Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Zde najdete digitalizovanou podobu Hejdánkovy originální kartotéky. Její celkový objem čítá mnoho tisíc lístků. Zveřejňujeme je po částech, jak je zvládáme zpracovávat. V tuto chvíli máme zpracované to, co prof. Hejdánek sám vypracoval elektronicky. Zbývá ovšem mnoho práce na papírových kartičkách. Kromě Hejdánkových výpisků z četby obsahuje kartotéka také jeho vlastní myšlenkovou práci z posledních let, kterou nejde dohledat jinde.


<<  <   1 / 5   >    >>
záznamů: 22

Smrt (a zemřít)

Jean-Paul Sartre (1964)
Zemřít není všechno: je třeba zemřít včas. ...
(2617, Slova, přel. Dagmar Steinová, Ml. fronta, Praha 1965, str. 12.)
vznik lístku: duben 2011

Smrt (a trápení)

Ladislav Hejdánek (2008)
V apokryfní knize Moudrosti (Sapientia, kap. 3, 1-3) je pozoruhodně vyjádřeno něco, co sluší i dnes připomínat (upravím to trochu proti překladu kralických, ale bez nároku na větší filologickou přesnost atd.):
Spravedliví jsou v boží ruce, trápení se jich nedotkne. Nemoudrým se zdá, že umírají, a považují to za cosi zlého, a jejich odchod za zničení; ale oni jsou v pokoji.
Něco podobného najdeme i v Sokratových posledních slovech, že nikdo z přítomných, kteří se s ním přišli rozloučit, a ani on sám neví, kdo „jde k lepšímu“. – Dost ovšem záleží na správném výkladu. Pisatel uvedeného místa zřejmě byl už pod vlivem řeckého dualismu duše a těla, a zajisté také byl „nakažen“ myšlenkou nesmrtelnosti duše (v. 4). Tím už byla poněkud narušena ona stará (židovská) tradice, která duši spojovala s tělem (tj. chápala duši jako součást těla, a to se později promítlo do představy „obnovy“ obojího, tedy i těla, neboť i pro „duši“ platí, že je jen prachem a že se v prach obrátí, a to v oživení resp. „znovustvoření“ v důsledku příchodu Stvořitele, srv. Job ). Dále je důležité správně porozumět onomu „nedotkne“: to pochopitelně neznamená, že se každému trápení vyhnout, nýbrž že je to eventuelní trápení nemůže zasáhnou až do samého „jádra“ jejich „bytosti“. Dalo by se snad říci, že důstojnost člověka, o které se čas od času mluví v souvislosti s tzv. „přirozenými“ lidskými právy, je zakotvena právě v tom, co se vymyká FYSIS, a nejen to, co se FYSIS (tj. od narození až po smrt) přímo vůbec netýká, co je „mimo FYSIS“, vedle ní, tedy v „původním“ (knihovníkem Andronikem nezamýšleném a nejspíš ani netušeném) významu, totiž v jeho etymologickými kořeny nesených a vždy znovu obnovovaných konotacích, znamená slovo „metafyzický“. Lidská důstojnost není ničím obecným, charakterizujícím všechny lidi, nýbrž je to „metafyzická skutečnost“, která má naprosto individuální charakter, tj. nepřerušitelnou vazbu na jednotlivého člověka a ne jeho jedinečnost (která nemůže být nikdy založena FYSEI, tedy „od přírody“, od „narození“). A právě této jedinečnosti resp. tohoto jedinečného, individuálního, osobního „založení“ či „stvoření“ každého jedince se z bytostné jeho „nepředmětné povahy“ (nikoli tedy ve smyslu FYSIS) se žádná újma, žádné utrpení, žádná „muka“ nemohou dotknout, tj. nemohou je ničivě zasáhnout. Ničivě lze zasáhnout pouze FYSIS (oduševnělé tělo nebo tělem disponující duši), ale každý člověk ve své „bytostné“ (nepředmětné) založenosti či stvořenosti je a zůstává v rukou božích a tedy „v pokoji“ (ovšem: pokud se od tohoto svého původu neodtrhne – a dále viz Kierkegaard).
(Písek, 080411-1.)
vznik lístku: duben 2008

