Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Charles Péguy (1873-1914)

L´homme qui veut demeurer fidèle à la vérité doit se faire incessament infidèle à toutes les incessantes, successives, infatigables renaissantes erreurs.
(Pensées, p. 36, Gallimard, 1934.)
ex: internet

Charles Péguy (1873-1914)

Une grande philosophie n'est pas celle qui prononce des jugements définitifs, qui installe une vérité définitive. C'est celle qui introduit une inquiétude, qui ouvre un ébranlement.
(Pensées, p.53, Gallimard, 1934)
(ex: http://www.giles-jobin.org/citations/P)

Emanuel Rádl (1933)

Tyto nové pojmy byly pozoruhodné a tvoří přirozený přechod k základním pojmům duchovědným, k pojmům programu a historie. Driesch jich však takto nevyužil, zůstává uzavřen v nazírání pouze přírodnickém a odpírá filosofickou cenu duchovědám zvláště historii. Je to chyba; jeho pojem historické base reakční a konec konců i pojem entelechie ukazuje zřetelně za hranice pouhé přírodovědy. Jest možné znázornit tyto dva pojmy na příkladě, který zároveň se dotýká metody duchověd a ukazuje oč v podstatě jde v historii. V šachové hře jsou figury jakoby materiálem (materiálem vajíčka nebo dějin); plán hry, kterou hráči počínají, je entelechií. Posunování figurek je mechanickým procesem (ovšem determinovaným), při němž však slovo má svobodná vůle, t. j. volba vhodného tahu pro docílení výsledku. Každý tah jednoho hráče je materiálem (je to „náhoda“, „nová událost“), podle něhož se zařizuje druhý hráč, to je ona „historická base reakční“. Průběh šachové hry je řadou činů, které na základě daných konstelací míří za ustanoveným plánem. Konec hry není předurčen mechanicky, nýbrž programově. Podobně běží život organismu; podobně běží dějiny.
(0948-II, Dějiny filosofie II., Praha 1933, str. 569.)

Charles Péguy (1873-1914)

De tout ce qu'il peut y avoir de mauvais, l'habitude est ce qu'il y a de pire.
(Pensées, p.53, Gallimard, 1934)
(ex: http://www.giles-jobin.org/citations/P)

Charles Péguy (1873-1914)

Ale tento hanebný demokratický režim, říká historie, jediný, který v moderním světě zbude, nejméně lidový ze všech, jaké kdy svět viděl, a především nejméně republikánský, vládne dnes bezesporu dějinám a je jedním z mnoha důkazů mé nepatrnosti a nezajímavosti. Nevím, říká, zdali existuje nějaká filosofie, která by prošla a zahrnula v sobě všechna století, bezčasová (tohle, říká, nespadá do mé oblasti) jistá (časově) věčná filosofie, quaedam perennis philosophia, která by byla nevyhnutelně jistou společnou filosofií, quaedam communis philosophia, ale vím jistě, že ze dne na den se tvoří určité dějiny a (časově) věčná a společná quaedam perennis ac communis historia, totiž ta, která je naprosto nezajímavá. Ta, o které si všichni myslí totéž.
Neboť ona vyjadřuje mínění průměrnosti, a není na světě nic tak jistého a tak důkladného, říká, jako instinkt, kterým průměrní rozeznávají a vítají průměrnost, ať už v jiných průměrných /90/ lidech či průměrných událostech.
Být zařazen, být jako všichni i ostatní, nepřesahovat: /nelišit se, neupozorňovat na sebe/: nejdražší instinkt člověka a zvláště stařecké obezřelosti (demokratický instinkt, tak málo republikánský, dokonce tak odporující republikánství).
Shodneme-li se o nějaké události, říká, znamená to, že už ji nechápeme. ...
(Druhá odvaha, Výbor próz, Edice Expedice, sv. 78, samizdat, str. 89-90.) %
(překládáno ex: Clio, dialogue de l´histoire et de l´âme paienne, p. 283-4, 293-4.)