Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Antoine de Saint Exupéry (1948)

Ale teď jsem byl sám, sám odpovědný za celou svou minulost a beze svědka, který by mne viděl žít. Všechny ty činy, které jsem neuznal za vhodné vysvětlovat lidu, dovedl on, můj soused, pochopit, všechny ty vnitřní bouře, které jsem nepředváděl pohledům, dovedl on ve svém mlčení vytušit. Všechnu tu tíhu odpovědnosti, o které nikdo nevěděl – neboť bylo lepší, když ve mně viděli jen svrchovanou moc – dovedl on, můj soused, zvážit, ačkoli byl přitom povznesen nad soucit a přesahoval jej a myslel jinak než já. A nyní usnul v purpurovém písku, přehrnul přes sebe písek jako rubáš důstojný sebe, a nyní umlkl a zavřel oči nad svou sklizní a po tváři se mu začal rozlévat onen zádumčivý, Bohem prodchnutý úsměv v uspokojení nad tím, že snop je svázán.
(po smrti souseda-vládce)
(5000, Citadela, přel. Věra Dvořáková, Praha 21984, str. 83.)
(Praha 32008, str. 94.)

Antoine de Saint Exupéry (1948)

„ ... / Neboť tak jako o stromu, ani o člověku se nic nedozvíš, pokud ho rozložíš v jeho trvání a rozdělíš v jeho různosti. Strom není nejdříve semeno, pak stvol, pak pružný kmen a nakonec mrtvé dřevo. Máš-li ho poznat, nesmíš ho dělit. Strom je síla, která se pozvolna snoubí s nebem. A tak je to i s tebou, můj malý človíčku. Bůh ti dal život, dává ti růst, plní tě postupně touhami, smutky, radostmi, bolestmi, hněvem i odpuštěním, a pak tě navrací v sebe. Ty ale nejsi jednou školák, pak manžel, jednou dítě, pak stařec. Jsi ten, kdo tě naplňuje. A dokážeš-li pochopit, žes větví, která se houpe, jsouc pevně připoutána k palmě, pak ve svém pohybu okusíš věčnost. A všechno kolem tebe stane se věčným. Věčná bude zpívající studánka, jež napájela tvé předky, věčné bude světlo v očích tvé milé, až se na tebe usměje, věčná bude svěžest noci. Čas není stroj, v němž se přesýpá písek, ale žnec, který váže svůj snop.“
(5000, Citadela, přel. Věra Dvořáková, Praha 21984, str. 13.)
(Praha 32008, str. 12–13.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Zbavíme-li reformační tezi o ospravedlnění z pouhé víry (sola fide) historických a také teologických konotací a nánosů, nemusí tato myšlenka ztratit své oprávnění. Můžeme ji především aplikovat na život sám, přesněji na živé bytosti: veškerý život je založen vírou a z víry, ovšem chápané v kosmologickém významu. Nejde tedy o ospravedlnění z nějaké „věřivosti“, tedy tak říkajíc z „marného spoléhání“ (eventuelně „opovážlivého spoléhání“). Sama teze tedy může mít dobrá anebo falešný smysl podle toho, jak chápeme samu „víru“. Jinou věcí je ovšem to „ospravedlnění“ samo. Co to vlastně znamená? Když se něco již stalo a mělo to jak své důsledky a následky (i vzdálenější), proč to má či může být (nebo nebýt) ospravedlňováno? Nespočívá takové eventuelní ospravedlnění prostě už v tom, že to vedlo k dobrým koncům? Pokud ano, jaký smysl může takové „ospravedlnění“ mít v případě, že nakonec k ničemu dobrému nevedlo? Nebo toho ospravedlnění je zapotřebí právě v těch případech, kdy k ničemu dobrému nedošlo, ale „mělo“ dojít? Znamená takové ospravedlnění něco jako potvrzení, že se udělalo něco „správně“, ale přesto to dopadlo špatně v důsledku nepříznivých okolností atd.? Jakou funkci by však v tom mohla mít právě „víra“? Vždyť potom by právě ona „víra“ musela být „ospravedlněna“, třebaže k ničemu dobrému nedošlo, případně došlo k nejhoršímu. Je-li možné ospravedlnění z víry, jak může potom být ospravedlněna sama víra?
(Písek, 110510-2.)