LvH a Tom Stoppard

Barbara Day (2007)
Osmnáctého června 1977 se Stoppard vrátil do Československa poprvé od doby, co jej s rodinou opustil v roce 1938. Pro „disidenty“ to byla hluboce symbolická příležitost. O více než čtyři roky později, v srpnu 1981, filozof Ladislav Hejdánek informoval Alana Montefioreho a Catherine Audardovou z Nadace Jana Husa o tom, jaký druh návštěvy ze Západu by si přáli na „podzemní univerzitě“. Řekl jim, že „takového hosta nejvíce ocenili spisovatelé... Návštěva Toma Stopparda byla inspirací, která trvala ještě další dva roky.“ [pozn.: Alan Montefiore a Catherine Audard, zpráva o návštěvě Prahy v srpnu 1981, citována v Barbara Day, The Velvet Philosophers, Claridge Press, Londýn 1999.]
Když tom Stoppard dorazil do Prahy, prošel komplexní procedurou, aby se zbavil tajné policie, před Hradem přestoupil z jednoho auta do druhého a usadil se vedle tlumočníka Gerryho Turnera (A. G. Brain). (Turner se skromně domnívá, že byl pro tuto poctu vybrán, protože kanadský člen Plastic People Paul Wilson byl krátce předtím deportován.) Vydali se na výlet, který si účastníci pamatují jen nejasně. Setkal se s Ludvíkem Vaculíkem u něj ve Všenorech; aby si mohli svobodněji promluvit, vzal jej Vaculík do nádražního bufetu v Řevnicích. V jednu chvíli byl přítomen Petr Pithart a také Pavel Landovský (v „otlučeném bílém saabu“). Stoppard se „v levné ‚rybárně‘ poblíž Václavského náměstí“ setkal s Hejdánkem a také s Pavlem Kohoutem, Janem Vladislavem a Karolem Sidonem. Karel Bartošek jej doprovodil na poměrně neučesanou debatu a tiskovou konferenci ve stylové konstruktivistické vile. Podle Jana Patočky ml. Bartošek těsně předtím vzal Stopparda na bleskovou projížďku po horkých místech v Praze, ze které se Stoppard vrátil v lepší kondici než Bartošek. A především se poprvé a na mnoho let jedinkrát setkal s Václavem Havlem, který byl měsícem předtím propuštěn. Během následujících dvou měsíců Stoppard ze získaného materiálu utkal dlouhý článek publikovaný v New York Review of Books „Praha: příběh chartistů“. [pozn.: Tom Stoppard, „Prague: the Story of the Chartists, New York Review of Books, 4. srpna 1977] S téměř nepochopitelným vědomím toho, co znamená život v totalitním režimu, dal dohromady vše, co se dověděl o vzniku Charty, o Janu Patočkovi a o Plastic People, se svými vlastními zkušenostmi.
(Tom Stoppard a neoficiální kultura v Československu, in: RozRazil č. 6, 2007, str. .)
vznik lístku: červenec 2007

