Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Charles Péguy (1873-1914)

Dokonce i pro hřích je třeba se rozhodnout. Povahy vhodné k hříchu jsou stejné podstaty jako povahy vhodné k milosti. I milost i hřích pocházejí z jednoho království. Je mnoho povolaných, málo vyvolených. A pak ještě obrovský dav těch, kteří se nehodí ani k hříchu ani k milosti. Neboť milost a hřích jsou dva úkony spásy, hermeticky skloubené jeden s druhým. A pak je ještě obrovský dav těch, kteří nejsou schopni ani hřešit; nazvu je intelektuály či intelektualisty v řádu hříchu, milosti, spásy.
Jsem přesvědčen, že je tomu stejně v jakémkoli řádu a že jen málo bytostí je schopno přijímat štěstí stejně jako je jich málo schopno přijímat neštěstí. A pak je ještě obrovský dav těch bytostí, které současně a stejným směrem a stejnou neschopností a stejnou neplodností a sterilitou se nehodí ani k štěstí ani k neštěstí. Nazvu je intelektuály v řádu štěstí. /53/
Stejně tak je tomu i s vášní. Láska je vzácnější než samotná genialita. Je tak vzácná jako svatost. A přátelství je ještě vzácnější než láska. Tvrdit, že vášně jsou schopni všichni, je stejně tak nesprávné a řekl bych stejně hloupé a stejně školácké a do větru řečené jako tvrdit, že všichni jsou nadáni pro sochařství, nebo všichni jsou nadáni pro systematickou analýzu. Všude jsou intelektuálové a existují intelektuálové všeho. To znamená: existuje nesmírné množství lidí, kteří cítí v hotových citech, stejně jako existuje obrovské množství lidí, kteří myslí v hotových myšlenkách, stejně jako existuje nesmírné množství lid, kteří chtějí v hotových aktech vůle, stejně jako existuje nesmírné množství „křesťanů“, kteří mechanicky papouškují slova modliteb. A tak by se dalo pokračovat dlouho, a prošli bychom všem oblastmi a mohli bychom říci: stejně tak existuje nesmírné množství malířů, kteří kreslí v hotových liniích. Je stejně tak málo malířů, kteří se dívají, jako filosofů, kteří myslí.
Toto odhalení všeobecného intelektualismu, /54/ tedy všeobecné lenosti, která spočívá v ustavičném používání šablon, je největší výtěžek a instauratio magna Bergsonovy filosofie.
Je pravda, že drtivá většina lidí přemýšlí v hotových myšlenkách. V naučených myšlenkách. Ale rovněž je pravda, stejně a všude, že drtivá většina lidí vidí skrze již hotové vidění. Skrze naučené vidění. Existuje všeobecná lenost, řekl bych neúnavná lenost.
To jenom práce se může unavit, ale lenost, ale únava se neunaví nikdy. Odhalení této lenosti, této únavy, tohoto trvalého intelektualismu stojí na počátku Bergsonova objevu.
(Druhá odvaha, Výbor próz, Edice Expedice, sv. 78, samizdat, str. 52-54.)
(překládáno ex: Note sur M. Bergson, vyd. NRF, p. 1321.)

Charles Péguy (1873-1914)

Homère est nouveau ce matin, et rien n'est peut-être aussi vieux que le journal d'aujourd'hui.
(Pensées, p.52, Gallimard, 1934)
(ex: http://www.giles-jobin.org/citations/P)

Charles Péguy (1873-1914)

Je to jev, který se v dějinách lidstva opakuje často. Celá staletí se lidé bijí pro i proti nějaké velké věci. A najednou je konec. A jednoho dne, když se lidstvo právě nedívá, přijde malá banda zlodějů, okrádačů mrtvol, šakalů a méně než šakalů, a druhého dne se zjistí, že ona velká věc byla přes noc zardoušena. Je to bezpochyby nenahraditelná ztráta. V kultuře se vždycky dobře ví, kdy a co se ztrácí, ale neví se nikdy, kdy a co bude nalezeno. Vítězství demagogií je pomíjivé. Ale trosky jsou věčné.. Nikdy nenalezneme znovu všechno. A v takových věcech je mnohem lehčí ztratit než nalézt.
(Druhá odvaha, Výbor próz, Edice Expedice, sv. 78, samizdat, str. 51.)
(překládáno ex: Les suppliants parallèles, vyd. NRF, p. 932.)

