinský (1224/5-1284)

Articulus quartus
Quarto quaeritur utrum sit tantum una veritas qua omnia sunt vera. Et videtur quod sic: Anselmus enim dicit in libro De veritate31 quod sicut tempus se habet ad temporalia ita veritas ad res veras; sed tempus ita se habet ad omnia temporalia quod est unum tempus tantum; ergo ita se habebit veritas ad omnia vera quod erit tantum una veritas.
(5845, Von der Wahrheit – De veritate, Quaest.I; F.Meiner, Hamburg 1986, S. 24.)

František Xaver Šalda (1919)

Cítí se již leckde, třebas se to posud nevyslovuje otevřeně, že jsme šťastnou konstelací světovou a obětavostí několik desettisíců našinců dosáhli něčeho, čeho jsme posud z valné části nedorostli; že máme republiku sociálně demokratickou, aniž máme posud – duši republikánskou a demokratickou. Neboť demokracie není jen forma státní a správní, demokracie jest také a především duše, mentalita, Metoda a ráz myšlení, cítění, jednání, celého života. Zdravý vývoj jde všude z nitra ve vnějšek, jest spontánní; tvoří, není postrkován a pošupován zvenčí. Normální stav jest ten, že demokratická duše vytváří si přirozeně demokratické orgány a funkce; demokratická duše, aby byla opravdovou silou, opravdovým činitelem vývojovým, musí býti v nejvyšším stupni tvořivá, musí býti zejména mnohem tvořivější, než byla duše feudální, monarchická, aristokratická, oligarchická. Kde není pravé demokratické duše, všecko státní zřízení demokratické je mělké, vratké, ohrožené a předurčené k zániku dřívějšímu nebo pozdějšímu.
Náš demokratism nesmí zůstati importovanou formulkou, naučeným a papouškovaným heslem; a zůstane-li, veta po něm i po nás.
Naši vůdčí politikové cítí, že jest nutna nejobsáhlejší, nejvšestrannější výchova k demokracii; tj. smysl slova našeho velkého presidenta, že jest třeba se nám převychovati – tj. zahladiti výsledky staré zvrhlé výchovy rakouskomonarchistické a vytvořiti novou metodu nové výchovy: výchovy /30/ demokratické. A tato výchova má býti nová celým svým rázem: musí býti tvořivá, kdežto stará rakouská výchova byla pouhou rutinou, pouhým šalebným schématem, a tedy vlastně: lživýchovou, výchovou zvrhlou, – což jest mnohem horší než nedostatek každé výchovy.
(Výchova k demokracii, in: 2125, Kritické projevy 11, Praha 1959, str. 29-30.)
(původně: Venkov 19.1.1919, č. 17, str. 2-3.)

Ladislav Hejdánek (2010)

Nikolaj Alexandrovič Berďajev napsal (Vlastní životopis, 2005, s. 281): „Zkušenost ruské revoluce potvrdila mou dávnou myšlenku o tom, že svoboda není demokratická, ale aristokratická.“ (Něco podobného říkal ostatně také náš Rádl.) Rozumím tomu tak, že demokratičnost se především orientuje na mírnění, překonávání a perspektivně až odstraňování rozdílů mezi lidmi (pochopitelně zejména tam, kde zdrojem rozdílů je sama současná společnost, ale nikdy bez zřetele na rozdíly dané historicky a dokonce ani dané „přírodou“). Konkrétně to znamená (má znamenat) překonávání rozdílů pozvedáním těch slabších a „nižších“ na úroveň aspoň průměru, perspektivně však i těch silnějších a „vyšších“. Důraz na svobodu se však soustřeďuje především na svobodu jednotlivce dosahovat stále vyšších a vyšších úrovní a met, tedy na svobodu stávat se lepším až nejlepším – hlavně ve srovnání s průměrem. Svoboda dovoluje každému jednotlivci aspoň v něčem vynikat nad průměr; uskutečněná, „realizovaná“ svoboda znamená proto jakési unikání většině, vynikání nad ostatní, nechávání ostatních za sebou. To vůbec neznamená, že se svoboda dostává do rozporu s demokratičností, ale obojí není ani v nějaké samozřejmé shodě, zvláště když si dost přesně neuvědomíme a nevymezíme, co vlastně takovou „svobodou“ a co takovým „demokratismem“ a „demokracií“ myslíme (máme myslet). Každý jedinec se osvobozuje (dosahuje vyšší svobody) vždycky jen v závislosti na stavu společnosti, především na tom, zda takové osvobozování je společností nejen umožňováno, ale dokonce doporučováno, podporováno a snad přímo vyžadováno. Na to právě musí myslet (a nezapomínat) každý, kdo se chce osvobozovat, tj. kdo chce dosahovat větší, vyšší svobody. Vždyť právě proto každý, kdo chce dosahovat vyšší svobody a díky tomu se domáhat dosahování vyšší úrovně toho, co může podnikat a skutečně podniká, musí zároveň také pečovat o to, aby mu to ostatní umožňovali, aby pro to měli porozumění, aby to nechápali jako namířené proti ostatním, proti většině, dokonce snad na úkor většiny. Právě proto mluvíme o tom, že nejde o jakoukoli svobodu, ale o svobodu odpovědnou. Avšak takovou odpovědnost nemůžeme a nesmíme chápat jako odpovědnost většině, nýbrž pouze jako odpovědnost za většinu a pro většinu. Aristokratičnost svobody tedy nespočívá ve vydělenosti a oddělenosti od většiny, nýbrž jako dosahování vyšších met a úrovní také pro většinu a v zájmu většiny, nicméně nikoli v tom smyslu, že tento zájem většiny je ponechán vůli a možná zvůli této většiny. Snad také v tomto smyslu Berďajev zmiňuje nejen to, zda je svoboda „zajímavá a potřebná“ pro většinu (resp. pro „vzbouřené masy, které sám na daném místě uvádí), ale také to, zda ona většiny (ony masy) mohou a dovedou „unést břemeno svobody“. Vlastně bychom mohli plným právem mluvit o závazku všech, kdo usilují o vyšší svobodu pro sebe, aby zároveň s naplňováním tohoto svého úsilí vždycky také spojovali povinnost osvobozovat nebo alespoň spolupracovat na osvobozování těch méně svobodných a nesvobodných k vyšší svobodě – a tedy nikoli jen ke svobodě vnější, „negativní“.
(Písek, 100814-1.)

Miloš Rejchrt ()

Quasi partem mundi voco ut animalia et arbusta. Nam genus animalium arbustorumque pars universi est, quia in consummmationem totius assumptum et quia non est sine hoc universum. Unum autem animal et una arbor quasi pars est, quia, quamvis perierit, tamen id ex quo perit, totum est. Aër autem, ut dicebam, et caelo et terris cohaeret; utrique innatus est. Nihil enim nascitur sine unitate.
(5711, Naturales questiones, II, 3.2.)
I call such things as animals and trees a quasipart of the universe. Now, the class of animals and trees is a part of the universe bacause it is considered in the sum of the whole and because there is no universe without such a class; but a single animal or single tree is a quasi-part because even when it is lost nevertheless the whole from which it is lost is still intact. But the atmosphere, as I was saying, is connected both to sky and to earth; it is innate to both. Moreover, whatever is an inborn part of anything has unity. Nothing is born without unity.
(5711, translated by Thomas H. Corcoran; London etc. 1971, p.105.)