LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Božena Komárková (1942)

Hledívala jsem tak doma k lesům za Svratkou, slunce, které tam po čtvrté hodině zapadalo, bylo plné stesku a naděje zároveň, a všecko bylo plné krásy. Dnes, když jsem v poledne otevřela okno a slyšela zvony (bude jich teď znít málo, velmi málo!), vzpomněla jsem intenzívně na Vanovice, když jsem za podobných zvuků stoupala od Paroulků k faře na oběd. Do pokoje tam vysokými okny svítilo totéž nízké zimní slunce na tu aristokratickou hlavu naproti mně. Je toho tolik, co se nemůže vrátit, a co člověka bolí, že se vrátit nemůže! A člověk by se tak rád vrátil do života a tak rád by smazal všecku bolest nebo trpkost, kterou způsobil a dával lidem jenom s pokorou v srdci samé dobré věci jako jediné, co se dává samozřejmě a rádo. Proč už nežijí ti lidé, kterým dlužíme nejvíce? Úcta, láska, sebezapření, pokora, služba, to jsou věci, ze kterých se má skládat život. Dovedu někdy vrátit lidem, co mi dali?
(Vratislavský deník, 4.1.1942, in: 7680, Lidská práva, Heršpice 1997, s. 21.)

Ladislav Hejdánek (2006)

„Procesem“ rozumíme kontinuitní změnu [na rozdíl od diskontinuitní změny, kterou můžeme charakterizovat jako „vynoření“ něčeho nového (dosud nebylého) nebo „zmizení“ něčeho starého (bylého), i když „kontext“ zůstává jakoby nezměněn]. Událost je nejčastěji (pokud nejde o nejnižší úrovně událostného dění) svým počátkem a posléze koncem diskontinuitní změnou, ale ve svém „fyzickém“ uskutečnění zčásti kontinuální změnou, jejíž všechny fáze jsou jednak „niterně“ (vnitřně) integrovány, a to událostí samou, jednak usnadněny různými setrvačnostmi (což jsou ovšem jen relativně pomalé proměny převážně cyklického charakteru, tj. speciální proměny super-událostné, nebo neudálostné proměny hromad nebo souborů, ovšem na nižší úrovni původně událostného rázu). Vzato pouze fenomenálně jakoby spočívá kontinuita procesu pouze v setrvačnosti jeho nižších složek (nikoli ovšem těch nejnižších!), ale to je mylný pohled (a výklad), zaviněný tradiční tendencí k zpředmětňujícímu myšlení (klasickou formuli vyslovil již Aristoteles: změna je možná jen na pevném substrátu). Ve skutečnosti ryzí setrvačnosti v tomto světě vůbec neexistují, ale jsou vždy výsledkem nemalého úsilí, které musíme předpokládat na všech úrovních, ale zejména třeba na úrovni subatomových částic (především tu jde o nejpozoruhodnější částici, totiž proton). „Pravá“ kontinuita musí být zajišťována aktivně, a to i tenkrát, když se výsledek jeví jako „pouhá“ setrvačnost. Tak třeba pád sněhové laviny nebo sesuv kamenné ssutě se jeví jako vyvolaný gravitací a uvolněním některých „zábran“, ale pod tímto povrchem najde pozorný fyzik (pochopitelně „nového“ typu) spoustu „aktivit“ na velmi nízkých úrovních – molekulární, atomové a subatomové.
(Praha, 061221-2.)

Wikipedie ()

Pokud dovedeme průběh procesu předvídat, říkáme, že je zákonitý; v opačném případě že je náhodný (stochastický).
1. Zákonité procesy jsou buď:
Deterministické, to jest takové, že každý následující stav nutně vyplývá z předchozího. Na základě této znalosti o příčinách můžeme takové procesy ve větší nebo menší míře nejen předvídat, ale i ovlivňovat. O takové příčinné (kauzální) vysvětlení přírodních změn a procesů se snaží experimentální vědy a na něm pak mohou být založeny různé technologie. Sem patří například a) procesy chemické, b) procesy mechanické, c) procesy výpočetní v počítačích a podobně.
Plánované, kde v každém kroku cíleně uplatňujeme takové prostředky, aby proces probíhal tak, jak chceme a potřebujeme. „Zákonitost“ těchto procesů tedy není dána vlastnostmi skutečnosti samé, nýbrž musí ji do procesu vkládat člověk; proto je vždy jen přibližná a podléhá různým poruchám a fluktuacím. Sem patří například: procesy administrativní, procesy komunikační, procesy řízení (management), procesy soudní, procesy výrobní a podobně.
2. Náhodné čili stochastické procesy jsou takové, kde dovedeme další vývoj předvídat jen s určitou pravděpodobností. Sem patří např. procesy meteorologické, procesy společenské (např. demokratizační, integrační, výchovné),procesy termodynamické a podobně.
Ve skutečnosti jsou reálné procesy vždy do jisté míry stochastické, protože jejich podmínky se nahodile a nepředvídatelně mění, i když třeba jen v úzkých mezích. Představa deterministického procesu je tedy jistou idealizací, která je ovšem pro praktické účely velmi důležitá a výhodná. Každé předvídání a ovládání skutečnosti, přírodní, lidské i společenské, je založeno na nějakém ideálním modelu, který lze zkonstruovat jako deterministický.
www

