Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Antoine de Saint Exupéry (1948)

Ale teď jsem byl sám, sám odpovědný za celou svou minulost a beze svědka, který by mne viděl žít. Všechny ty činy, které jsem neuznal za vhodné vysvětlovat lidu, dovedl on, můj soused, pochopit, všechny ty vnitřní bouře, které jsem nepředváděl pohledům, dovedl on ve svém mlčení vytušit. Všechnu tu tíhu odpovědnosti, o které nikdo nevěděl – neboť bylo lepší, když ve mně viděli jen svrchovanou moc – dovedl on, můj soused, zvážit, ačkoli byl přitom povznesen nad soucit a přesahoval jej a myslel jinak než já. A nyní usnul v purpurovém písku, přehrnul přes sebe písek jako rubáš důstojný sebe, a nyní umlkl a zavřel oči nad svou sklizní a po tváři se mu začal rozlévat onen zádumčivý, Bohem prodchnutý úsměv v uspokojení nad tím, že snop je svázán.
(po smrti souseda-vládce)
(5000, Citadela, přel. Věra Dvořáková, Praha 21984, str. 83.)
(Praha 32008, str. 94.)

Antoine de Saint Exupéry (1948)

„ ... / Neboť tak jako o stromu, ani o člověku se nic nedozvíš, pokud ho rozložíš v jeho trvání a rozdělíš v jeho různosti. Strom není nejdříve semeno, pak stvol, pak pružný kmen a nakonec mrtvé dřevo. Máš-li ho poznat, nesmíš ho dělit. Strom je síla, která se pozvolna snoubí s nebem. A tak je to i s tebou, můj malý človíčku. Bůh ti dal život, dává ti růst, plní tě postupně touhami, smutky, radostmi, bolestmi, hněvem i odpuštěním, a pak tě navrací v sebe. Ty ale nejsi jednou školák, pak manžel, jednou dítě, pak stařec. Jsi ten, kdo tě naplňuje. A dokážeš-li pochopit, žes větví, která se houpe, jsouc pevně připoutána k palmě, pak ve svém pohybu okusíš věčnost. A všechno kolem tebe stane se věčným. Věčná bude zpívající studánka, jež napájela tvé předky, věčné bude světlo v očích tvé milé, až se na tebe usměje, věčná bude svěžest noci. Čas není stroj, v němž se přesýpá písek, ale žnec, který váže svůj snop.“
(5000, Citadela, přel. Věra Dvořáková, Praha 21984, str. 13.)
(Praha 32008, str. 12–13.)

Karl Jaspers (1946)

Očista nás osvobozuje. Chod věcí není v rukou žádného člověka, i když člověk může dojít nad všechny výpočty daleko ve způsobu, jak dirigovat svůj život. Protože trvá nejistota a možnost nového a většího neštěstí, protože z proměny ve vědomí viny nikterak přirozeně nevyplývá, že bychom měli být odměněni novým štěstím života, můžeme se očistou osvobodit jen v tom smyslu, že budeme připraveni na to, co přijde.
Čistá duše může žít v opravdovém napětí, které pochází z toho, co se chce tváří v tvář úplné záhubě v lidském světě neúnavně angažovat pro to, co je možné.
Díváme-li se na světové události, učiníme dobře, pomyslíme-li na Jeremiáše. Po zničení Jeruzaléma, po ztrátě státu a země, když byl donucen k odchodu a odveden posledními židovskými vystěhovalci do Egypta, musel potom ještě prožít, jak tito Židé obětovali bohyni Isis v naději, že jim pomůže více než Jahve. A když si jeho učedník Baruch zoufal, odpověděl mu: „Tak praví Jahve: Vpravdě, co jsem vystavěl, bořím, a co jsem zasadil, vytrhávám; a ty si pro sebe žádáš velikých věcí? Nežádej si jich!“ Co to znamená? Stačí, že existuje Bůh. Když vše mizí, Bůh jest; to je jediný pevný bod.
(7149, Otázka viny, př. Jiří Navrátil, Praha 1969, str. 88.)