Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Božena Komárková (1957)

Všecka krize lidské společnosti vzniká tím, že lidem mizí tato otázka a že už nemohou zůstávat na lidské rovině. Včera ve vašich diskusních skupinách právě studenti říkali, že v prostředí jejich přátel a kolegů čiší „otrávenost“. To je stav, do kterého se člověk dostává, když ztratil vědomí, že lidský život potřebuje ospravedlnění něčím, co není z něho samotného. Všude se mluví o tom, čemu se říká páskovství, o tomto záporném zjevu vykořeněných lidí, kteří ztratili atitudu, o které mluvím, kteří ztratili vědomí, že lidský život musí být žit pod zorným úhlem něčeho, co je víc než lidský život. Tam, kde se lidský život stal samoúčelným, byl člověk vyvrácen ze své rovnováhy. Nemá oporu. Zůstal sám v sobě, omezen na sebe. Ztratil vztah k vnějšímu světu. Teď je to člověk, který neví, co počít sám se sebou, protože tak překompenzovává sám sebe, protože sám sebe klade do středu všeho dění. Je sám sobě absolutně důležitý. Klade na sebe jediný a docela jednoznačný důraz, ale místo aby se tím posílil, sám sebe rozkládá. Když /82/ si odmyslíme onu hysterickou neelegantní eleganci, kterou se páskovství vyznačuje po formální stránce, vidíme, jak jsou všecky životní zájmy těchto lidí obráceny k tomu, aby se zmocnily všech senzací, které jim svět může poskytnout. To je člověk, který se dává vést jenom svými instinkty, které jej vedou k neodpovědnému sexuálnímu životu, k hledání kriminalistických senzací, ve kterých pak končí.
Zde vidíme nejen rozklad individuálního člověka, ale také rozvrat společnosti. …
(Lidství v poznané pravdě, in: Přátelství mnohých, Heršpice 1997, str. 81-2.)

Božena Komárková (1948)

Pravda svým obsahem v naší řeči znamená to, co je pravé, správné a co je proto pravidlem, měřítkem všeho, co má býti. Pravda už prostým svým významem pravost má význam něčeho absolutního, co jest jakoby první, nejvyšší realitou i normou, co jest smyslem a cílem všeho ostatního. Je obsaženo v samém pojmu slova pravdy, že jest jediná a že jest nad člověkem a člověk se jí vzdává, podrobuje a měří jí svůj život. Je něco objektivního, samo o sobě jsoucího a lidský život je tím reálnější, čím je pravdivější, čím důsledněji se pravdě podrobuje. Ale tento původní, etický význam slova pravda, ztotožňující se ve všech slovanských jazycích s pravidlem pro život, s právem a zákonem, který chce býti absolutní, se v naší době ztratil. Ať vědomě či nevědomě, pro lidi našeho věku a hlavně pro mládež, která během svého krátkého života byla postavena před fakt několikeré změny oficiálních pravd, se pravda stala něčím, co nestojí nad člověkem, ale vychází z člověka a je výrazem jeho biologických a nebo jinak pojatých zájmů. Nikoli pravda je mírou člověka, ale člověk je mírou pravdy, a není-li tu přímo cynického tvrzení, že člověk prohlašuje za pravdu, co se mu hodí, vysvětluje se určitý názor člověka a tudíž jeho pravda jako důsledek jeho psychologického typu nebo vnějších životních podmínek.
Tato degenerace pojmu pravdy, který vyústila v obrácený vztah mezi pravdou a člověkem, způsobuje, že pravda vůbec přestává existovat. Pravda svou podstatou může existovat pouze v singuláru. Obrácený poměr pravdy a jejího nositele vyústil v celou škálu tzv. osobních nebo subjektivních pravd, které mohou mít svoje oprávnění jenom za předpokladu, že jsou nedokonalým lidským vyjádřením Pravdy, která svou podstatou může býti jenom jediná. Avšak vědomí jedinosti a jedinečnosti pravdy stále hlouběji mizí z lidských myšlenek a srdcí ...
(Jak vítězí pravda, přednáška v Novém Městě n. Met. 1948, otištěno in: Modrá kniha J. Němce a S. Karáska, Praha 1992, str. 25.)