Božena Komárková (1957)

Všecka krize lidské společnosti vzniká tím, že lidem mizí tato otázka a že už nemohou zůstávat na lidské rovině. Včera ve vašich diskusních skupinách právě studenti říkali, že v prostředí jejich přátel a kolegů čiší „otrávenost“. To je stav, do kterého se člověk dostává, když ztratil vědomí, že lidský život potřebuje ospravedlnění něčím, co není z něho samotného. Všude se mluví o tom, čemu se říká páskovství, o tomto záporném zjevu vykořeněných lidí, kteří ztratili atitudu, o které mluvím, kteří ztratili vědomí, že lidský život musí být žit pod zorným úhlem něčeho, co je víc než lidský život. Tam, kde se lidský život stal samoúčelným, byl člověk vyvrácen ze své rovnováhy. Nemá oporu. Zůstal sám v sobě, omezen na sebe. Ztratil vztah k vnějšímu světu. Teď je to člověk, který neví, co počít sám se sebou, protože tak překompenzovává sám sebe, protože sám sebe klade do středu všeho dění. Je sám sobě absolutně důležitý. Klade na sebe jediný a docela jednoznačný důraz, ale místo aby se tím posílil, sám sebe rozkládá. Když /82/ si odmyslíme onu hysterickou neelegantní eleganci, kterou se páskovství vyznačuje po formální stránce, vidíme, jak jsou všecky životní zájmy těchto lidí obráceny k tomu, aby se zmocnily všech senzací, které jim svět může poskytnout. To je člověk, který se dává vést jenom svými instinkty, které jej vedou k neodpovědnému sexuálnímu životu, k hledání kriminalistických senzací, ve kterých pak končí.
Zde vidíme nejen rozklad individuálního člověka, ale také rozvrat společnosti. …
(Lidství v poznané pravdě, in: Přátelství mnohých, Heršpice 1997, str. 81-2.)

Božena Komárková (1948)

Pravda svým obsahem v naší řeči znamená to, co je pravé, správné a co je proto pravidlem, měřítkem všeho, co má býti. Pravda už prostým svým významem pravost má význam něčeho absolutního, co jest jakoby první, nejvyšší realitou i normou, co jest smyslem a cílem všeho ostatního. Je obsaženo v samém pojmu slova pravdy, že jest jediná a že jest nad člověkem a člověk se jí vzdává, podrobuje a měří jí svůj život. Je něco objektivního, samo o sobě jsoucího a lidský život je tím reálnější, čím je pravdivější, čím důsledněji se pravdě podrobuje. Ale tento původní, etický význam slova pravda, ztotožňující se ve všech slovanských jazycích s pravidlem pro život, s právem a zákonem, který chce býti absolutní, se v naší době ztratil. Ať vědomě či nevědomě, pro lidi našeho věku a hlavně pro mládež, která během svého krátkého života byla postavena před fakt několikeré změny oficiálních pravd, se pravda stala něčím, co nestojí nad člověkem, ale vychází z člověka a je výrazem jeho biologických a nebo jinak pojatých zájmů. Nikoli pravda je mírou člověka, ale člověk je mírou pravdy, a není-li tu přímo cynického tvrzení, že člověk prohlašuje za pravdu, co se mu hodí, vysvětluje se určitý názor člověka a tudíž jeho pravda jako důsledek jeho psychologického typu nebo vnějších životních podmínek.
Tato degenerace pojmu pravdy, který vyústila v obrácený vztah mezi pravdou a člověkem, způsobuje, že pravda vůbec přestává existovat. Pravda svou podstatou může existovat pouze v singuláru. Obrácený poměr pravdy a jejího nositele vyústil v celou škálu tzv. osobních nebo subjektivních pravd, které mohou mít svoje oprávnění jenom za předpokladu, že jsou nedokonalým lidským vyjádřením Pravdy, která svou podstatou může býti jenom jediná. Avšak vědomí jedinosti a jedinečnosti pravdy stále hlouběji mizí z lidských myšlenek a srdcí ...
(Jak vítězí pravda, přednáška v Novém Městě n. Met. 1948, otištěno in: Modrá kniha J. Němce a S. Karáska, Praha 1992, str. 25.)