Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Tomáš Garrigue Masaryk (1898)

Na historii opravdu vědecké požadujeme dvojí. Musí se, a to se rozumělo samo sebou už v době Marxově, držet přesně zkušenosti jako všecky vědy ostatní; musí tedy být opravdu realistická, chceme-li tím názvem označit počlivě konstatování jednotlivých fakt. Za druhé požadujeme na vědecké historii také výklad smyslu konstatovaných fakt – historie nesmí být pouhou pečlivou registraturou fakt, pouhou sbírkou „lidských dokumentů“, nýbrž také výkladem jednotlivých fakt a dokumentů, jak vznikly a co pro člověka a pro společnost znamenají. Metodicky to vyjadřujeme tak, že chceme, aby historie byla vybudována na základě sociologickém a filosofickém.
...
...; ale nehledíc k tomu, že se ani nejvědečtější a sebevědečtější výklad dějin nemůže vyhnout otázce po hodnotě dějinných událostí a celého vývoje, uvidíme ...
(0065-I, Otázka sociální sv. I, Čin, Praha 1946, str. 175.)

Charles Péguy (1873-1914)

Une grande philosophie n'est pas celle qui prononce des jugements définitifs, qui installe une vérité définitive. C'est celle qui introduit une inquiétude, qui ouvre un ébranlement.
(Pensées, p.53, Gallimard, 1934)
(ex: http://www.giles-jobin.org/citations/P)

Tomáš Garrigue Masaryk (1898)

Engels, jak vidno, nemá o dosahu klasifikace věc ani zdání. Nemá zdání, jak důležitý je tu právě pro něho, zavrhujícího posavadní myšlení a organisaci společnosti. Historism ho vede k tomu, aby podle staršího způsobu německého všecky vědy duchovní pokládal za historické; při tom ho nenapadá, že historii mají i organismy a příroda neživá, a naopak že při studiu na příklad umění nebo náboženství neběží jen o historii, nýbrž také o věc, totiž o umění a o náboženství samo. Všeliké studium má svou stránku věcnou, dogmatickou, a svou stránku historickou. Název vědy „historické“ pro celá obor psychologický a sociální není oprávněn, ale je příznačný pro dobu,, které si problému vědeckého studia historického ještě neujasnila.
Marx a Engels kladou ovšem hlavní váhu na moment historický a vývojový („dialektický“). V tom právě tkví jejich historism, tj. historism upřílišený, historism nekritický. Tento jejich historism viděl ve světě jen samý pohyb a jen pohyb, nedíval se dost na věci v pohybu, neviděl dost, abych mluvil terminologií Engelsovou, „věcí hotových“, věcí „v klidu“.
(0065-I., Otázka sociální I., Praha 5(3)1946, str. 102.)