Božena Komárková (1952)

V křesťanství je přirozené právo prvkem cizorodým a mezi ním a křesťanskou vírou není vnitřní spojitosti. Biblická konkrétnost, mající svoje těžiště ve faktu vtělení, je v ostrém protikladu ke všem generalizujícím tendencím přirozeného lidského myšlení. Zákon, pod který člověka staví, není neurčitou generální linií. ale je v každém okamžiku docela konkrétní. Nezasazuje člověka do systému nadlidských skutečností, v nichž by neproměnně fungoval nezávisle na čase a jeho historických zvláštnostech. Staví jej před úkoly zcela konkrétní v lidském, což znamená velmi se měnícím, světě. Odmetafyzičťuje celou existenci člověka, zbavuje jeho pojmové výtvory ontologického charakteru, a tak od20/metafyzičťuje i právo, aby je učinilo prostou lidskou skutečností. Tak již právo není promítnutím věčných principů do lidských řádů, ale skutečností mnohem skromnější. Je nadáno všemi lidskými nedostatky, protože je dílem pouze lidským. Představa práva jako lidského díla však není pro křesťana blasfemií, nýbrž úkolem, jehož velikost je pro něho spíše skličující. Neboť profánnost práva, jeho čistě utilitární funkce neosvobozuje křesťanovo svědomí k žádné indiferenci vůči zákonu božímu. Činí křesťana odpovědným. Člověk tvoří své řády, v závazné formě vyjádřené právem, se vším rizikem omylů, ale tak může učinit a podle svých řádů žít s důvěrou, že Bůh je nad nimi pánem jako nade vším dílem lidských rukou a že jsou vydány jeho soudu, ať se jim říká křesťanské či profánní. Jsou vždycky provizorní a jejich zánik v křesťanově svědomí není oddělitelný od soudu, který nad ním provádí Bůh sám.
Všechno právo pozitivní i filosoficky reflektované je lidské. Je to reakce na životní podmínky, do nichž je společnost postavena, a tedy v posledu ničím jiným než lidskou konvencí. Jeho sankce je v postulát řádu, jak se jeví žádoucí v konsensu sociální skupiny, která má nad jeho platností největší moc. Právo má utilitární charakter a je zcela vysvětlitelné z podmínek, jež zcela organizuje, až na fakt řádu samého. Neboť řád. jako to, co „má být“, překračuje hranice empirie a spadá v jedno se základní iracionalitou lidské bytosti, jež transcenduje sama sebe a potřebuje ke své celosti nikoli vlastní výtvor (jímž je všechny kultura a tedy i právní řád), ale vlastního Stvořitele. Proto člověk svůj vlastní řád přesahuje, ale jako sociální bytost nemůže žít jinak než v řádu, vyjádřeném právním řádem společnosti. Právo není vskutku ničím více než „společenským poměrem“, ničím více, než kolik člověk do něho sám vložil. Proto se může stát. že v určité sociální situaci „moc předejde právo“, poněvadž postulát nového řádu nemůže být uskutečněn jinak než za cenu násilného odstranění předchozího.
(Přirozené právo a křesťanství, in: 7487, Sekularizovaný svět a evangelium, Konfrontace, Curych 1981, str. 19-20.)

Jan Patočka (195?)

