Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Božena Komárková (1952)

… Věcné vztahy jsou vždy vyjádřeny nějakou formou vlastnických poměrů. Dlouhá staletí se tak dálo zásadou soukromovlastnickou, v současné době kolektivistickou. Věcné vztahy jsou snadněji racionalizovatelné a řádově zvládnutelné než vztahy mezi lidmi. Jsou také druhotné, neboť zůstávají v kategorii prostředků pro lidské cíle. Proto zkušebním kamenem každého řádu není organizace poměrů věcných, ale lidských. Neboť žádný řád není s to v sebe člověka cele uzavřít. Ačkoli jej omezuje a plní řádovou funkci právě tím, že na daném omezení trvá, není v jeho moci a nemůže být také jeho cílem vyjádřit člověka řádově beze zbytku. Proto je otázka řádu zároveň otázkou lidské svobody. Je to otázka pro křesťany. Svoboda není „institucí“ přirozeného práva. Nepřichází do právních řádů shora, aby v nich byla reflexem věčných platónských idejí, které existují nezávisle na člověku. Svobody je mezi lidmi a odtud i v jejich právních řádech tolik, kolik je jí v lidském svědomí, probuzeném slyšením božího slova. Není pro ni jiné záruky, než že proniká do společnosti zdola věrností těch, kdo jsou svobodni, poněvadž jsou poslušni Bohu.
Je omyl domnívat se, že přirozené právo zaručovalo platnost práv lidských. Tato práva mohla mít vždy svou platnost jen jako součást právního řádu. Jejich nejistota v současné právní skutečnosti je jen úměrná hloubce převratu, kterým jsme prošli. Otázka lidské svobody však může být v novém právu zodpovězena stejně málo jako v řádech jiných. Lidská svoboda, překračující každý řád svou vlastní dimenzí, není řešitelná z dimenze řádu právního. Křesťan ji pochopí jen ve světle božího řádu, který zjevil Ježíš Kristus. Je to ochota k oběti. Jen v ní se otvírá tajemství lidské svobody a její regenerace také v laických řádech.
(Přirozené právo a křesťanství, in: 7487, Sekularizovaný svět a evangelium, Konfrontace, Curych 1981, str. 21.)

Božena Komárková (1952)

Západní teologii se někdy vytýká, že je příliš zatížena právnickým myšlením a vysvětluje se to dědictvím římského práva, jehož pozice byla ve středověké církvi tak silná. Ale důvody jsou jiné. Celou historii hříchu nelze interpretovat jinak než právnickým pojmoslovím, a to proto, že právo je řádem bytostí, které mají svobodnou vůli. Právnické pojmy ve výkladu o spasen nevnesla systematická teologie, ale nalezla je přímo v biblických textech: smlouva lidu božího, její porušení ze strany člověka, boží soud a trest, který zvláštním paradoxem postihuje Syna božího jako zástupnou oběť, dále spravedlnost takto naplněná, což je zároveň obnova řádu mezi Bohem a člověkem. Všechny tyto představy, pochopitelné jenom ze světa právní skutečnosti, jsou jedině schopny učinit pochopitelným úhrn vztahu mezi člověkem a Bohem. Nejsou to jediné právní pojmy, jimiž se od počátku, od starozákonních textů, v bibli operuje. Sám pojem evangelia ve smyslu amnestie, smazání dluhu ve významu odpuštění hříchů, všechny vyjádření poměru mezi člověkem a Bohem /19/ jako totální závislosti ve smyslu absolutní vlastnické dispozice, prostě každý vztah mezi nimi je přímo v bibli vyjádřen poměrem právním. Neboť v době vzniku biblických knih je i otcovství a synovství přesným právním poměrem, i když tuto kategorii přesahuje. Jen boží láska, která je centrálním tématem celé bible, převyšuje všechny kategorie. Ale lidskému pochopení se může přiblížit jen na dialektickém pozadí spravedlnosti.
(Přirozené právo a křesťanství, in: 7487, Sekularizovaný svět a evangelium, Konfrontace, Curych 1981, str. 18-19.)

