Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Václav Černý (1977-86)

... Prapodivný stav: v nápravu jsem pro celou dobu svého života nedoufal, nejmenší myšlenku na trest jsem v sobě neživil, ale pocit jednoho práva jsem v sobě uhasit nedovedl, práva skromničkého a nebolestného, kterého jsem se však necítil schopen vzdát až do konce svých dnů, ani pro sebe ani pro jiné, bylo to právo opovržení. Právo opovrhovat podvodem a zradou, a také podvodem výmluv a lítosti. Právo kdykoliv plivnout do tváře ubožáka, který si ji sám první poplival svou nízkostí. Právo neskrývat se svým opovržením. Právo nebýt obtěžován tichošlápky známého domácího chovu, v nichž nepřetržitě šumí a navěky bude šumět limonáda pseudohumánní smířlivosti a evangelia zapomnění, zapomnění na hanbu! ó bože, na ponížení!, na zradu! Možná že stránky, které jsem zde napsal, představují uplatňování tohoto práva. Neboť jsem si vždy dovedl dobře představit národ silný a důstojný, ač netrestá. Ale ztrátu schopnosti opovrhovat bych pokládal za znak chorobnosti již nevyléčitelné, za důkaz, že je národ již rozložen v samé své mravní podstatě, že ztratil instinkt duševní sebezáchovy a štítivosti k zlu. Ač-li i to není iluze, iluze tentokrát zcela osobní, kterou mi diktuje moje povaha a moje nejvlastnější mravní ústrojenství: nikdy jsem nebyl kale schopen opravdu a trvale nenávidět; talent opovrhovat byl ve mně však nevyčerpatelný. Suď mne Bůh!
(Paměti III. 1945-1972, Atlantis, Brno 1992, str. 251.)

Antoine de Saint Exupéry (1948)

Ale teď jsem byl sám, sám odpovědný za celou svou minulost a beze svědka, který by mne viděl žít. Všechny ty činy, které jsem neuznal za vhodné vysvětlovat lidu, dovedl on, můj soused, pochopit, všechny ty vnitřní bouře, které jsem nepředváděl pohledům, dovedl on ve svém mlčení vytušit. Všechnu tu tíhu odpovědnosti, o které nikdo nevěděl – neboť bylo lepší, když ve mně viděli jen svrchovanou moc – dovedl on, můj soused, zvážit, ačkoli byl přitom povznesen nad soucit a přesahoval jej a myslel jinak než já. A nyní usnul v purpurovém písku, přehrnul přes sebe písek jako rubáš důstojný sebe, a nyní umlkl a zavřel oči nad svou sklizní a po tváři se mu začal rozlévat onen zádumčivý, Bohem prodchnutý úsměv v uspokojení nad tím, že snop je svázán.
(po smrti souseda-vládce)
(5000, Citadela, přel. Věra Dvořáková, Praha 21984, str. 83.)
(Praha 32008, str. 94.)

Antoine de Saint Exupéry (1948)

„ ... / Neboť tak jako o stromu, ani o člověku se nic nedozvíš, pokud ho rozložíš v jeho trvání a rozdělíš v jeho různosti. Strom není nejdříve semeno, pak stvol, pak pružný kmen a nakonec mrtvé dřevo. Máš-li ho poznat, nesmíš ho dělit. Strom je síla, která se pozvolna snoubí s nebem. A tak je to i s tebou, můj malý človíčku. Bůh ti dal život, dává ti růst, plní tě postupně touhami, smutky, radostmi, bolestmi, hněvem i odpuštěním, a pak tě navrací v sebe. Ty ale nejsi jednou školák, pak manžel, jednou dítě, pak stařec. Jsi ten, kdo tě naplňuje. A dokážeš-li pochopit, žes větví, která se houpe, jsouc pevně připoutána k palmě, pak ve svém pohybu okusíš věčnost. A všechno kolem tebe stane se věčným. Věčná bude zpívající studánka, jež napájela tvé předky, věčné bude světlo v očích tvé milé, až se na tebe usměje, věčná bude svěžest noci. Čas není stroj, v němž se přesýpá písek, ale žnec, který váže svůj snop.“
(5000, Citadela, přel. Věra Dvořáková, Praha 21984, str. 13.)
(Praha 32008, str. 12–13.)