Ladislav Hejdánek (2006)

Pravdu nesmíme redukovaně chápat jako přesné zpodobení něčeho, čemu jsme si zvykli říkat „objektivní skutečnost“ (v pozadí tohoto nesprávného pojetí je myšlenka „adekvace), a to proto, že bychom tak pravdu učinili zcela závislou na tom, co „jest“ a jak to „jest“, co „se stalo“, k čemu došlo, prostě na tzv. „danostech“. Především to nemůžeme udělat proto, že nikdy žádnou „danost“, tzv. „objektivní skutečnost“ prostě „před sebou“ nemáme tak, abychom ji mohli s jakýmkoli zpodobením porovnat a shledat míru „podobnosti“ resp. „shody“. Můžeme srovnávat jen jedno vylíčení „skutečnosti“ s jiným vylíčením, a žádné takové vylíčení nemůžeme považovat samozřejmě a předem za lepší, ale musíme obojí důkladně přezkoumávat a k hodnocení dojít až potom. Pokud se budeme při srovnávání omezovat na detaily, můžeme se ve svém hodnocení velice zmýlit, protože pak dáme přednost vylíčení co největšího množství detailů, aniž bychom přihlédli, zda byl postižen „smysl“ toho, co je takto detailně zaznamenáno. (Už staří Řekové s jistým pohrdáním mluvili o tzv. polymatheia.) Tzv. historismus se právě vyznačuje tím, že popisuje a zaznamenává tzv. „objektivní fakta“, ale odmítá je hodnotit, tj. vyhodnocovat vzhledem k nějakému „smyslu, který jako factum brutum popsat nelze. Chyba tu je především v nesprávném chápání „pravdy“: pravda není závislá na faktických skutečnostech, leda v tom smyslu, že vyslovení pravdy je zároveň vyslovením soudu o těch skutečnostech. Pravda je kritériem resp. normou jak těch skutečností (včetně jejich daného smyslu), tak i našeho (nebo každého jiného) přístupu k těm skutečnostem, a to jak přístupu aktivního a praktického v době, kdy ty skutečnosti byly aktuální, nebo v době, kdy se o nich někdo vyslovuje a kdy je hodnotí (či má hodnotit). Pravdivý soud o nějaké události, o nějakém činu apod. se nemůže vyhnout vlastní angažované účasti na jejich hodnocení, a to vždy zahrnuje poměřování všeho faktického, daného, provedeného s tím, co provedeno být mělo; a protože k tomu, co takto musí být „poměřeno“, náleží nutně i to, jak my to hodnotíme, jak my to poměřujeme, jak k tomu přistupujeme, je toto „poměřování pravdou“ vlastně tím základním, co vposledu sjednocuje (má a musí sjednocovat) ono „zpodobení“ a „pochopení“ toho, co se stalo, s tím, co my teď děláme, ať už v rámci té situace a toho dění, které chceme „pochopit“, ať už v rámci nějaké docela jiné, pozdější situace, kdy onu již minulou chceme v aktuálním pochopení vylíčit a zhodnotit.
(Písek, 061119-2.)

Charles Péguy (1873-1914)

Tak se chová skutečná svoboda. Být liberální a být moderní, to je zásadní protiklad, a obvyklé spojování těchto dvou slov – a toho, co znamenají – je neslýchaným zneužíváním jazyka. Ale nejméně patrná zneužití jazyka jsou ta, která dosáhla svého cíle. A toto je neuvěřitelná záměna. Nic mi není odporné víc než modernismus. A nic nemiluji více než svobodu (i pro ni samotnou, i jako neodvolatelnou podmínku milosti).
Mluvme bez obalu. Modernismus je, modernismus spočívá v tom, nevěřit tomu, v co věřím. Svoboda spočívá v tom, věřit tomu, v co věřím, a připustit (v podstatě požadovat), aby i soused věřil tomu, v co věří. Modernismus spočívá v tom, nevěřit sám sobě, abych neurazil protivníka, který také nevěří. Je to systém vzájemného kažení. Svoboda spočívá v tom, věřit. A připustit a věřit, že i protivník věří.
Modernismus je systém úslužnosti. Svoboda je systém úcty.
Modernismus je systém zdvořilosti. Svoboda je systém respektu.
Není třeba užívat silných slov, ale konec konců je modernismus systém zbabělosti. Svoboda je systém odvahy.
Modernismus je systém lidí velkého světa. Svoboda je ctnost chudých.
(Druhá odvaha, Výbor próz, Edice Expedice, sv. 78, samizdat, str. 92-3.)
(překládáno ex: L´argent, p. 1135.)