Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2011)

Etika se samou svou bytostnou povahou nemůže omezovat na to, co je pouze „dáno“ a co může být jen konstatováno jako fakticita (Němci říkají „Sittlichkeitstatsache“), a to ani v tom případě, když se myšlenkově vztahuje k tzv. mravnímu jednání (když se takovým jednáním zabývá, když je popisuje a chce mu rozumět), ale musí nutně sama (tj. etik, filosof jako osoba) k tomu, čím nebo kým se zabývá, zaujímat svůj vlastní postoj, musí to, co tématizuje, zároveň hodnotit. To hodnocení není tedy něčím druhotným dodatečným, nýbrž je to nutnou součástí přístupu a poznávání toho tematizovaného. K etice, tj. k přístupu etiky a konkrétně filosofa-etika, nezbytně náleží mravní perspektiva, která nemůže být nacházena jen v tom, co je tematizováno, ale je předpokladem samého přístupu k mravním aspektům čehokoli, čím se etik zabývá. Omezíme-li se nyní na to, co se obvykle chápe jako „předmět“ či „tématický obor“ etiky, totiž na tzv. mravní principy nebo mravní normy či hodnoty, je první předpokladem ne snad mravnost přistupujícího, ale jistě jeho vnímavost k mravním problémům a mravní problematice, a jeho základní respekt k tomu, co – podle Rádla řečeno – „býti má“. Člověk, který nemá náležitý „smysl“ pro mravní stránku života, je na tom jako hudebník, který má nedobrý sluch: prostě nemůže rozhodovat o hudbě a jejích kvalitách.
(Písek, 111019-2.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Mezi tím, co je „správné“ či „v pořádku“ v právním smyslu (Kant říká „juridisch“, česky asi nemáme vhodné slovo), a tím, co je „mravné“, tj. mravně správné, je bytostný rozdíl, ale nemá to být rozdíl „věcný“, tj. to, co je „legální“, nemusí sice být ještě mravné (mravně správné), ale rozhodně by nemělo být „nemravné“, nemělo by být s mravností či etikou v rozporu. Ovšem sama tato formulace není zcela vyhovující, neboť by z toho bylo možno vyvodit, že právo může a snad dokonce má intervenovat (zasahovat) také tam, kde je mravní hledisko nedůležité nebo dokonce „nevěcné“, nepřípadné.
(Písek, 111019-3.)

Ladislav Hejdánek (2011)

J.B.Kozák kdysi dávno při zmínce o Jeremy Benthamovi provedl rozlišení: Bentham se prý má brát „spíše jako sociální politik, nežli etický teoretik“ (5680, V boji ..., str. 42). Slovo politika je – zejména dnes – příliš víceznačné; sám bych mluvil raději o „sociální technologii“ (či „technice“); k tomu nepochybně vede tzv. utilitarismus. Každá technika vyžaduje zachovávání určitých pravidel; sociální technika tedy vyžaduje zachování určitých zásad, neboť jejich nedodržení by mohlo ohrozit příslušný cíl, jehož se má dosáhnout. Tak např. když se lékař má rozhodnout, zda má ještě uměle udržovat pacienta při životě, záleží na tom, co je cílem: jde o udržení při životě za každou cenu – anebo je cílem nikoli jakýkoli, nýbrž důstojný život pacientův? Etické otázky se před něho staví teprve tehdy, když má stanovit, o jaký cíl jde, nikoli, když se má určit, jak toho cíle dosáhnout. Etickým problémem není, jakých prostředků má lékař použít k prodloužení života pacienta, neboť nepochybně má užít všech, které mu jsou dostupné (eventuelně které jsou dostupné jiným lékařům v dané době), ale takovým problémem je, kdy a zda vůbec má některý z těch prostředků odstavit, tj. rozhodnout, že další umělé prodlužování přežívání (třeba v bezvědomí) už „nemá smysl“. A něčím podobným je rozhodnutí nějaké vlády, že nebude zachraňovat třeba nějakou banku před krachem – to také ještě zdaleka není žádný etický problém, nýbrž problém technický či technologický, např. ekonomický apod. A právě proto nejde o etický problém, nýbrž o posouzení, co přinese větší škody pro společnost, eventuelně určitou část či vrstvu společnosti atd. Teprve poté, co hlubší analýza ukáže, jaké otázky jsou skryty za touto „sociální“ či „politickou“ kalkulací, je možno zkoumat etický aspekt celé záležitosti, který ovšem v takovým případech bývá bohužel skryt nebo přímo zakrýván. Tomu ovšem nelze rozumět tak, že technické nebo technologické problémy musí být řešeny přednostně, zatímco ohledy mravní musí přicházet až v druhé řadě. Jde spíš o to, že etická „normy“ nelze vytrhovat z konkrétních a aktuálních okolností, nelze je aplikovat nesituačně a na situaci nezávisle. Co je však důležité: na etické problémy se však nikdy nesmí zapomínat !
(Písek, 110827-2.)

Božena Komárková (1942)

Prší již několik dní. Z ordinace, kam chodím ozařovat svou hnisavou rýmu, vidím za prádelnou několik stromů. Jeden z nich je bříza, křehce a měkce nadýchnutá mladou zelení a vítr ji ohýbá ve vláčném rytmu. Je to krásné. Už třetí rok jsem neviděla strom ohnutý ve větru. Vedle je kaštan, s vehemencí rozvíjející své listy do husté koruny v nedočkavé a prudké touze po životě co nejhutnějším. A za mladou krásou těch stromů se zase černají vězeňské zdi. Také kus nebe je vidět nade stromy. Těžká, teplá mračna, od nichž se odráží zeleň ještě zelenější a na chvíli to všecko ozářilo slunce.
Jak unesu všecku krásu na světě, až se do něho vrátím? Jak unesu svůj život? Bude to lepší život? Bude v něm více skromnosti a ohledu k ostatním lidem?
Nemyslím v první řadě na lidi v představě návratu. Myslím na vonící zemi a mladou zeleň na pozadí těžkých teplých mračen, život nedočkavě a dychtivě zářící a ptačí píseň se vším steskem touhy, pro kterou tato zem nepřinese naplnění. Na všecku tu krásu, v níž by chtěl člověk utonout v zapomnění a ztotožnění, a z níž mu přece srdce jenom svírá stesk po něčem jiném, čeho je jenom symbolem a ne naplněním. Ta křehká krása mladých bříz, ona zvoucí dálka za Předklášteřím, k níž jsem hledívala ze Sekery, mlčelivé olše tonoucí v parách mezi Oslavou a Jihlavkou, za nimiž klesalo slunce do tichých lesů, černé borovice na pozadí mrazivého nebe tam nahoře nad Čregovem, jeřáb ohnutý v podzimním větru na stráni za Opatovicemi, bronzová mračná západu, /38/ kreslící apokalyptické obrazy, to všecko je jen slibem nevyslovitelného a nepředstavitelného a přece tolik žádaného!
A přece! V tom kraji, kde mlčí tiché olše v modravých parách, k nimž jsem ve svých představách vždy promítala stejně mlčící postavu vozataje lidu Páně, procházející stezkami těchto olšových hájů na pomezí všech tří řek, ve městě, kde tento muž vyryl vyznání, že země jest vyhnanství a vlastí nebe a svůj věčný smysl má jen láska k Bohu, člověk přece vztahuje své žádající ruce, aby přijal pozemské! –
(Vratislavský deník, 16.5.1942, in: 7680, Lidská práva, Heršpice 1997, s. 37-8.)