Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Charles Péguy (1873-1914)

Velká filosofie vůbec není filosofie bez vady. Je to filosofie bez bázně.
Velká filosofie není diktát. Ta největší není ta, která nemá chyby. Velká filosofie není ta, proti které se nedá nic říci. Je to ta, která něco řekla.
Dokonce je to i ta, která by bývala něco řekla. I když nemohla. Říci. Není to ta, která nemá žádná hluchá místa. Je to ta, která má hloubku.
Nejde o to, usvědčit důkazy. Dokazuje se ve školách. Nejde ani o přesvědčování. Přemoci protivníka na poli filosofie, jaká to hrubost!
Skutečná filosofie dobře ví, že nestojí opriti svému odpůrci, nýbrž že stojí vedle ostatních tváří v tvář skutečnosti, jež je vždy větší, vždy tajemnější.
I skutečný fyzik toto ví. Že nestíjí tváří v tvář proti svému odpůrce ve fyzice, nýbrž vedle něj tváří v tvář přírodě, jež je vždy hlubší, vždy tajemnější.
Přihlížet filosofické debatě nebo se na ní podílet s přáním přesvědčit nebo umlčet protivníka, nebo uvidět jednoho z obou soupeřů poraženého, to znamená nevědět, o čem je řeč, to je důkaz velké neschopnosti, podlosti a barbarství. To je svědectví velké nevzdělanosti. Důkaz, že sem nepatřím.
Velká filosofie není ta, která vynáší konečné soudy a stanoví konečné pravdy. Je to ta, která zneklidňuje, ta která otřásá.
Je možné, že svět se neřídil karteziánskou metodou a Descartes sám se jí jistě neřídil. Ale Descartes i svět se řídili karteziánským otřesem.
Velká filosofie není ta, kde se nedá nic opravit. Je to ta, která se o něco zasadila.
Velká filosofie není ta, která je nepřemožitelná ve svých důkazech. Není to ani ta, která jednou, v jednom určitém případě, zvítězila. Je to ta, která se jednou bila.
A malé filosofie, které ani filosofie nejsou, jsou ty, které předstírají, že bojují.
Velká filosofie není první v kompozici. Není první mezi disertacemi. To na filosofických přednáškách se vítězí pomocí důkazů. Ale filosofie nechodí na filosofické přednášky.
Filosofie také není soudní síň. Nejde o to, mít nebo nemít pravdu. Chtít mít pravdu je (ve filosofii) znamením veliké hrubosti, a ještě větší, chtít mít pravdu proti někomu.
(Druhá odvaha, Výbor próz, Edice Expedice, sv. 78, samizdat, str. 16-18.)
(překládáno ex: Note sur M. Bergson et la philosophie bergsonienne; vyd. NRF, pp. 1333-4, 1338-9.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Na vztah celku k jeho vlastní části, jakož i na vztah části k celku, do něhož náleží, jsme se navykli dívat a myslet čistě věcně, předmětně, dokonce technicky resp. matematicky. Jakmile toto své pochopení aplikujeme na organismus, tj. nějakou živou bytost, dostáváme se postupně do potíží. Tak např. o psovi, který v důsledku nějakého maléru přišel o jednu nohu, můžeme říci, že ztratil jednu část svého těla; uvědomujeme si sice, že živou nohu jen stěží můžeme označit za „část“ těla, protože je „přirostlá“ („přirozeně“ vyrostlá), ale v anatomii celkem bez váhání mluvíme o „částech“ lidského těla. Naproti tomu nás vůbec nenapadne, že ten pes, kterého v jisté situaci máme před sebou, není před námi vlastně celý, nýbrž že to je jen jeho dnešní (event. momentální) „část“, zatímco ostatní jeho „části“ před sebou buď už nebo ještě nemáme. Jak je to možné? A proč tomu tak je ? Vždyť i z anatomického hlediska tento pes, který přišel o jednu nohu, byl ještě před dvěma roky plně čtyřnohý, ta ztráta jedné nohy se přihodila jako bolestná událost, která původně ohrozila celý život onoho psa, ale díky zásahu veterináře, se podařilo psa zachránit, i když o jednu nohu přišel. Kdysi se ve filosofii rozlišovala esence a existence např. psa; k esenci náležely především všechny vlastnosti jsoucna (v našem případě psa), zatímco o existenci bylo možno mluvit jako o jeho „výskytu“ v reálném světě. Výskyt však není totéž co život; uhynulý pes se ještě nějaký čas „vyskytuje“ ve světě, i když už nežije. Nedostatečnost onmoho rozlišení mezi esencí a existencí spočívá v tom, o čem se zejména od dob Heideggerových mluví jako o „zapomenutí na bytí“ (Seinsvergessenheit). Jakmile totiž začneme zdůrazňovat bytí psa (které není momentální či dokonce bodovou existencí, ale trváním v čase), je nezbytné uvažovat specifickou odlišnost jednotlivých „fází“ jeho života (kterým už nebudeme mít sklon říkat „části“).
(Písek, 120905-1.)

Charles Péguy (1873-1914)

Existuje něco ještě horšího, než mít špatné myšlenky. Totiž mít úplně hotové myšlenky. Existuje ještě něco horšího než mít špatnou duši a dokonce i než kazit svoji duši. Totiž mít úplně hotovou duši. Dokonce existuje něco ještě horšího než mít zvrhlou duši. Totiž mít duši propadlou zvyku.
(Druhá odvaha, Výbor próz, Edice Expedice, sv. 78, samizdat, str. 69.)
(překládáno ex Note sur M. Descartes, vyd. NRF, p. 1386.)

Charles Péguy (1873-1914)

... Vše, co zůstává za námi, je nic ve srovnání s tím, co za námi ještě musí zůstat. A člověk se cítí úplně malý. Tak malinký si připadá tváří v tvář skutečnosti, jako úplně nepatrný človíček. Žasnu nad těmi velkými intelektuály, kteří z hloubky svých polstrovaných křesel pohánějí skutečnost ranami holí. A třeba by to byla i maršálská hůl. Člověk se cítí tak malý, tak úplně nedostatečný. ...
(Druhá odvaha, Výbor próz, Edice Expedice, sv. 78, samizdat, str. 29.)
(překládáno ex: Victor-Marie Comte Hugo, Solvuntur objecta; vyd. NRF, p. 697.)

Charles Péguy (1873-1914)

Vězíme nekonečně pevněji v otroctví hotového než v otroctví zmatku. Snáze nás lapí otroctví hotového než otroctví zmatku. A má mnohem katastrofálnější důsledky. I ve zmatku zasáhne mnohdy šťastný /20/ osud nebo dokonce řád. Ale uprostřed únavy není ani milost, ani pramen. Ze všeho myslitelského zla je zvyk to nejhorší zlo. Kartezianismus plul proti proudu jediného zvyku, potlačil jediný zvyk: zvyk zmatku. Bergsonismus se pokusil postavit na odpor zvyku jako takovému, tedy veškerému organickému i duševnímu zvyku.
Víme, že bitvu lze vyhrát i ve zmatku a právě jeho pomocí: bezhlavě vpřed. Ale nikdy nikdo neviděl, že by únava a stáří omylem zplodily něco svěžího.
(Druhá odvaha, Výbor próz, Edice Expedice, sv. 78, samizdat, str. 16-18.)
(překládáno ex: Note sur M. Bergson et la philosophie bergsonienne; vyd. NRF, pp. 1341-44.)