Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Božena Komárková (1952)

Pojem přirozeného práva srostl s evropskou civilizací již od doby antiky a teprve vlivem empirické vědy byl v minulém století z různých stran zproblematizován natolik, že v evropské právní vědě přestal platit. Ale v lidské psychologii se udržuje nadále a v současné době, kdy tolik právních skutečností bere za své, má naopak tendenci být pro mnohé lidi zárukou jistoty dávno vydržených a nyní ohrožených pozic a být nadto zárukou řádu vůbec.
Neboť přirozenému právu se od pradávna připisovala ta výborná základní vlastnost, že je produktem čistého rozumu. Proto jsou jeho pravdy tak evidentní jako pravdy matematické. Řád, který vychází z přirozeně právních zásad, je proto jedině platný a je poslední odvolací instancí ode všeho, co by jeho zásadám odporovalo. Apriorita přirozeného práva je ovšem iluzí. Ve skutečnosti se v něm vždycky jako evidentní promítaly sociální skutečnosti, které byly v té době vybaveny nejširším sociálním konsensem, nebo sociální postuláty, k nimž se dobové potřeby počaly obracet. … Proto také všechny přirozeně právní teorie sdílejí týž osud. Jejich výsledkem byl vždy týž reflex dané sociální skutečnosti, na niž autor reagoval kladně či záporně, podle toho, kam ho vědomě či nevědomě vedla jeho osobní pozice. Proto se dokázaly všechny právní materie, navzájem si zcela odporující: otroctví i lidská rovnost, individuální vlastnictví i komunismus, monarchie i demokracie.
Jediné, co zůstalo všem těmto teoriím společné, je řada formálních pojmů, které jsou nějakým způsobem reflexí práva vůbec. Je to především představa řádu, který „má být“, což znamená, že jeho platnost pochází z vyšší roviny než prosté lidské chtění, a proto toto chtění zavazuje. Tak je přirozené právo vždy derivátem nějaké metafyziky, jejím promítnutím do sociálních /16/ vztahů. Sociální skutečnost je v něm vždycky reflektována skutečností nadsociální, filtrem nějaké teorie, v jejímž zorném úhlu se sociální řád jeví jako část kosmického celku a musí proto odpovídat jeho zákonitým principům. Řádovost a zákonitost je totéž. Je to norma, pod kterou má být jak sociální, tak individuální život žit. Splnění této podmínky se nazývá spravedlnost. Je to další pojem od pojmu řádu a práva neoddělitelný a odrážející jej v tom smyslu, že co „má být“ je splněno. Neboť v lidské psychologii je právo jen tehdy právem, je-li spravedlivé. A naopak všude, kde je právo, je i řád, a to z toho důvodu, že je tam spravedlnost. Pojem nespravedlivého práva je pro lidskou mysl kontradikcí. Každá nespravedlnost právo jako takové odmítá. Obojí má současně i přídech stability a neotřesitelnosti. …
(Přirozené právo a křesťanství, in: 7487, Sekularizovaný svět a evangelium, Konfrontace, Curych 1981, str. 15-16.)

Božena Komárková (1981)

… Zázemím tolerance není lhostejnost vůči pravdě, jak dokazovali různí teoretikové sekulárního křídla osvícenství. Lhostejnost stejně jako dogmatismus legitimují v poslední instance jenom bezohledný boj z pozice silnějšího. Zázemí skutečné tolerance je víra v bezbrannou pravdu, která nevede k panování nad lidmi, ale k jejich svobodě. Je výrazem humanismu založeného na víře v duchovní statky.
(Tolerance jako podmínka života, in: týž název, Heršpice 1999, str. 22.)

Lucius Annaeus Seneca (-5 - +65)

Epistula LXXVIII.
Toto contra ille pugnet animo; vincetur, si cesserit, vincet, si se contra dolorem suum intenderit. Nunc hoc plerique faciunt, adtrahunt in se ruinam, cui obstandum est. Istud quod premit, quod inpendet, quod urget, si subducere te coeperis, sequetur et gravius incumbet; si contra steteris et obniti volueris, repelletur. …
[Let such a man fight against them with all his might: if he once gives way, he will be vanquished; but if he strives against his sufferings, he will conquer. As it is, however, what most men do is to drag down upon their own heads a falling ruin which they ought to try to support. If you begin to withdraw your support from that which thrusts toward you and totters and is ready to plunge, it will follow you and lean more heavily upon you; but if you hold your ground and make up your mind to push against it, it will be forced back. …]
(…., Ad Lucilium Epistulae morales, London 1970, p. 190 / 191.)

