Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Mikuláš Kusánský (1401-1464)

Křesťan: Původní název pro Boha pochází od Theoro, vidím. Bůh je totiž pro nás něco takového jako vidění v oblasti barev. Barvu nezjistíš jinak než viděním, a proto, aby mohlo volně zachycovat barvy, nemá ústředí vidění samo žádnou barvu. Z hlediska oblasti barev je tedy vidění spíš nic než něco, protože oblast barev mimo svou oblast žádné bytí nezachycuje, a předpokládá tedy, že všechno, co je, je v jeho oblasti – a tam žádné vidění nenachází. Vidění, které existuje bez barev, je tedy v oblasti barev nepojmenovatelné, protože mu neodpovídá jméno žádné barvy. Vidění však dává každé barvě jméno, protože je rozlišuje. Veškeré pojmenování v oblasti barev tak závisí na vidění, přestože vidění – ačkoli dává všemu jméno – patří, jak jsme zjistili spíše jméno nic než něco. Bůh je tedy v takovém poměru ke všemu jako vidění k neviditelnému světu.
(De Deo abscondito, přel. Jan Sokol, ex: 5879, Pavel Floss, Mikuláš Kusánský, Praha 1977, s. 280.)

Barbara Day (2007)

Osmnáctého června 1977 se Stoppard vrátil do Československa poprvé od doby, co jej s rodinou opustil v roce 1938. Pro „disidenty“ to byla hluboce symbolická příležitost. O více než čtyři roky později, v srpnu 1981, filozof Ladislav Hejdánek informoval Alana Montefioreho a Catherine Audardovou z Nadace Jana Husa o tom, jaký druh návštěvy ze Západu by si přáli na „podzemní univerzitě“. Řekl jim, že „takového hosta nejvíce ocenili spisovatelé... Návštěva Toma Stopparda byla inspirací, která trvala ještě další dva roky.“ [pozn.: Alan Montefiore a Catherine Audard, zpráva o návštěvě Prahy v srpnu 1981, citována v Barbara Day, The Velvet Philosophers, Claridge Press, Londýn 1999.]
Když tom Stoppard dorazil do Prahy, prošel komplexní procedurou, aby se zbavil tajné policie, před Hradem přestoupil z jednoho auta do druhého a usadil se vedle tlumočníka Gerryho Turnera (A. G. Brain). (Turner se skromně domnívá, že byl pro tuto poctu vybrán, protože kanadský člen Plastic People Paul Wilson byl krátce předtím deportován.) Vydali se na výlet, který si účastníci pamatují jen nejasně. Setkal se s Ludvíkem Vaculíkem u něj ve Všenorech; aby si mohli svobodněji promluvit, vzal jej Vaculík do nádražního bufetu v Řevnicích. V jednu chvíli byl přítomen Petr Pithart a také Pavel Landovský (v „otlučeném bílém saabu“). Stoppard se „v levné ‚rybárně‘ poblíž Václavského náměstí“ setkal s Hejdánkem a také s Pavlem Kohoutem, Janem Vladislavem a Karolem Sidonem. Karel Bartošek jej doprovodil na poměrně neučesanou debatu a tiskovou konferenci ve stylové konstruktivistické vile. Podle Jana Patočky ml. Bartošek těsně předtím vzal Stopparda na bleskovou projížďku po horkých místech v Praze, ze které se Stoppard vrátil v lepší kondici než Bartošek. A především se poprvé a na mnoho let jedinkrát setkal s Václavem Havlem, který byl měsícem předtím propuštěn. Během následujících dvou měsíců Stoppard ze získaného materiálu utkal dlouhý článek publikovaný v New York Review of Books „Praha: příběh chartistů“. [pozn.: Tom Stoppard, „Prague: the Story of the Chartists, New York Review of Books, 4. srpna 1977] S téměř nepochopitelným vědomím toho, co znamená život v totalitním režimu, dal dohromady vše, co se dověděl o vzniku Charty, o Janu Patočkovi a o Plastic People, se svými vlastními zkušenostmi.
(Tom Stoppard a neoficiální kultura v Československu, in: RozRazil č. 6, 2007, str. .)