Božena Komárková (1957)

Být člověkem znamená ptát se po pravdě. Vědomí, že život má určitou míru, podle které má být žit, patří k prapodstatě lidství. Žádný život nemůže být žit bez rozlišování dobra a zla. Život se vždy řídí podle zákona. Přijímá-li člověk život jako službu,, nachází teprve životní rovnováhu, životní radost. Tam, kde z lidského života zmizela otázka po pravdě, nejde o neuvědomělý život na úrovni zvířete, ale o život zvrácený, život pod úrovní zvířete. Člověk nežije nikdy nevinně, mimo dobro a zlo. Pokusí-li se být mravně neutrální, dochází nejen k rozkladu jeho lidství morálního, ale i fyzického. Protože člověk nemůže žíti jinak než s touto otázkou po pravdě, není možné, aby zůstával sám svůj. Pak se rozkládá nejen on sám jako individuum, ale také lidská společnost. Toto všecko spolu souvisí docela bezprostředně.
(Lidství v poznané pravdě, in: Přátelství mnohých, Heršpice 1997, str. 81.)

Božena Komárková (1948)

Otázku, jak pravda vítězí, předchází otázka jiná, podstatně charakterizující dobu, ve které žijeme. Je to Pilátova otázka po pravdě samé: Co jest pravda? V naší době nabylo toto slovo příliš silné politické příchuti, příliš zájmového a propagačního charakteru, takže jeho pravý smysl nám skoro zmizel. Je proto nutno nejprve očistit a vrátit mu jeho význam, jak je dán již podstatou našeho jazyka.
Pravda svým obsahem v naší řeči znamená to, co je pravé, správné a co je proto pravidlem, měřítkem všeho, co má býti. Pravda už prostým svým významem pravosti má význam něčeho absolutního, co jest jakoby první, nejvyšší realitou a normou, co jest smyslem a cílem všeho ostatního. Je obsaženo v samém pojmu slova pravdy, že jest jediná a že jest nad člověkem a člověk se jí vzdává, podrobuje a měří jí svůj život. Je něco objektivního samo o sobě jsoucího a lidský život je tím reálnější, čím je pravdivější, čím důsledněji se pravdě podrobuje. Ale tento původní, etický význam slova pravda, ztotožňující se ve všech slovanských jazycích s pravidlem pro život, s právem a zákonem, který chce být absolutní, se v naší době ztratil. …
(Jak vítězí pravda, in: Přátelství mnohých, Heršpice 1997, str. 33.)

Božena Komárková (1942)

Hledívala jsem tak doma k lesům za Svratkou, slunce, které tam po čtvrté hodině zapadalo, bylo plné stesku a naděje zároveň, a všecko bylo plné krásy. Dnes, když jsem v poledne otevřela okno a slyšela zvony (bude jich teď znít málo, velmi málo!), vzpomněla jsem intenzívně na Vanovice, když jsem za podobných zvuků stoupala od Paroulků k faře na oběd. Do pokoje tam vysokými okny svítilo totéž nízké zimní slunce na tu aristokratickou hlavu naproti mně. Je toho tolik, co se nemůže vrátit, a co člověka bolí, že se vrátit nemůže! A člověk by se tak rád vrátil do života a tak rád by smazal všecku bolest nebo trpkost, kterou způsobil a dával lidem jenom s pokorou v srdci samé dobré věci jako jediné, co se dává samozřejmě a rádo. Proč už nežijí ti lidé, kterým dlužíme nejvíce? Úcta, láska, sebezapření, pokora, služba, to jsou věci, ze kterých se má skládat život. Dovedu někdy vrátit lidem, co mi dali?
(Vratislavský deník, 4.1.1942, in: 7680, Lidská práva, Heršpice 1997, s. 21.)