Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Charles Péguy (1873-1914)

Existuje něco ještě horšího, než mít špatné myšlenky. Totiž mít úplně hotové myšlenky. Existuje ještě něco horšího než mít špatnou duši a dokonce i než kazit svoji duši. Totiž mít úplně hotovou duši. Dokonce existuje něco ještě horšího než mít zvrhlou duši. Totiž mít duši propadlou zvyku.
(Druhá odvaha, Výbor próz, Edice Expedice, sv. 78, samizdat, str. 69.)
(překládáno ex Note sur M. Descartes, vyd. NRF, p. 1386.)

Charles Péguy (1873-1914)

... Vše, co zůstává za námi, je nic ve srovnání s tím, co za námi ještě musí zůstat. A člověk se cítí úplně malý. Tak malinký si připadá tváří v tvář skutečnosti, jako úplně nepatrný človíček. Žasnu nad těmi velkými intelektuály, kteří z hloubky svých polstrovaných křesel pohánějí skutečnost ranami holí. A třeba by to byla i maršálská hůl. Člověk se cítí tak malý, tak úplně nedostatečný. ...
(Druhá odvaha, Výbor próz, Edice Expedice, sv. 78, samizdat, str. 29.)
(překládáno ex: Victor-Marie Comte Hugo, Solvuntur objecta; vyd. NRF, p. 697.)

Charles Péguy (1873-1914)

Vězíme nekonečně pevněji v otroctví hotového než v otroctví zmatku. Snáze nás lapí otroctví hotového než otroctví zmatku. A má mnohem katastrofálnější důsledky. I ve zmatku zasáhne mnohdy šťastný /20/ osud nebo dokonce řád. Ale uprostřed únavy není ani milost, ani pramen. Ze všeho myslitelského zla je zvyk to nejhorší zlo. Kartezianismus plul proti proudu jediného zvyku, potlačil jediný zvyk: zvyk zmatku. Bergsonismus se pokusil postavit na odpor zvyku jako takovému, tedy veškerému organickému i duševnímu zvyku.
Víme, že bitvu lze vyhrát i ve zmatku a právě jeho pomocí: bezhlavě vpřed. Ale nikdy nikdo neviděl, že by únava a stáří omylem zplodily něco svěžího.
(Druhá odvaha, Výbor próz, Edice Expedice, sv. 78, samizdat, str. 16-18.)
(překládáno ex: Note sur M. Bergson et la philosophie bergsonienne; vyd. NRF, pp. 1341-44.)

Ladislav Hejdánek (2011)

„Čivy“ jsou vlastně tělesné orgány, něco jako smyslové receptory, což je ovšem už termín posunující funkci „čivů“ do pouhé recepce, pouhého recipování, přijímání – nejspíš podnětů. Slovo čivy ve mně vyvolává spíše přítomnost aktivity, nikoli pouhé pasivity (asi v tom smyslu, jak reaktibilita předpokládá schopnost aktivity, činnosti – čivy jsou činné!). Nicméně to je jen můj „pocit“. Přesto by bylo možno tohoto již málo, ba jen výjimečně užívaného slova (a tudíž významově jen málo a jenom široce obtíženého) za jistých předem vymezených podmínek užívat. Byla by to tak trochu alternativa k příliš zpředmětňujícím termínům empirismem raženým, jak je impression, sensation, česky počitek, vjem, vněm, (vněmový) pocit, etc. „Čivům“ by tak bylo možno svěřovat určitou „aktivitu“, totiž reagování na ony vnější „podněty“, které by ovšem bylo nutno precizovat (na rozdíl od tradičního empirismu): podnětem pro zrak (oko, přesněji pro tu kterou buňku očního pozadí) by mohl být pouze foton nebo několik fotonů, když jeden nedostačuje, ale nikdy žádný strom nebo živočich; podnětem pro ucho by mohla být zvuková vlna určité frekvence, atd., nikdy však melodie nebo dokonce celá píseň; atd. To vše by muselo být teprve vytvořeno jako myšlenkový model, který by pak mohl být jen míněn.
(Písek, 110205-2.)