Božena Komárková (1942)

Hledívala jsem tak doma k lesům za Svratkou, slunce, které tam po čtvrté hodině zapadalo, bylo plné stesku a naděje zároveň, a všecko bylo plné krásy. Dnes, když jsem v poledne otevřela okno a slyšela zvony (bude jich teď znít málo, velmi málo!), vzpomněla jsem intenzívně na Vanovice, když jsem za podobných zvuků stoupala od Paroulků k faře na oběd. Do pokoje tam vysokými okny svítilo totéž nízké zimní slunce na tu aristokratickou hlavu naproti mně. Je toho tolik, co se nemůže vrátit, a co člověka bolí, že se vrátit nemůže! A člověk by se tak rád vrátil do života a tak rád by smazal všecku bolest nebo trpkost, kterou způsobil a dával lidem jenom s pokorou v srdci samé dobré věci jako jediné, co se dává samozřejmě a rádo. Proč už nežijí ti lidé, kterým dlužíme nejvíce? Úcta, láska, sebezapření, pokora, služba, to jsou věci, ze kterých se má skládat život. Dovedu někdy vrátit lidem, co mi dali?
(Vratislavský deník, 4.1.1942, in: 7680, Lidská práva, Heršpice 1997, s. 21.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Život (živoucnost) neznáme jinak než v podobě jednotlivých, individuálních organismů („ústrojenců“) a jejich aktivit (jakož i rezultátů takových aktivit). Život tedy známe jako organizovanou, v jisté nezbytné míře sjednocenou soustavu výkonů řady aktivit, jejímž výsledným výkonem je organismus jako vnitřně sjednocená událost, mající svůj počátek a konec. Prakticky každá živá bytost je nějak vázána na své okolí (prostředí, osvětí); tuto vázanost označujeme jako soubor podmínek nebo předpokladů. Samy podmínky ani předpoklady však nemohou (nejsou schopny) vznik ani život živé bytosti vyvolat ani plně zabezpečit. Některé organismy jsou s to svým životem (a jeho produkty) vyvolávat ve svém okolí jisté trvalejší nebo méně trvalé změny, které jsou pro ně (eventuelně pro jiné organismy) vhodnější než ty původní, tj. usnadňovat život sobě (svým dalším generacím) nebo i jiným živým bytostem. Tak se mohou ustavovat jakési oblasti pro život toho či onoho druhu vhodnější (někdy ovšem i méně vhodné až nevhodné); v takovém (pozitivním) případě mluvíme o vznikání jakýchsi zvláštních biotopů, eventuelně celých biocenóz; někdy dokonce mluvíme o tom, že se na naší planetě vytvořila jakási vrstva, relativně více či méně vhodná k životu nejen ve smyslu přírodně daných podmínek a předpokladů, nýbrž už proti původním přírodním podmínkám pozměněné a dalšímu životu a jeho vývoji prospěšnější, dokonce ten vývoj teprve umožňující atd., a pak mluvíme o biosféře. Ani biotop, ani biocenóza, a už vůbec biosféra samy nejsou v pravém slova smyslu živé, tj. nejsou to organismy, živé bytosti. I když tam nepochybně najdeme celou řadu nejrůznějších fenoménů, dokládajících život a jeho produkty, jeden rys pro živé bytosti charakteristický u nich chybí, totiž právě jejich vnitřní integrovanosti, sjednocenost, které se nikterak aktivně neúčastní žádný vnější vliv, ale naopak každý takové vnější vliv je jen okolností, předpokladem či podmínkou života plného, tj. života pravé živé bytosti, která navzdory vší podmíněnosti vhodnými okolnostmi zůstává od těchto okolností vždycky nějak oddělena, z nich vydělena, a to jakousi „hranicí“, kterou si sama aktivně buduje a udržuje. (V tomto smyslu třeba není možno virus resp. molekulu, fungující jako virus, považovat za něco vskutku „živého“.)
(Písek, 080718-2.)