Život a smrt | Smrt a život

Ladislav Hejdánek (2007)
Jak lze porozumět smyslu života, když víme o jeho smrtelnosti? Je smrt zpochybněním života? Ricoeur ve svých rozhovorech (7939, s. 125) uvádí, že „se nechtěl nechat rozdrtit problémem smrti“, že „chtěl ... potvrdit oprávněnost tématu zrození“ (po smrti svého syna a krátce na to po smrti přítele Mircey Eliada). (Stojí mimochodem za pozornost, že tu Ricoeur mluví ne o zrození a smrti, ale o problému smrti a o tématu zrození; ale snad to není třeba přetěžovat.) Je smrti vskutku něčím, co bytostně ohrožuje oprávněnost a smysl zrození a života? Nikdy jsem to tak necítil; zajisté, smrt blízkého člověka je velká ztráta – pro nás, neboť to jsme my, kdo ztrácíme příbuzného nebo přítele či dobrého známého. A nepochybně je smrt ničivá tam, kde končí mladý život, který ještě ani neměl čas se rozvinout; taková smrt je zásahem takříkajíc neorganickým, nelogickým, zkrátka zásahem „proti“ životu samému. Ale to přece neplatí o každé smrti, a zejména to neplatí o tom, jak je smrt bytostně spjata s životem. Život je smrtelný; představa nesmrtelnosti (byť připisované bohům) je falešná, scestná. Smysl života je přece v jeho konečnosti a tím jedinečnosti a neopakovatelnosti. Ničí život není a nemůže být totožný s kterýmkoli život jiným; a podmínkou této svéráznosti, svébytnosti a jedinečnosti každého života je právě to, že má vymezenou lhůtu, po níž končí. Smrt, která zasáhne do průběhu života ještě předtím, než tato lhůta vyprší, je – jak říkáme – „nepřirozená“, je násilná, protože přerušuje život předčasně – a proto není jeho závěrem, jeho vyústěním nebo spíše dokončením. To vše je jen dokladem nebo průvodním znakem toho, že život není jen k tomu, aby byl prožíván, nýbrž aby se nějak podílel na něčem, co jednotlivý život přesahuje. A podílet se na něčem takovém samozřejmě zahrnuje to, že se spolupodílí, tj. že se na tom podílejí i jiné, neméně jedinečné životy. To, co platí o myšlení, totiž že se vyznačuje intencionalitou, tj. že každá myšlenka jakožto akt se vztahuje k něčemu myšlenému, co není součástí tohoto aktu, to přece platí o každé události, o každém vnitřně sjednoceném dění, a tedy také o každém životě, o každém „výkonu bytí“: ten výkon k něčemu směřuje, ale to, k čemu směřuje, není jeho součástí. Proto také konec žádného výkonu, žádného aktu, nesmí být ztotožňován s jeho koncem: každý akt má počátek a konec, ale jeho cílem není skončit, nýbrž něčeho dosáhnout, tj. něčeho, co nekončí zároveň s koncem tohoto aktu samého. Proto ani cílem života není zemřít, i když smrt nepochybně koncem života je. Mezi koncem a cílem je obrovský rozdíl, který býval často přehlížen nebo zanedbáván. I když na tom má svůj podíl odpovědnosti řecké myšlení a zejména řecký jazyk (TÉLOS znamenal přece obojí), Řekové dobře věděli, že smrt není vrcholem života – tím pro ně byla AKMÉ. Ale je nepochybné, že to byli Řekové, kteří pochybovali o životě, který je smrtelný, a smysl života viděli nejvíc naplněný v životě nesmrtelném, v nesmrtelnosti.
(Písek, 070907-5.)
vznik lístku: září 2007

Smrt a poezie

Naděžda Mandelštamová (1970-72)
Mandelštam, člověk krajně emocionální, si vždycky jasně uvědomoval smrt – ta jako by byla vždy součástí jeho života. Není na tom nic divného – poezie je v ještě větší míře než filosofie přípravou na smrt. Jedině takto pojatá smrt do sebe zahrnuje veškerou plnost života, jeho podstatu a skutečné naplnění. Smrt je korunou života. Dnes, na sklonku svých let, jsem pochopila, že smrt znamená triumf, jak mi kdysi řekl Mandelštam. Dřív jsem ji brala jako vysvobození. ...
Na světě zbylo příliš málo lidí schopných pochopit myšlenku triumfu smrti. Všech se zmocnil tak zuřivý strach z konce, že ztrácejí dokonce i lásku k životu a věří jenom medicíně a gerontologům.
(7200, Dvě knihy vzpomínek, Brno 1996, str. 390.)
vznik lístku: červenec 2007