Ladislav Hejdánek (2008)

Navzdory tomu, že i matematikové zjistili, že je nejen nesnadné, ale v jistých ohledech nemožné přesně myslit (vymezit) a pracovat s „nulou“ a „nekonečnem“, v běžné mluvě se o „ničem“ mluví takřka neustále (s nekonečnem to je ovšem něco jiného). V běžném hovoru ovšem nikdy nemáme na mysli popření „všeho“, nýbrž pouze něčeho určitého („prošel jsem celý seznam, ale nic jsem nenašel“, míněno je „nic takového“, oč mi šlo, co jsem hledal). Staré, tradiční chápání „ničeho“ jako čehosi bezperspektivního („ex nihilo nihil“) v žádném smyslu nelze obhájit; jde o pouhý – byť tradiční – předsudek, takřka pověru. „Nic“ je podle této mylné představy bez pohybu a bez schopnosti pohybu, je samo o sobě neměnné, neaktivní a neproduktivní, „nic“ nemůže být původcem ničeho jiného, zůstává samo v sobě, a tím mimo čas (tj. nemá ani svůj „vnitřní“ čas, jako mají události apod.). Právě tváří v tvář problému „nicoty“ a jakéhosi absolutního, totálního „nic“, je třeba trvat na proměnlivosti a tedy přechodnosti všeho, s čím se můžeme v tomto světě, v tomto našem Vesmíru setkat, dokonce i světa (Vesmíru) samého. Zvnějšku hleděno se „nic“ resp. „nicota“ jeví jako něco labilního, trvale neudržitelného; přihlédneme-li blíže k samému problému, jeví se naopak „nic“ jako „zdroj“, jako cosi dynamického, podněcujícího až výbušného – tak trochu jako ARCHÉ starořeckých myslitelů. Ovšem je to ARCHÉ nejsoucí, nemůže být pochopena jako jsoucno, byť nejvyšší, ba ani základní. A právě tak nemůže být „jsoucí“ pochopeno jako „emanace nicoty“. „Nicota“ nemůže být chápána ani jako „subjekt“ (ten má vždy také předmětnou stránku), a přechod nicoty ve jsoucí nemůže být proto pochopen jako akce, jako aktivita. K celé historii pokusů křesťanské theologie o interpretaci aktu stvoření je zajisté třeba přihlíže, protože se tam objevilo mnnoho zajímavých myšlenek, ale prostě některé z těch pokusů akceptovat je nemožné – lze si z nich jen vybírat některé momenty, protože celá theologie je velmi zatížena „ontologizací“; vyhýbá se tomu leda důrazem na „jinakost“.
(Písek, 081203-1.)

Ladislav Hejdánek (2009)

Obvykle se má za to, že užití slova „nic“ slouží jen pro popření (popírání); popírání je původně prostředkem upřesnění, když něco pozitivně tvrdíme („klademe“). Užijeme-li slova „nic“, chceme tím to „pozitivní“ omezit na nejvyšší míru. To má svůj dobrý smysl tam, kde aspoň něco málo víme o okolnostech či souvislostech. Pokud ovšem chceme popírání rozšířit i na ty okolnosti, přestává to být „funkční“ pro jakékoli upřesňování, ale nutně se to obrací spíše k znepřesňování. To by nás už samo mělo varovat: vlastně přestáváme tomu popírání rozumět jako určitému popírání. Popřeme-li (popíráme-li) vše jakoby šmahem, dostáváme se nejen do nepřesností a nejasností, ale zejména do čehosi neurčitého. Odtud je zřejmé, že slova jako „nic“ nebo „nicota“ musíme podrobit zevrubnějšímu zkoumání: co jimi vlastně můžeme mínit? Je vůbec legitimní jich v tomto smyslu užívat? Jaký „pozitivní“ smysl může mít slovo „nicota“? Jaký je nebo může být jeho význam? Je myslitelné jím mínit „něco“, tj. něco aspoň trochu určitého? Můžeme náležitě ustavit pojem „nicoty“? A můžeme tento pojem uvést do logických souvislostí s dalšími pojmy (a pokusit se vymezit jeho „obsah“)? Můžeme se aspoň pokusit určit (vymezit) příslušný intencionální „model“ (ať už „intencionální předmět“ nebo „intencionální nepředmět“)?
(Písek, 090127-1.)

Jan Patočka (1975)

Někteří dnešní fenomenologové ukazují, že z Husserlova „transcendentálně-genetického hlediska“ se dá určit poslední podstata vědomí jen negativně, bytí vědomí je ve svém posledním jádře nic, protože veškerá předmětnost jako předmět jeho zkušenosti je jeho dílem, celou musí vykonávat samo. Poslední základ jeho vědomí není žádný objekt; co posléze umožňuje cogito, není žádné cogitatum; ocitáme se před ryzím, předmětně neurčitelným bytím.
(7584, Kacířské eseje ..., Praha 1990, str. 156.)