Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (1990)

Tradičně se mluví o vztahu filosofie a zkušenosti. Ale to je poněkud matoucí spojení. Zkušenost je totiž něco, co nejen nechává, aby se věci ukazovaly, ale zároveň je i zakrývá a tedy nenechává je, aby se ukazovaly. Proto je lépe mluvit o vztahu filosofie k tomu, co se ukazuje a co se jeví (později si vyložíme rozdíl mezi tím, co se jen ukazuje, a tím, co se jeví, ne všechno, co se jeví, se může ukazovat). Jevy neboli fenomény jsou pro filosofii značně důležité, ale je to pro filosofii vždy jen východisko. Filosofie se vždycky musí tázat, zda to, co se nám jeví, tj. to, co je za samotným jevením, onomu jevu odpovídá, resp. zda jev odpovídá tomu, co se jeví. Jinak řečeno, zda nám jev opravdu vyjevuje to, co se v něm jeví, anebo zda nám to spíše schovává, skrývá, zatemňuje. Zkušenost je založena nikoliv na jednom jediném setkání s nějakou skutečností, tedy nikoliv jediným „zakušením“, ale mnohonásobně opakovaným zakoušením. Ve zkušenosti je vždycky také přítomen zvyk. Když máme s něčím zkušenost, znamená to, že už víme, jak se na to dívat a jak s tím zacházet. Ale když s něčím umíme zacházet, nemusí to ještě znamenat, že tomu správně rozumíme a že jsme to dobře a plně poznali. Právě proto nemůžeme říci, že filosofie vychází ze zkušenosti( zkušenost je spíše prvním předmětem její drtivé kritiky. Aby mohla filosofie zkušenost kritizovat, musí si od ní naopak najít nezbytný odstup. Není to tedy zkušenost, ze které filosofie vychází, tj. zkušenost není jejím východiskem, jejím začátkem. Ale z čeho tedy filosofie vychází? A tu můžeme ukázat na to, co je vskutku počátkem filosofie, tj. čím filosofie musí začínat. A tím je právě fenomén, ještě nezakrytý resp. nezfalšovaný zkušeností: jemuž se tedy divíme.
(Praha, 000726-1.)

Božena Komárková (1942)

Prší již několik dní. Z ordinace, kam chodím ozařovat svou hnisavou rýmu, vidím za prádelnou několik stromů. Jeden z nich je bříza, křehce a měkce nadýchnutá mladou zelení a vítr ji ohýbá ve vláčném rytmu. Je to krásné. Už třetí rok jsem neviděla strom ohnutý ve větru. Vedle je kaštan, s vehemencí rozvíjející své listy do husté koruny v nedočkavé a prudké touze po životě co nejhutnějším. A za mladou krásou těch stromů se zase černají vězeňské zdi. Také kus nebe je vidět nade stromy. Těžká, teplá mračna, od nichž se odráží zeleň ještě zelenější a na chvíli to všecko ozářilo slunce.
Jak unesu všecku krásu na světě, až se do něho vrátím? Jak unesu svůj život? Bude to lepší život? Bude v něm více skromnosti a ohledu k ostatním lidem?
Nemyslím v první řadě na lidi v představě návratu. Myslím na vonící zemi a mladou zeleň na pozadí těžkých teplých mračen, život nedočkavě a dychtivě zářící a ptačí píseň se vším steskem touhy, pro kterou tato zem nepřinese naplnění. Na všecku tu krásu, v níž by chtěl člověk utonout v zapomnění a ztotožnění, a z níž mu přece srdce jenom svírá stesk po něčem jiném, čeho je jenom symbolem a ne naplněním. Ta křehká krása mladých bříz, ona zvoucí dálka za Předklášteřím, k níž jsem hledívala ze Sekery, mlčelivé olše tonoucí v parách mezi Oslavou a Jihlavkou, za nimiž klesalo slunce do tichých lesů, černé borovice na pozadí mrazivého nebe tam nahoře nad Čregovem, jeřáb ohnutý v podzimním větru na stráni za Opatovicemi, bronzová mračná západu, /38/ kreslící apokalyptické obrazy, to všecko je jen slibem nevyslovitelného a nepředstavitelného a přece tolik žádaného!
A přece! V tom kraji, kde mlčí tiché olše v modravých parách, k nimž jsem ve svých představách vždy promítala stejně mlčící postavu vozataje lidu Páně, procházející stezkami těchto olšových hájů na pomezí všech tří řek, ve městě, kde tento muž vyryl vyznání, že země jest vyhnanství a vlastí nebe a svůj věčný smysl má jen láska k Bohu, člověk přece vztahuje své žádající ruce, aby přijal pozemské! –
(Vratislavský deník, 16.5.1942, in: 7680, Lidská práva, Heršpice 1997, s. 37-8.)