Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Antoine de Saint Exupéry (1948)

Ale teď jsem byl sám, sám odpovědný za celou svou minulost a beze svědka, který by mne viděl žít. Všechny ty činy, které jsem neuznal za vhodné vysvětlovat lidu, dovedl on, můj soused, pochopit, všechny ty vnitřní bouře, které jsem nepředváděl pohledům, dovedl on ve svém mlčení vytušit. Všechnu tu tíhu odpovědnosti, o které nikdo nevěděl – neboť bylo lepší, když ve mně viděli jen svrchovanou moc – dovedl on, můj soused, zvážit, ačkoli byl přitom povznesen nad soucit a přesahoval jej a myslel jinak než já. A nyní usnul v purpurovém písku, přehrnul přes sebe písek jako rubáš důstojný sebe, a nyní umlkl a zavřel oči nad svou sklizní a po tváři se mu začal rozlévat onen zádumčivý, Bohem prodchnutý úsměv v uspokojení nad tím, že snop je svázán.
(po smrti souseda-vládce)
(5000, Citadela, přel. Věra Dvořáková, Praha 21984, str. 83.)
(Praha 32008, str. 94.)

Antoine de Saint Exupéry (1948)

„ ... / Neboť tak jako o stromu, ani o člověku se nic nedozvíš, pokud ho rozložíš v jeho trvání a rozdělíš v jeho různosti. Strom není nejdříve semeno, pak stvol, pak pružný kmen a nakonec mrtvé dřevo. Máš-li ho poznat, nesmíš ho dělit. Strom je síla, která se pozvolna snoubí s nebem. A tak je to i s tebou, můj malý človíčku. Bůh ti dal život, dává ti růst, plní tě postupně touhami, smutky, radostmi, bolestmi, hněvem i odpuštěním, a pak tě navrací v sebe. Ty ale nejsi jednou školák, pak manžel, jednou dítě, pak stařec. Jsi ten, kdo tě naplňuje. A dokážeš-li pochopit, žes větví, která se houpe, jsouc pevně připoutána k palmě, pak ve svém pohybu okusíš věčnost. A všechno kolem tebe stane se věčným. Věčná bude zpívající studánka, jež napájela tvé předky, věčné bude světlo v očích tvé milé, až se na tebe usměje, věčná bude svěžest noci. Čas není stroj, v němž se přesýpá písek, ale žnec, který váže svůj snop.“
(5000, Citadela, přel. Věra Dvořáková, Praha 21984, str. 13.)
(Praha 32008, str. 12–13.)

F. W. J. Schelling (1799)

Jako první vlastnost jsme do organismu vložili vzrušivost, aniž bychom tuto vlastnost zprvu mohli blíže vysvětlit. Jediné, co jsme mohli učinit, bylo, že jsme ji rozložili na dva protikladné činitele, organickou receptivitu a organickou činnost. Je nyní načase, abychom onu vlastnost převedli na skutečné přírodní příčiny, a jsme k tomu uschopněni tím, že jsme odvodili to, co patří k anorganické přírodě vůbec, kterou musí být organická příroda určena.
…
1. Podstata organismu spočívá ve vzrušivosti. To však znamená totéž co: organismus je svým vlastním objektem; (jenom potud, pokud je sám sobě zároveň subjektem a objektem, může organismus být tím nejpůvodnějším v přírodě, neboť přírodu jsme určili jako kauzalitu, která má sebe samu objektem – která se produkuje ze sebe samé).
Organismus konstituuje sebe sama. Ale konstituuje sama sebe (jako objekt) pouze náporem proti vnějšímu /194/ světu (který však tuto dvojitost udržuje a činí nemožným opětný pád do identity čili indiference). Kdyby vnější svět mohl určovat organismus bezprostředně jako subjekt, přestal by být vzrušitelný. Tedy pouze organismus jako objekt musí být určitelný vnějšími vlivy, organismu jakožto subjekt musí být těmto vlivům nedosažitelný.
(Náčrt soustavy přírodní filosofie, 1799, in: 6648, Výbor z díla – Rané spisy, Praha 1990, str. 193–94.)