Na transcendentální estetice je také patrno, jak Kant slučuje a zauzluje problémy, které je třeba analyzovat. Prostor a čas jsou sloučeny, zatímco je třeba traktovat je odděleně aspoň jako dva póly (filosoficky, ne přírodovědecky vzato!). Prostor třeba traktovat nikoli prostě jako formu smyslovosti a priori a v tom sloučit prostor vněmový, subjektivně-prožívaný i geometricky idealizovaný a fyzikálně aplikovaný.
Prostor jako soubor relací nepřestává být objektivní ani v subjektivitě (struktura relací nezávislá na termínech, jichž se relace týkají, může tedy být uskutečněna v nejrůznějších modelech).
Subjektivnost prostoru není tedy dobrým prostředkem k účelu sledovanému Kantem. Cesta k němu vede spíše ukázáním, že prostor sám není jsoucno dané jednou provždy, nýbrž bohatá struktura, která v každém svém paragrafu má historii, že tedy není ,dán', nýbrž postupně, a to neukončitelnou prací, odhalován.
(Problém pravdy z hlediska negativního platonismu, in: 7630, Péče o duši I., Praha 1996, str. 480.)

Ladislav Hejdánek (2005)

Patočka se jednou vyjádřil, že „prostor je jedna z jeho dimenzí“, rozumí se z dimenzí času (Doslov k Přirozenému světu po 33 letech, in 3681, Praha 1970, str. 156). Na uvedeném místě se ani nepokoušel o zdůvodnění. Musíme se proto pokusit jeho výrok pochopit vzhledem k tomu, o čem se takto vyslovuje, tj. nezůstávat jen u slov a běžného jejich významu. Již termín „dimenze“ musíme brát jen jako pomocný, neboť je spjat s prostorem a prostorovostí. Je však zřejmé, že tu Patočkovi šlo o vyhraněnost a přímo polemiku s jiným pojetím, běžným dnes nejen ve fyzice, ale daleko za jejími hranicemi, totiž že čas je jen (!) jednou z dimenzí prostoru (redukce času na prostor je tu dobře patrná). Relativní oprávněnost onoho náznaku, že Patočka by chtěl redukovat prostor na čas (přičemž ovšem musíme nadále držet, že každá redukce je pochybná a že je jen relativně oprávněná jako jedna z metod), můžeme vidět v tom, že pohyb v prostoru je vskutku jen jednou formou (eventuelně jedním „aspektem“) „pohybu“, jak mu ještě rozuměl např. Aristotelés, tj. změny v obecném smyslu. Pouhá relativnost takové oprávněnosti však vyplývá z toho, že pohyb v prostoru (tzv. místní pohyb) je možný i tam, kde se jinak nic nemění, resp. je jako takový naprosto přesně myslitelný a definovatelný, přičemž úloha času může být zcela zanedbána (tj. na rychlosti nezáleží). Naproti tomu však zkušenost tisíců generací nechala v lidském myšlení spojovat veškeré způsoby měření času přímo nerozlučně s pravidelností určitých opakujících se změn (především nebeských jevů). Zdá se proto, že musíme nevyhnutelně připustit, že prostor nemůžeme převádět na čas ani z času odvozovat, ale ani čas že nemůžeme převádět na prostor ani z prostoru odvozovat. Zbývá poslední možnost, totiž že se pokusíme najít to, co čas s prostorem nejen spojuje, ale co pro ně je společným základem. To by pak znamenalo, že čas nemůže být sice chápán jako jedna (trochu podivná) dimenze prostoru, a že ani prostor nemůže být chápán jako jedna z dimenzí času, nýbrž že čas stejně tak jako prostor snad může být pochopen jako dimenze či aspekt něčeho třetího, pro co ještě nemáme vhodné pojmenování (eventuelně co bychom mohli nazvat „časoprostorem“, ovšem v jiném smyslu, než jaký má v dnešní fyzice). (Písek, 050925-1.)
Němci mají podivné slovo: „Zukunftsfähigkeit“. Právě toto slovo nás vlastně nutí k zamyšlení: co to vlastně je nebo může být takováto „schopnost“, a kdo nebo co může být takovou „schopností“ nadán či vybaven? Jde o schopnost „mít budoucnost“? To by znamenalo, že jde o schopnost se budoucnosti chytit, eventuelně budoucnost pro sebe uchopit, zmocnit se jí – anebo spíše o schopnost nechat budoucnost přijít k sobě, dát se budoucnosti k dispozici, do „služeb“? (Písek, 050925-2.)